Svět za zrcadlem
…..aneb jaké je to zrcadlo, a proč a jak se za něj můžeme dostat….
1.Úvod
Milí čtenáři. Tento text vznikl poněkud netradičním způsobem, jako soubor otázek a odpovědí. Ptám se v nich, co je podstatou lidské existence, co je to vlastně lidské vědomí a jak funguje, a dá-li se nějak pracovat s omezeními, které často ve svém životě cítíme: jak vznikají a proč, a mohou-li se měnit jinak než náhodně, můžeme-li podobu svého života nějak sami utvářet.
Otázky jsou tedy moje: ptám se zde na spoustu věcí, týkajících se podstaty bytí a forem jeho projevu….dá se říci, že ilustrují moji snahu o pochopení účelu a smyslu nejen mojí existence v tomhle světě, ale i světa jako takového.
Odpovídá mi můj učitel. A jeho totožnost je právě důvodem oné zmínky o netradičnosti vzniku tohoto textu, dá-li se to tak nazvat: nevnímám ho totiž jako fyzickou bytost, ale jako vědomí, které ke mně hovoří z jiné roviny bytí, vědomí, které není ukotveno ve fyzickém těle. Toto vědomí se dá označit různými názvy - duchovní učitel, vyšší Já, nadvědomí, Mistr, nebo i jinak….a já nechám na každém z vás, kteří tento text čtete, abyste si sem dosadili to, co vám bude nejlépe vyhovovat. Protože jméno autora nezajišťuje kvalitu díla….ačkoli je pravda, že dílo může vypovídat o kvalitě autora.
Z toho důvodu alespoň pro mě je v odpovědích mého učitele nejdůležitější nikoli fakt od koho jsou, ale to, co mi ty odpovědi daly, jakým způsobem mě změnily. Přinesly mi ve své době velké rozšíření mého úhlu pohledu, a já ráda tyto informace předávám dál. Díky nim mnoho věcí nyní lépe chápu, a životní možnosti, které vnímám, jsou nyní mnohem obsáhlejší než kdy dříve byly. Od základu se změnil způsob jakým nyní prožívám svůj život, a měla-li bych tyto změny charakterizovat jediným slovem, byla by to v prvé řadě – svoboda. Tohle slovo pro mě má nyní též jinou náplň než dříve mělo, a dočtete-li tento text do konce, budete vědět proč…
Z těchto důvodů si nechci tyto informace a k nim se pojící energie nechávat jen pro sebe, když stejnou službu mohou prokázat i jiným. Je mým přáním a touhou, aby na vaší cestě pomohly i vám všem, kteří je budete číst. Vždyť čím větší míru poznání sebe sama – světa člověk má k dispozici, tím větší svobodu projevu mu toto poznání přináší…
Toto byl úvod můj……a nyní následuje úvod mého učitele.
Moji milí. Před vámi leží text, po jehož přečtení budete jiní. Budete-li číst pozorně, nezaujatě, a budete-li nad přečteným přemýšlet a uvažovat, a necháte-li energie skryté za těmito informacemi vstoupit do sebe a přeměnit vaši žitou skutečnost, pomůže vám toto dílo k lepšímu pochopení smyslu a účelu existence nejen vaší, ale i bytí jako celku.
Tento text je určen všem, kteří hledají; všem, kteří v hloubi duše cítí, že prožít svůj život pouze ve stylu zabezpečit rodinu, zestárnout a zemřít není cílem lidské existence.
Ne, moji milí, to skutečně není cíl, ale je to cesta k němu: nebo spíše onen život může touto cestou být - za předpokladu, že lidská bytost po ní jdoucí ví, že vůbec někam jde, a také má alespoň přibližné povědomí o tom, kam tato cesta vede, a proč se po ní ubírá.
Každý lidský život nabízí mnoho takových cest; všechny se sbíhají do stejného bodu, ovšem po některých z nich do tohoto bodu lze dospět rychleji než po jiných. Faktor jejich průběh urychlující je pak pouze ta skutečnost, nakolik po své životní cestě jdete vědomě. Je tomu tak proto, že pokaždé, stojíte-li před jakýmkoli rozhodnutím, nacházíte se na rozcestí. Na rozcestí mezi svou současnou úrovní vědomí, a možností pozvednout se ve svém vnímání o řád výš, rozšířit svůj úhel pohledu a tím i svoje možnosti. A jen tehdy, vnímáte-li před sebou jasně svůj cíl, můžete mezi těmito vám představovanými směry svobodně a účelně volit.
Svobodně volit – to znamená volit bez jakéhokoli omezení, volit, a mít při své volbě před očima skutečně všechny cesty, které se vám v okamžiku volby k dosažení vašeho cíle nabízejí. Z tohoto pohledu je svoboda věděním a nevědomost otroctvím, neboť tehdy a jen tehdy si budete moci říci, že vaše volba je svobodná, když budete s jistotou vědět, co volíte, proč to děláte, a jaké důsledky tato vaše volba bude mít: pak teprve vaše rozhodnutí nebude ovlivněno ničím jiným než vámi samotnými, bude to vaše vlastní volba.
Mnoho z vás, kteří hledáte svoji cestu, už začíná tušit, že obraz hmotného světa, který se před vaším zrakem každodenně otevírá, není až tak reálný, jak se na první pohled fyzickým smyslům jeví….a že není vše tak, jak vás ve škole učili.
Ne, moji milí, to opravdu není. Fyzický, hmatatelný svět je pouhým zrcadlem – zrcadlem vědomí. A plocha tohoto velkého zrcadla, kterým se odráží projevené bytí jako odraz vědomí Neprojevené Podstaty, se lomí do množství drobných, malých plošek, kterými do celkové podoby bytí zasahuje jedno každé vědomí všech bytostí, které v tomto projeveném bytí žijí. Všech bytostí – a tedy i vás, kteří tento text čtete. Každý z vás má své soukromé malé zrcadlo-přesnou podobu vašeho života, kterým se prolíná do onoho velkého Zrcadla, které nám všem dává možnost projevit se jako individualita – žít. Víte-li, jak se obraz v tomto zrcadle tvoří, a jak se s ním zachází, otevírá se pro vaši tvořivost tolik možností, že ani nebudete vědět, kam se vydat dřív, a jaký ze svých snů si uskutečnit.
Ukázat vám cestu k těmto možnostem z pohledu vlastní zkušenosti, z pohledu toho, který ji celou prošel, to je úkol, který jsem tímto textem na sebe vzal.
A v tomto úvodu bych těm z vás, kteří hledáte možnosti duchovního růstu a nejrůznějšími technikami na rozvoji svého vědomí pracujete, rád řekl několik slov.
Jak jistě dobře víte, aby jakákoli práce měla smysl, je bezpodmínečně nutné, aby byla jak kvalitní, tak i účinná. Proto se nyní začnu zabývat tématem kvality a účinnosti práce, kterou sami na sobě vykonáváte. Proč?
Abych odpověděl na tuto otázku, položím vám nejprve otázku další: jste za všech okolností naprosto spokojeni s prostředím vás obklopujícím a rovněž se všemi vztahy, které v něm prožíváte, dostali jste se do bodu vědomí, kdy vám nevadí nikdo a nic, a dokážete dopodrobna vnímat cestu vedoucí k jakémukoli svému cíli už v okamžiku, kdy jste si ho předsevzali?
Pokud odpovíte 'ano', už nemusíte tento text číst dál, protože znáte a v praxi prožíváte vše, co je v ní napsáno.
Pokud odpovíte 'ne', berte prosím tento text pouze jako jeden z mnoha možných úhlů pohledu, který vám na vaší cestě může pomoci tím, že ten váš dosavadní poněkud změní: otevře vám pohled na nové skutečnosti, a tím také rozšíří vaše možnosti.
Navážu nyní na vaši odpověď, že nejste za všech okolností spokojeni s prostředím a vztahy, ve kterých žijete, a detailněji rozeberu některé aspekty této problematiky.
Vztahy v jakékoli skupině společně žijících bytostí jsou výslednicí energií vás všech, kteří se jich účastníte; tudíž mají-li se nějakým způsobem změnit tyto vztahy jako takové, je třeba začít u samého základu: u změny orientace vědomí jednoho každého z vás. Mnoho z vás tuto nutnost změn cítí, ovšem máte často jen mlhavé povědomí jak by ty změny měly vypadat a čeho by se vlastně měly týkat...ve velké většině totiž podvědomě svou nespokojeností vyžadujete změnu po svém okolí, aniž berete v úvahu skutečnost, že vaše okolí je vaším zrcadlem. Toto zrcadlo pouze přesně odráží stav vašeho nitra, nic víc a nic méně než to, a pokud tedy chcete změnit svoje okolí, změna nejprve musí proběhnout ve vás samotných.
Vaše touha po změně je prvotní hybná síla onu změnu vyvolávající, až potud je váš přístup v pořádku. Aby ovšem tato energie působila co nejefektivněji, měla by být za prvé zaměřena do správného místa, a za druhé by v sobě měla nést přesnou informaci o svém účelu - tedy kam konkrétně má jít, co tam má dělat, a jakým způsobem: bez tohoto přesného zaostření se jí většina bez užitku vyplýtvá, ztratí se v chaosu, který jste neujasněností svého přesného cíle vytvořili.
Co je tedy váš cíl, moji milí? Víte to? Zkuste si nyní odpovědět na tuto otázku jak nejpřesněji dokážete, aniž byste dál pokračovali ve čtení tohoto textu. Chcete-li, můžete si i na toto téma udělat meditaci, a teprve až si budete naprosto jistí, otočte stránku a můžeme v této naší rozmluvě „na dálku“ pokračovat....
Ať už jste sami sobě jako osobnost v tomto bodě svého vývoje odpověděli cokoli, moji milí, předestřu nyní před vámi cíl, který má Všejednota skrze vás coby individualitu se projevující, a ke kterému tudíž míří vaše duše.....a tím je absolutní poznání.
Vím, tento termín mnohým z vás připadá velmi nekonkrétní, proto vám nyní ve zkratce předestřu několik faktů, které dost přesně zobrazují tento cíl i cestu, kterou se k němu jednotlivé duše ubírají.
Vše projevené míří zpět od bodu, odkud vzešlo - do neprojeveného počátku všeho bytí. Tento bod je jen jeden, ovšem jednotlivých 'uzlů' vědomí rozeznávajících sebe sama jako samostatné entity je mnoho...i vy mezi ně patříte. Jakým způsobem lze pro ně tedy dosáhnout cíle? Odpověď dává tento zákon: „V projeveném bytí nemohou existovat dvě jednotky vědomí naprosto totožné. Jakmile by dosáhly stejných energetických hodnot, automaticky splývají v jedinou bytost.“ Co z toho vyplývá? Splynutí s počátkem všeho bytí lze tedy uskutečnit pouze úplným ztotožněním s ním. A jak, jakým konkrétním způsobem to je možné?
Řešení se skrývá v samotném popisu podstaty neprojeveného počátku: je to bod, ve kterém jsou zahrnuty všechny možnosti projevu, ale právě proto že v něm jsou všechny, není projevená žádná z nich. Každá projevená jednotka vědomí včetně prvotního projevu se vyznačuje nějakou určitou konfigurací své konkretizace, kterou nemá žádná jiná jednotka vědomí: jakmile by jí dosáhla, splynuly by v jednotu, jak jsme si už uvedli výše. Jakým způsobem se tedy každá tato jednotka přibližuje zpět k prvotní neprojevenosti? Ničím jiným než tím, že se postupně zbavuje jednotlivých svých konkretizací, aby opět je v sobě zahrnula jako neprojevené možnosti....až je bude mít takto v sobě uschovány všechny, okamžitě se vrací zpět do neprojeveného.
Jak ale vypadá v praxi cesta, kterou se tento proces realizuje, jak ji lze vysvětlit tak, abyste tento poznatek mohli využít ve vašem životě?
Je to v podstatě velice jednoduché, moji milí: každá energie jíž jste do sebe poznáním zahrnuli se stává vaší součástí, kterou umíte používat a kterou dokonale ovládáte. Můžete ji použít a nemusíte - pokud se k tomu rozhodnete, leží ve vás jako neprojevená možnost, čímž jste ustálili tuto část svého vědomí do absolutního klidu nutného k vašemu sjednocení se s Podstatou. Až do sebe takto pochopením zahrnete všechny, dosáhnete tohoto svého cíle. A kolik vám k němu ještě zbývá, moji milí? Přesně tolik, kolik energií ve svém životě ještě neovládáte: pak ony ovládají vás, a vaše vůle nemá možnost je uvést do klidové hladiny. Jakmile tedy začne kterákoli z nich působit, okamžitě vypadáváte ze svého středu, z rovnovážné hladiny vibrující v souladu s Já Jsem – Neprojevenou Podstatou, i kdybyste vycvičením svého vědomí dosáhli umění se skrze už ovládnuté energie do tohoto bodu vědomí dostat. Trvale se v něm však udržíte až tehdy, když nebude existovat opravdu žádná energie, kterou byste neovládali. Dokud bude totiž ve stavbě energií tvořících podstatu vaší bytosti jediné takovéto slabé místo, vždy existuje možnost, že rozezněním této struny, rozhoupáním tohoto kyvadla se nedá do pohybu pouze určitá energie vámi ovládaná, ale vaše vědomí samotné. Proč? Protože se dosud nepovažuje v této části projevu za neprojevený počátek, odkud vycházejí všechny projevy jsoucna (realizované skrze rozštěpení prvotní energie na protiklady), ale pouze za jeden jeho pól: pak ho ukotvení jeho vědomí na kyvadle určité duality při její aktivaci okamžitě vytrhává ze středu, ve kterém se nacházelo.....
Promyslete si důkladně všechno, co jsem zde uvedl, moji milí, a vyvoďte z toho i patřičné důsledky pro svoji práci na sobě: vaším cílem je ovládnutí všech vašich energií skrze oproštění se od polaritního chápání reality, čili v konečném důsledku vaše dokonalé osvobození se od závislostí a lpění všeho druhu. V tomto informačním prostoru vám vkládám do rukou dostatek konkrétních nástrojů, které vám ve vaší práci pomohou, vám, zbývá tedy už jen vaše odhodlání je použít. Tam už ale končí moje možnosti, milí moji, protože já vám mohu jen pomoci vysvětlením či radou. Vlastní proces změny vašeho vědomí směrem k větší celistvosti už je zahrnut v oblasti, kam žádná jiná jednotka vědomí bez zpětných následků nemá právo vstoupit: v oblasti vaší svobodné vůle.
Vím, že mnozí z vás svým vnějším vědomím znáte všechna fakta která jsem zde vyslovil, ovšem skrze své dosud zastřené vědomí vyšších souvislostí nevnímáte do důsledků všechny jemné detaily celého procesu, které je nutné zvládnout, aby vše bezchybně fungovalo. Tento proces učení se jak najít a tedy i umět prožívat pravou realitu skrze přetváření sebe sama do podoby Já Jsem je velmi náročný na čas a trpělivost, zejména zpočátku, kdy síla ega je ještě příliš velká, a před probouzející se vědomí duše - vyššího Já zvolna se vynořujícího do stavu bdělého vědomí klade často závoje mnoha a mnoha iluzí, velmi dovedně je vydávajíce za pravdu, aby vědomí skrze ně bylo oklamáno a ego se nemuselo měnit a přetvářet.....
Moji milí, bdělost je tedy jedna z nejzákladnějších kvalit hledajícího, nemá-li sejít ze své cesty. Protože jedině bdělost vyúsťující do rozvinuté schopnosti rozlišování a reálného vnímání všech vlastností jeho osobnosti mu pomůže, aby rozeznal a pochopením důvodů vzniku odstranil každou z těchto iluzí, kterou ego před oči vědomí Já staví, aby zabránilo své změně, kterou chápe jako smrt a zničení.... Chcete-li, pomohu vám nyní znovu získat či poněkud zlepšit orientaci na vaší cestě poznání, kterou jste v mnohých případech z nejrůznějších důvodů ztratili.
Nyní, moji milí, se začnu ptát. Sami za sebe na tyto otázky odpovídejte, sami za sebe si určete podle těchto odpovědí svoji aktuální pozici v učebním procesu do kterého jste svým zrozením ve fyzickém těle vstoupili, a sami za sebe si vypracujte cosi jako 'účetní zprávu' vyhotovenou k přítomnému okamžiku. A pamatujte - tato zpráva má obsahovat obě strany mince, ne jenom jednu, tedy to, co už máte zvládnuté a zpracované; má v ní být i to, co ještě zvládnuté nemáte, tedy oblasti svého života, které dosud ovládají vás, namísto co byste vy ovládali je. A ještě jedno důležité upozornění: nehleďte v tomto účtování na druhé, neporovnávejte se s nimi ve smyslu kladném ani záporném, protože toto hodnocení se týká pouze a jedině vašich vlastních záležitostí, vašich vlastních energií, nikoho jiného. Není tím ovšem řečeno, že byste neměli pomáhat druhým svým vlastním viděním situace a pomoc od nich přijímat, naopak: v rámci sdílení se a rozvíjení vzájemné vstřícnosti na cestě poznání je to činnost maximálně vhodná a záslužná. Ovšem máte to činit pouze a jedině v tom případě, že druhý je ochotný naslouchat, a také takovým způsobem, který na jeho vnímání zapůsobí cestou lásky, nikoli cestou strachu. Pamatujte na tuto základní skutečnost, moji milí: energie každé bytosti ohraničené její svobodnou vůlí mají tvořit pro každého hledajícího na cestě ke Světlu nepřekročitelnou hranici, jejímž porušením na sebe přebírá veškerou odpovědnost za všechny následky, které tímto způsobem vzniknou. Jak jistě ale sami dobře víte, vědět něco a umět to používat jsou dvě naprosto rozdílné věci. Učíte se to, moji milí, a učíte se to všichni, vždyť nevíte-li kde jsou ony hranice, poznáte to až v okamžiku jejich překročení.
Proces učení sám o sobě pak má sice tu vlastnost, že vede k větší dokonalosti, ale jeho druhý atribut je zároveň přiznáním, že v některé oblasti svého života ještě dokonalí nejste - jinak byste se přece nemuseli nic učit. Nevyžadujte tedy prosím za každou cenu po sobě ani po druhých onu dokonalost, a netrestejte sebe ani ostatní svým nepochopením, odsouzením a výčitkami, kdykoli vás nebo vaše okolí nějaké nedokonale ovládané energie vynesou z rovnovážného bodu do určité polaritní výchylky. Je to přece ve vašem bodě vývoje přirozený stav, proto pomozte svému protějšku chápajícím a vstřícným přístupem - i z toho důvodu, že pokud jste se vy do této situace spolu s ním dostali, nebylo to náhodou. Tvoříte totiž duální protipól této výchylky kyvadla, jehož existence je k takovémuto projevu bezpodmínečně nutná: chyběl-li by jeden či druhý opěrný bod, výchylka by nikdy nemohla vzniknout.
První moje otázka tedy zní: jak často a jak hluboko se při hodnocení událostí vašeho života díváte do svého nitra? Povězte, moji milí - kdykoli vstoupíte do nějaké situace, posuzujete ji především skrze svoje okolí, skrze postoj ostatních k vám, nebo skrze svůj vlastní postoj, jemuž je vaše okolí pouze zrcadlem? Kam je obrácen v té chvíli váš zrak - vně vás, nebo dovnitř?
Milí moji, tato otázka má jeden velmi pádný důvod: uvědomte si, že vaše okolí je opravdu vaše zrcadlo, nikoli věrný obraz. Energie z okolí vnímané jsou tedy k těm vašim zrcadlově převrácené. Budete-li tedy působit svou energií nesouhlasu s něčím na změnu vašeho okolí určitým směrem, dosáhnete jediného účinku: zesílení působení tohoto aspektu vnějšku na vás. A proč tomu tak je?
Nerozeznáváte-li se dosud jako jednota se vším projeveným bytím a nechápete-li, že vy jako určitá konkretizace jste jedním pólem výkyvu kyvadla a vaše okolí druhým, tak tím, že se svým okolím nesouhlasíte, zaměřujete energie své pozornosti na onen váš vnější zrcadlový protipól, a tím způsobem výkyv tohoto kyvadla prohlubujete. Co ho naopak ustálí, lépe řečeno co ustálí vaše vědomí pohybující se v řetězu za sebou jdoucích inkarnací mezi dvěma póly projevu určité energie, to je vaše pochopení její jednotné podstaty, její sjednocení ve vašem vědomí do původní celistvosti. Podle pravidla ztotožnění se stejného se stejným se pak vaše vědomí v tomto bodě okamžitě odpoutává od té jedné polarity na kterou dosud bylo vázáno, a zaostřuje se do bodu jednoty, do bodu vědomí Já Jsem. Pochopili jste, moji milí?
A na toto mé sdělení naváže hned druhá otázka: co myslíte, jaký váš stav vědomí je signalizací, kde právě se v této trojnosti možností zaostření vašeho vědomí nacházíte, co vám pomůže k rozeznání, kde právě jste a kam případně povede vaše další cesta? Pamatujte – ve skutečnosti jsou možné pouze dva základní stavy vědomí: strach, a láska. Strach vás ukotvuje v jedné či druhé polaritě vaším odmítnutím a uzavřením se před tou druhou, láska vás otevírá, a sjednocuje tudíž do původní celistvosti to, co bylo rozděleno: aby skrze toto sjednocení vaše vědomí dosáhlo v tomto okamžiku bodu rovnováhy a harmonie, jednoty s Já Jsem....
Třetí moje otázka bude tedy znít: co děláte pro to, aby harmonie a láska byly ve vašem vědomí skutečně doma, nikoli pouze dočasnými hosty, kteří se odstěhují vždy, když nejste ochotni přijmout a pochopením se sjednotit s nějakou vám nepohodlnou energií ze svého okolí? Možná si řeknete: "Já už přece nic neodmítám, nejsem si vědom(a) nějakých nesrovnalostí, mám vše zpracované a vyřešené, nic a nikdo mi nevadí a nevím co bych na sobě ještě měl(a) měnit....." Moji milí, je tomu tak ale opravdu, nebo si to jen namlouváte? Též ignorování určitých věcí či lidí je odmítání, nikoli jen vystupňovanější nepříjemné pocity, které při kontaktu s nimi máte: v naprosté většině se totiž při hlubším zkoumání stejně ukáže, že toto ignorování mělo zakrýt tu skutečnost, že tyto nepříjemné pocity by u vás vznikly v tom okamžiku, kdybyste tyto věci či lidi přestali ignorovat, tedy jinými slovy kdybyste je vzali na vědomí. Chápete co tím chci říci, moji milí? Takto vznikly vaše bloky, které tvoří celé vaše podvědomí, a které vám brání ve vašem přímém kontaktu s vědomím Já Jsem: určité energie raději neberete na vědomí, než abyste si museli přiznat, že je dosud nejen nemáte vyřešené, ale že se vám do jejich řešení vysloveně nechce.....a proč vlastně, víte to?
Nastavil jsem vám nyní tímto textem hlubiny vašeho Já až před oči, moji milí, a z nich se na vás dívá jeden každý váš nezpracovaný problém. Řekněte, podíváte se mu do očí a budete ho řešit, nebo necháte ty oči zavřené a dále budete dělat, že je vše ve vašem přístupu k sobě i ke světu v nejlepším pořádku? Bojíte se snad, co v tom obraze uvidíte?
Odpovím vám, moji milovaní: pokud budete při tom pohledu na obraz sebe sama mít ve svým očích strach, spatříte i v něm strach - svou zosobněnou největší hrůzu a děs, tyčící se nad vámi a zasahující vás ranami studu a bolesti za všechno "špatné", co jste ve svém životě způsobili.
Ale budete-li mít v očích lásku, bezvýhradnou lásku sami k sobě a tudíž i k celému světu? Spatříte pak v tom pomyslném obraze rovněž lásku - bezvýhradné přijetí, teplo a hřejivou radost, přitakání životu a pocit absolutního bezpečí.... které zahojí všechny rány vaší duše v tom jediném nádherném okamžiku, kdy tímto pohledem na sebe bezvýhradně a s upřímným díkem přijmete sebe sama jako ten největší dar, který sobě, světu i Bohu dáváte už tím, že JSTE.....přesně takoví, jak se nalézáte v bodě Teď a Tady. Neboť veškeré rány duše….se dají léčit jedině láskou.
Milí moji, já vás takto vnímám - jako zosobněnou lásku se všemi možnostmi, které jsou skrze ni otevřeny. Tento můj pohled na vás je jako pomocná ruka vám se nabízející, ale rozpoznat ji, uchopit a využít ji už musíte sami, to já za vás učinit nemohu.
2.…a jak to vlastně všechno začalo?
Čím vás tedy budeme na dalších stránkách společně provázet, to už víte. Ale než se před vámi do větší šíře rozvine náš dialog otázek a odpovědí na téma „návod k použití sebe sama“, měla bych nejspíš napsat pár slov o tom, jak to vlastně všechno začalo - kam až sahají kořeny vzniku tohohle textu…knihy.
Na počátku byla…..touha. Nejprve naprosto nepojmenovatelná. Toužila jsem po něčem a nevěděla po čem. Vše co jsem v té životní etapě mohla pojmenovat byl jen pocit, že v mém životě něco velice podstatného chybí. Ale co by to mělo být?
Hledala jsem podle svých možností. Četla jsem, jezdila na nejrůznější kurzy, poznávala jsem co se dalo….a ze všeho toho hledání mi do vědomí vyplynula jediná skutečnost: ať shromáždím jaké chci vědomosti, nejsou mi k ničemu, protože můj pocit nenaplnění to neodstraní.
V čem byl problém? Nevěděla jsem. Nikdo, koho jsem tehdy znala, mi nedokázal odpovědět. A tak mé dilema vyústilo v situaci, kdy se celé mé nitro v průběhu mnoha týdnů a měsíců postupně stávalo otázkou a zároveň výkřikem o pomoc: „Existuje vůbec někdo, kdo mi odpoví na moje otázky, kdo mi pomůže najít co hledám?!“
Existoval….a pomohl. Ale cesta k přijetí oné pomoci pro mě tehdy zdaleka nebyla jednoduchá, i když nyní z odstupu času vím, jak jemně a přesně byl řízený každý její krok… a jakmile jsem s dostatečným vnitřním odhodláním formulovala své přání, už jsem se nezvratně nacházela na cestě k jeho splnění.
Je to dokonalý mechanismus. Když přijmu za svůj určitý cíl, přijímám tím zároveň i fakt, že existuje má touha ho dosáhnout. Ale pak přicházejí podmínky, které je nutné k jeho dosažení splnit. Jsou vázané na cíl samotný – jeho podoba je přesně určuje a vymezuje. Dá se říci, že touha po dosažení určitého cíle navazuje jakousi energetickou spojnici mezi mnou a jím, a cestou rezonance okamžitě vyvstanou všechny naše energetické rozdílnosti, které mi v jeho dosažení brání. Jinými slovy – oněmi nutnými podmínkami je překonání rozdílů mezi mnou a mým cílem: dosažení totiž neznamená ujít nějakou cestu a přemístit se z jednoho bodu do bodu jiného, to je pravda pouze při dosahování cíle ve hmotné realitě. Dosáhnout cíle ve smyslu posunu vědomí znamená něco trochu jiného, znamená to se tím cílem stát. A to se dá učinit jen jediným způsobem – změnou sebe sama.
A jak jsem se musela změnit já, když se nyní ohlížím zpět na to, jaká jsem tehdy byla?
Mohu říci, že bez praktikování určitých technik práce s vědomím bych svého cíle nedosáhla. Nešlo by to ani bez dalších věcí: především bez neustálé bdělosti a ověřování toho, co je jako informace v každém okamžiku přijímáno do mého vědomí. Naprosto nezbytnou se pro mě stala meditace jako cvičení sebeovládání, tedy vylaďování svého vědomí na schopnost dosažení absolutního klidu myšlenek i pocitů.
Zjistila jsem svojí zkušeností, že kdo rozšíří své vnímání nad rámec pouze fyzických smyslů, ze začátku je jeho necvičené vědomí přístupné „dotyku“ jakékoli bytosti, než si praxí vypěstuje dovednost vnímat jen kvalitní informace. Zkráceně lze říci, že člověk má do této oblasti otevřený vstup bez rizika, že ho případné nezvládnuté energie zavedou na scestí teprve tehdy, když za prvé ovládne své pocity natolik, že nepřekážejí v činnosti rozumu, a za druhé naučí svým rozumem využívat energie pocitů tak, že je schopný zůstat sám sebou v jakkoli obtížné situaci. Zdravý rozum, soudnost a schopnost detailního nestranného logického uvažování v aspektech analýzy i užití citové energie v oblasti syntézy, to vše tvoří dohromady rozlišovací schopnost. A ta je v počátcích rozvoje vnímání věcí neocenitelnou, protože člověk, který se v ní stále cvičí jejím vědomým používáním, tím buduje kvalitu svého prostupu, který pak cíleně propouští také jen informace v požadované kvalitě.
Taková byla i historie vývoje mého vnímání: po několika důkladných rozčarováních jsem se naučila brát jako pravdivé jen to, co jsem si mohla nějakým způsobem ověřit, ať už přímým pozorováním nebo prověřením správnosti určité teorie v praxi. Dokud jsem neuměla procítit přímým vjemem kdo je na „druhé straně linky“ a byla jsem tudíž závislá jen na tom, co mi kontaktované entity o sobě řekly, často se stávalo, že jich ke mně pod jedním jménem přicházelo i několik najednou, přičemž přebírané informace byly mírně řečeno nevalné kvality. Cítila jsem proto bytostně nutnost najít si nějakou spolehlivou metodu, která by mi pomohla k rozlišení „kdo je kdo“. Pochopila jsem za čas, že v tomto ohledu mohu důvěřovat jen vlastním smyslům, v tomto případě samozřejmě nikoli těm fyzickým, ale vnitřním, takže jsem začala hledat, co by mi v jejich rozvoji a zdokonalení mohlo pomoci. A jako prostředek, kterým jsem své vnímání vylaďovala do větší kvality, jsem „objevila“ meditaci už nikoli jen jako příjemné relaxační spočinutí, ale jako něco mnohem víc.
Meditace byla pro mě nejprve nástrojem, jak se naučit umlčet vlastní zdroj myšlenek a pocitů - jako kdybych vypnula "rušičku" co během dne neustále působila když jsem myslela a cítila, a znemožňovala mi přijímat informace jinak než cestou fyzických smyslů. Jejím prostřednictvím jsem zjistila, že onen „mentální a pocitový hluk“ je největší brzdou jasného vnímání, a zjistila jsem také, že jsem o jeho existenci zpočátku vůbec nevěděla…já sama sobě jsem si byla tou největší překážkou v rezonančním napojení na jiná vědomí, lépe řečeno moje ustálené „zlozvyky“ v používání svých nástrojů – myšlení a cítění. Jaké byly, to jsem si paradoxně neuvědomovala do té doby, než jsem zjistila jejich existenci a začala hledat možnosti jejich odstranění – úporně, vytrvale…často střídavě se smíchem i pláčem, a občas i zuřivě. Bylo to náročné, ale také krásné, protože jsem v okamžicích kontaktu se svým učitelem jasně cítila, jak spolu s rostoucím sebeuvědoměním spojeným se sebeovládáním v oblasti myšlenkové a pocitové se mé vnímání rozšiřuje a zkvalitňuje, a jak moje „nectnosti“ postupně mizí a rozplývají se v nových způsobech uvědomování. Cítila jsem s rostoucí jasností své vědomí jako zrcadlo které mohu svojí vůlí ovládat, a které může informace nejen vysílat, ale také přijímat….celý tenhle proces sebeuvědomění trval tři roky.
A jaká byla praktická stránka? Ještě v době, kdy jsem s tímto kontaktem začínala, jsem dostala od svého učitele jako podmínku práce s ním minimálně hodinu meditace denně: řekl mi, že onen můj klid vědomí skrze odpoutání se od jeho nástrojů (myšlenek, pocitů a hmotného těla) je pro přímý kontakt s jeho vědomím nutnou a nezbytnou podmínkou, jinak by konečné vyladění mého vědomí na něj trvalo moc dlouho, pokud by bylo vůbec možné. Mohu říci, že první měsíc naší spolupráce mi tato činnost časově zabírala téměř tři hodiny denně, usedala jsem do meditace, kdykoli se mi naskytla volná chvilka. Meditovala jsem ráda, jinak by to při běžných denních povinnostech nebylo možné zvládnout. Jako oběť a utrpení jsem tu změnu v trávení svého volného času rozhodně necítila, a myslím že tak to i má být: nemá přece cenu dělat cokoli, i když cíle jsou sebevznešenější, pokud to člověk nedělá s radostí a láskou, jako odpověď na nejhlubší potřeby svého nitra…
Postupem doby jsem čas strávený v meditaci podle svého cítění zkracovala, až jsem dospěla do bodu, kdy jsem dokázala fungovat při jakési „bdělé meditaci“ i při běžných denních činnostech. Dosáhla jsem stavu, kdy si přítomnost svého učitele uvědomuji neustále, a na svoje otázky dostávám okamžité odpovědi. Klasickým způsobem (s fyzickým vyloučením rušivých vlivů okolí) medituji jen pro dosažení hlubšího soustředění, jen když se potřebuji detailněji zaostřit na nějaký problém a přijmout širší úhel pohledu, na který dosud v běžném stavu vědomí neumím dosáhnout.
Mohu-li zmínit svoje poznatky z tohoto období mého života, pak dlouhodobější meditace při vědomém zaostřování buď přímo na Zdroj či na nějakou vyšší dosud individualizovanou duchovní bytost umožňuje někdy i velmi značné zvýšení vibrací, ovšem podle schopnosti člověka "vypojit" vlastní myšlenky a pocity. Ten, kdo praktikuje takovouto meditaci, se na delší či kratší dobu stává podle svých možností více či méně bdělou součástí vědomí vyššího řádu, které v sobě jeho samotného jako jednu z nižších podjednotek zahrnuje. V takovém stavu vědomí přijímá po dobu meditace informace, které jsou vázány na onu vyšší vibrační hladinu. A tento fakt vystihuje ve skutečnosti podstatu oněch "vyšších bytostí"- je to vědomí nižších entit sjednocené do nové kvality. Po dobu meditace člověk rozumí všemu, co takto přijímá, po jejím ukončení to už ale není samozřejmost. Pak může i zapomenout věci, o kterých si v tu chvíli myslel, že je s naprostou jistotou ví. I tahle schopnost se ale dá cvičit, a když meditujeme pravidelně a efektivně, schopnost zapamatovat si se stále zvyšuje.
Při započetí jakékoli práce se svým vědomím je ovšem potřebné stanovit si cíl, k němuž má vést. Mým cílem bylo a je splynout svým vědomím se Zdrojem, odkud všechny projevy jsoucna vycházejí. To byla jedna z prvních otázek mého učitele – zeptal se mě: „Co je tvůj cíl? K čemu ti má naše spolupráce pomoci?“ Odpověděla jsem tehdy cosi velmi nepřesného a zároveň necelistvého…..přesně v duchu energií, které v té době tvořily mé Já. Byla jsem nezaostřená a jaksi „rozplizlá“ do mnoha dílčích okruhů vědomí, které spolu buď nemluvily vůbec, nebo jen velice omezeně. Uvědomuji si při této vzpomínce i veliký vděk a zároveň obdiv vůči mému učiteli, který se mnou měl trpělivost vpravdě nekonečnou. Postupně mě skrze další a další otázky vedl k poznání, co mým cílem opravdu je, ne co si jen myslím, že mým cílem je… A jakmile jsem si ten cíl uvědomila, postupně mi k němu začaly přicházet i informace o cestě, jak ho mohu dosáhnout - skrze pochopení zmíněných dílčích projevů v jejich celistvosti, tudíž následně skrze pochopení jejich podstaty - Zdroje samotného.
Kontakt s duchovním učitelem je individuální záležitost. Dají se sice určit jakési hlavní způsoby napojení, ale podle mých zkušeností každý člověk s takovým kontaktem ho má nějakým způsobem jedinečný a neopakovatelný. Já například začínala komunikovat pomoci siderického kyvadla (pendlu) a tabulky písmen, a postupně jsem zjistila, ze slyším určité slovo ještě dříve, než mi ho kyvadlo písmeno po písmenu ukáže. Pak už jsem tuhle hmotnou pomůcku přestala potřebovat. Svého učitele jsem už docela dobře slyšela, a postupem času se slovní odpovědi začaly objevovat v podobě myšlenek beze slov, a následně jakýchsi informačních „hologramů“, ve kterých bylo ve zlomku sekundy obsaženo úplně všechno.
Svůj kontakt registruji při plném vědomí, v bdělém stavu. Dříve jsem ho dosahovala pouze v meditaci, nyní se dá říci, že už se pro mě stal běžným v tom smyslu, že k jeho dosažení nevynakládám žádné úsilí, prostě v něm jsem, kdykoli si ho uvědomím. Mohu se na něj tedy zaostřit kdykoli potřebuji, aniž bych vnímala rozdíl mezi takovou komunikací a mým obvyklým stavem vědomí, ve kterém se nacházím v průběhu celého dne. Je to pak pro mě podobné, jako když mluvím s někým, kdo stojí vedle mě, i když ne přesně stejné, protože je to rozhovor na úrovni myšlenek, jehož se fyzické smysly neúčastní.
Když mluvím o svém učiteli, často se mě lidé ptají, jestli by mohli získat svůj vlastní kontakt, a pokud ano, tak jakým způsobem. Domnívám se, že takovýto kontakt (ať už v této či v jiné formě) může získat každý člověk, který je pro něj připravený. A v čem tedy spočívá taková příprava? Prvotní podmínka je myslím jediná – upřímná a nezištná touha po dosažení vyššího poznání, které je touto cestou otevíráno. K ní se řadí hned podmínka druhá – je to přání i jakýsi slib zároveň: dát k dispozici to nejlepší ze sebe, nabídnout všechny své schopnosti, aby mohly být touto cestou co nejlépe využity pro prospěch celku. Co je ale nutné k tomu, aby tato podmínka mohla být splněna? Aby člověk mohl nabídnout vše co má, musí to nejprve umět objevit. Protože pracovat můžeme jen s tím, co jasně vidíme. Z této věty vychází i následná otázka: kdy tedy můžeme využít své možnosti a schopnosti skutečně dokonale? Myslím, že závěr je jednoznačný – teprve tehdy, až dokonale poznáme sami sebe…a teprve tehdy se sami sebou skutečně staneme.
Co ale pro to musíme učinit? Nechám nyní promluvit svého učitele v prvním vstupu, který se jmenuje…
3.Být sám sebou
Moji milí, pojem „být sám sebou“ je možné brát ze dvou hledisek. Z hlediska osobnosti – Já Sám – člověk je sám sebou v momentě, kdy je schopen pravdivě vidět veškeré své přednosti či nedostatky, když tedy umí jednat v každém ohledu sám za sebe, když jeho reakce nejsou určovány ničím jiným než kvalitou této jeho osobnosti. Z hlediska Já Jsem (celku, Zdroje, Všejednoty) se člověk stává sám sebou tehdy, když tuto svoji poznanou osobnost přetvoří k jeho obrazu, čímž se pro něho výraz Já Sám a Já Jsem stanou synonymy: jeho osobnost tedy žádným způsobem nebude zkreslovat či omezovat projev jeho vyššího Já do reality hmotného světa. Cestě k těmto oběma stavům pak můžeme říkat „sebepoznání“.
Nyní si tyto nutné věci postupně rozebereme. Aby se člověk mohl sám na sebe podívat reálným pohledem, musí se nejprve zbavit všech iluzí které o sobě má, to je snadno pochopitelná věc. Ale jakým způsobem to může udělat? V prvé řadě je třeba uvědomit si důvod, proč se to vůbec děje. V pozadí každé iluze je vždy strach přijmout pravdu, proto se ji vědomí bytosti snaží „obejít“ skrze vytvoření vlastní konstrukce reality – iluze. Milí moji, v tomto konkrétním případě je to váš strach z uvědomění si vlastní nedokonalosti, z toho, že kdybyste ji přiznali sobě i ostatním, cítili byste se před sebou i před nimi pokořeni a poníženi. Nemusíte. Uvědomte si, že v každém okamžiku vaše pocitové vyladění závisí pouze a jedině na vašem svobodném rozhodnutí, a cítíte-li se v určité situaci pokořeni, je tomu tak proto, že to tak chcete – vy sami, ne vaše okolí. Máte v sobě výchovou v současném životě i vašimi přijatými názory z životů minulých uložen energetický vzorec který tyto dvě energie svazuje dohromady a nutí vás nasazovat si masku klamného zdání dokonalosti vůči komukoli, kdo by svými skutečnými vlastnostmi dokazoval vaši dosavadní nedokonalost ve zvládnutí energií určitého životního principu. Už před věky lidstvo jako celek tento model chování přijalo za svůj, protože to pro většinu z lidí bylo pohodlnější, než uznat ve světle pravdy své nedostatky a z nich pramenící chyby, a svou prací na sobě je odstranit. Zvolili cestu lži a klamu, cestu odtržení od reality, cestu strachu…
Doufám však, že necítíte stud, moji milí – i tato cesta byla nutností, aby lidstvo poznalo oba možné základní stavy vědomí – strach i lásku, a mohlo v sobě svobodně podle svých cílů volit jejich použití.
Víte nyní, kam vedla v minulosti cesta strachu, povím vám teď tedy něco o cestě lásky. Tato kniha je určena pro ty z vás, kteří se rozhodnou svým životem následovat tuto cestu. Pokud ji zvolíte, volíte tím zároveň pro sebe cestu pravdy, protože pravda a láska jedno jsou. A jaké je praktické provedení této volby? Jak to máte udělat, jak se naučit odložit iluze a vyměnit je za pravdu?
V prvé řadě – abyste něco mohli odložit, musíte to umět rozeznat. Podíváme se nyní tedy, jak lze odlišit pravdivý pohled na sebe od pohledu iluzorního.
Abyste mohli pravdivě spatřit sama sebe, musíte k tomu použít jiné oči než své vlastní, jejichž pohled je tvořen všemi vašimi názory o vás i o světě okolo vás: mísí se tedy v něm pravda s iluzí. Ony „jiné oči“ pak představuje zrcadlo vám z okolí nastavované ve formě všech energií, které k vám zvnějšku přicházejí, ať už ve formě nějaké události, myšlenky či pocitu které ve vás okolí vybudí, nebo konkrétního činu, který je zaměřen směrem od někoho k vám. Pokud jednáte určitým způsobem, který považujete za správný a vaše energie jsou v souladu s tím, co k vám zvnějšku přichází, pak cítíte harmonii a pocity klidu a míru: pak odpovídají vaše energie pravdě, protože váš čin a reakce okolí na něj jsou v souladu. Pokud tomu ale tak není, a z reakce svého okolí cítíte disharmonii ve formě jakéhokoli negativního pocitu, který vám charakterizuje onen zážitek jako nepříjemný, vězte, že v tomto směru je váš pohled na sebe, tedy i na okolní realitu pokřiven, a vaše okolí vám toto pokřivení zrcadlově odráží.
V tomto okamžiku si podle výše zmíněných možností můžete vybrat, jak reagovat: buď zvolíte strach ze svého zrcadla a odmítnete přijmout svoje vracející se energie jako vlastní, čímž odmítáte i pravdivý pohled na sebe sama – pak jako svoji realitu volíte iluzi. Následkem toho začínáte ze svých problémů obviňovat svoje okolí, nebo přijímáte přicházející energie s pocitem křivdy jako takzvané „rány osudu“, které pranic nemůžete ovlivnit. Samozřejmě se pak cítíte ublížení, nesvobodní a bezmocní.
Druhou variantou vaší reakce je volba lásky, volba pravdy; což znamená vaše bezvýhradné přijetí veškerých energií k vám z okolí přicházejících jako zrcadlového obrazu energií vašich. Moji milí, jakmile toto uděláte, a takto zodpovědnost za celý svůj život přijmete, víte, že tvorba vaší reality je zcela a úplně ve vašich rukou: pak disharmonie vámi vnímané z vašeho okolí vám jasně naznačují, kde vaše energie jsou v rozporu s obecně platnými zákony tkajícími strukturu tohoto světa, a kde tudíž nemáte pravdivé vnímání situace – právě proto, že určité energie vnímáte jako disharmonie. Proč tomu tak je, a že tomu tak vůbec být nemusí, to se vám pokusím vysvětlit v následujících řádcích.
Protože soulad s těmito zákony je neoddělitelnou podmínkou pro energetické sjednocení vaší osobnosti s Já Jsem – Zdrojem - Všečjednotou, což zaručuje čistý prostup jeho energií skrze vás do hmotné roviny, „stát se sám sebou“ v úrovni tohoto sjednocení znamená cestu rozeznávání a napravování všech nedokonale pochopených energií v sobě. Být sám sebou z energetického hlediska znamená, že člověk v každém okamžiku zná svoje hranice, ví, kde končí jeho Já a začíná Já ostatních. Cesta k tomuto stavu je postupná – prochází přes stádia, kdy člověk o této problematice ještě ani nezačal uvažovat, pak kdy už ví že něco takového existuje, následně kdy ji začne do hloubky probírat a učit se jejím zákonům, a konečně kdy podle ní začne žít a převádět ji do praktického života. Pochopí, že podle zákona zrcadel – karmy - bude moci být sám sebou jen do té míry, do jaké onu svobodu bytí přizná ostatním.
A pochopí také věc, která je na začátku práce na sobě možná nejdůležitější, protože otevírá cestu k bezbolestným změnám: že sám sebe se vším všudy nedokáže přijmout pravdivě do té doby, dokud nezačne sám sebe milovat, zcela a bezvýhradně, přestane se tedy odsuzovat a trestat za chyby a omyly.
Přijetí sebe sama a bezvýhradná láska k sobě jsou jedno a totéž. Ovšem dokud člověk svým srdcem neprocítí proud lásky k sobě samotnému směrovaný, a neprožije blaho spočívající v pocitu dokonalého sebepřijetí, nemůže se dokonale poznat v tom smyslu, že se před jeho vědomým pohledem reálně otevřou všechny jeho charakterové vlastnosti, ať už je do té doby považoval za dobré nebo špatné. Pokud totiž nedokáže přijmout svým vědomím fakt, že je láskyhodná bytost v každém okamžiku svého bytí, ať už se v něm chová jakkoli, pak obrací do oněch svých „nepřijatelných“ oblastí energie odsuzování a odmítnutí, čímž je od sebe izoluje, protože je neuznává za svoji právoplatnou součást. Energie odmítnutí působí navíc ve vědomí člověka velmi bolestně, proto je obranné mechanismy raději spolu s důvodem jejich vzniku ponoří do podvědomí, aby ona bolest nemusela být neustále ve vědomé rovině vnímána. Vědomí člověka takto ztrácí celistvost, protože je postupně rozděleno do úseků, mezi nimiž probíhá buď velice malá, nebo vůbec žádná komunikace.
Nic se tímto však neřeší, protože bolest z tohoto odmítnutí, kterou člověk nechce prožít v sobě, je nucen prožívat zvnějšku, odkud se mu z vědomí vytěsněné energie promítají. Přicházejí k němu cestou rezonance, protože ačkoli tyto energie odmítl, přesto nemohly přestat být jeho součástí, a tudíž přitahují zvnějšku energie stejného typu: vnitřní konflikt v člověku vyvolává jeho vnější konflikt s okolním světem.
Takto vzniká ta část lidského Já, které se říká podvědomí - odmítnutím určitých částí sebe sama, které člověkem byly vytěsněny z vědomě prožívané skutečnosti. Podvědomí navíc uzavírá člověku kontakt s Já Jsem – Zdrojem – Všejednotou přesně v té míře, jaký je poměr těchto odmítnutých částí člověka k těm přijatým: dokud je tedy znovu nepřijme do vědomí a zároveň svým pochopením jejich pravé podstaty nepřetvoří do nové, přijatelnější kvality, do té doby nebude moci navazovat vědomý kontakt s vyššími složkami své bytosti buď vůbec, nebo jen ve velmi omezeném rozsahu.
Jakmile člověk pochopí, co se skrývá pod slovy „umět přijmout sám sebe“, najde i nový, konstruktivnější přístup k řešení svých problémů. Přestane-li se za chyby vinit a odsuzovat, neklesá těmito negativními emocemi jeho vibrační úroveň, tudíž může situace řešit v daleko větším nadhledu, klidu, míru a harmonii, protože láska sama k sobě otevírá přímý kontakt k Já Jsem: skrze lásku je podvědomí dokonale otevřené a přístupné, a člověk v tomto okamžiku vidí všechny své chyby a omyly jako na dlani, spolu s nejvhodnější cestou k jejich řešení. Podaří-li se pak člověku takto proměnit svůj přístup k sobě, podle pravidla shody mikrokosmu s makrokosmem zjistí mnohdy s překvapením, že stejným způsobem jako dokáže přijímat sebe, přijímá i svoje bližní spolu s celým světem okolo: bez odsuzování a s ním spojené bolesti kterou druhým působí, a která se mu podle zákona karmy odrazem vrací. Tam, kde je bezvýhradné přijetí, už neexistuje bolest, protože zmizela její příčina – iluze.
Tato práce na sobě, obzvlášť v začátcích, je jen zřídkakdy krátkodobá, protože v případě déletrvajících chybných názorů je nutné novým úhlem pohledu přeměnit všechny jejich záznamové „vrstvy“ uložené ve všech minulých životech. Ovšem s nalezeným láskyplným přístupem, s vírou, nadějí a radostí ze smysluplné existence, se tato cesta stává pro člověka daleko příjemnější, než kdy dříve byla: stává se radostnou hrou, nikoli otrockou dřinou.
Přeji vám, moji milí, abyste tuto vnitřní radost a lásku k sobě i ostatním nalezli co nejdříve, a pokud ji už máte, aby se stále prohlubovala.
________________________
Když jsem si uvědomila, jak destruktivní jsou energie sebeodsuzování a sebetrestání, a naučila jsem se alespoň do jisté míry jejich vliv ze svého života odstraňovat, tehdy jsem teprve začala jasněji a pravdivěji vnímat, které mé vlastnosti ještě nejsou v mém vědomí dovedeny do stavu harmonie a dokonalosti. Ze svého vztahu s okolím a ze situací do kterých jsem se jejich působením dostávala, jsem se pak začala učit jak nacházet řešení, a jak ho uplatňovat v praktickém životě skrze jedinou změnu, kterou můžeme provést, aniž bychom se znovu a znovu zaplétali do vazeb vzájemných závislostí: skrze změnu sebe sama.
Z diskusí se svým učitelem o této problematice jsem pochopila mnohé, a jedním ze základních faktů teď začnu: v tomto světě se učíme a provádíme praktické zkoušky cestou výměny energií ve vztazích, a každý vztah je možné brát jako energetický systém, v němž energie proudí podle určitého přesného schématu. Známe-li ho, je to klíč k úspěchu zvládnutí svých energií, a tudíž i svého života. A tohoto tématu se bude týkat následující vstup mého učitele…
4.Energetické vzorce
Vysvětlím nyní výraz v záhlaví. Co je to energetický vzorec, a co si lidé pod tímto pojmem mohou představovat? Nejprve je nutné předestřít, že každá energie je totožná s vědomím určitého typu – její kvalita určuje vnější projev tohoto vědomí. Proto předem upozorňuji, že vždy použiji-li pojem „energie“, jeho současným významem je pojem „vědomí“, tyto dva aspekty se nikterak od sebe nedají oddělit, i když označují dva různé pohledy: ovšem jev, na který pohlížejí, je jeden a ten samý.
Aby tedy mohlo dojít k projevu určité energie do reality, je k tomu nutné, aby byla takříkajíc „oblečena“ do určité formy. Prvotní energie tvořící nejhlubší podstatu bytí žádnou formu nemá, není možné ji nijak specifikovat, žádnými prostředky „uchopit“ ani pozorovat. Ona však existuje, i když ji lidé nevnímají, tvoří čistou esenci bytí, jeho základ: vytváří pro každou svoji reflexi ve formě určitého projevu zdroj, bez něhož by nemohlo nic vzniknout, nic existovat. Mechanismus vzniku určitého konkrétního projevu z neprojevené podstaty je takovýto: Prvotní energie tvoří sama sebou dokonalou rovnováhu, celistvost a harmonii, jsou v ní zahrnuty veškeré neprojevené možnosti, a právě proto nemůže být žádná z těchto možností v projeveném stavu. Jakmile se nějaká možnost konkretizuje, okamžitě v její realitě ubývá prostoru k projevení ostatních možností, lépe řečeno jsou v tomto svém projevu omezeny už existující realitou.
K projevu jakékoli možnosti je nutné vyvedení prvotního vyváženého celku z rovnováhy, ovšem takovým způsobem, aby následně vzniklá projevená realita jako celek v rovnováze zůstala. Tuto zdánlivou nemožnost lze uskutečnit – tím, že se onen původní celek, prvotní celistvost, rozdělí na zrcadlově protikladné části, které jsou vůči sobě určitým způsobem uzavřené, tedy vnímají se navzájem jako samostatné jednotky. Toto rozdělení se děje tak, že v původně celistvém a homogenním celku dojde k polarizaci: způsobem podobným rozhoupání kyvadla ze stavu klidu do stavu pohybu oscilujícího okolo středového bodu do mezních stavů výkyvu se původně jednolitá energie soustředěná do jednoho bodu rozprostřela mezi dva mezní body, v nichž obou existují jakési „uzly vědomí“, energie vymezené určitou specifickou vlastností vnímanou ze dvou opačných úhlů pohledu, která je svou kvalitou polarizuje. Podle zákona rovnováhy je tato polarizace vždy ve smyslu + nebo -, vzniká strana aktivní a strana pasivní ve smyslu přebytku a nedostatku energie určitého typu. Dá se tedy říci, že vzájemně oddělené energetické uzly vzniklé z původní celistvosti ve svém souhrnu vždy tvoří absolutní rovnováhu, jeden je zrcadlovým obrazem druhého. Mezi nimi pak dochází k energetické výměně od aktivního pólu směrem k pasivnímu, dokud ono pomyslné kyvadlo se nezhoupne do svého bodu obratu, v němž dochází k jakémusi „přepólování“: strana aktivní přechází ve stranu pasivní, a energetický tok se obrací. To se děje do té doby, než se oba extrémy opět vyrovnají do středového rovnovážného bodu, přičemž oba póly reality opět splývají do nepolární jednolitosti. K této jednolitosti se automaticky nabízí přívlastek „původní“, ale bylo by omylem si myslet, že nastoupil skutečně původní stav. V běhu projeveného bytí se nic neztrácí, vše je zaznamenáno do jeho struktury, a proto ona celistvost která prošla zkušeností nejednotnosti a duality už v sobě tuto zkušenost má včleněnu a může s jejími energiemi kdykoli pracovat.
Pokračuji dále. Vědomí jako aspekt projevu určité energie má tu vlastnost, že může tuto energii – svůj nosič – měnit podle svého uvážení. Děje se to přesně podle zákona, že každá jednotka vědomí svými názory o uspořádání reality tuto svoji realitu zároveň tvoří. Svými představami coby vyslanou energií totiž „prohýbá“ ideální rovnováhu neprojevené podstaty, z níž se silou této energie vynořují a podle její náplně tvarují vnímatelné projevy reality. K těmto faktům dále dodám, že jak se původní celistvé vědomí štěpí na více a více dílčích složek, souběžně s tímto procesem vzrůstá počet vzniklých realit: každá jednotka vědomí svou individualizací skrze změnu vnímání tvoří svou vlastní realitu, která se od reality jiné individuality liší přesně tak, jak se liší jejich energetická „výbava“ vztažená k celistvým energiím Neprojevené Podstaty.
Energie každé jednotky vědomí jsou rozvrstveny do jakýchsi okruhů, jejichž počet v dané úrovni vědomí, kam ona jednotka patří, přesně odpovídá počtu typů energií, do nichž se v oné úrovni dělí původní celistvá Neprojevená Podstata. Tento model je ilustrován číselnou řadou 1-2-4-8-16-32… Protože ovšem mezi jednotkami vědomí existují i energetické interakce jiné podstaty než dualitní vztahy, takovýchto řad existuje větší počet, a všechny jsou stavěny podle určitého vzorce. Ve svých nejjednodušších podobách tyto vzorce ilustrují základní zákonitosti proudění energií v projeveném bytí, kteréžto zákonitosti ovšem působí na jednotky vědomí všechny současně ve vzájemné spolupráci, nikoli každá zvlášť vytržená ze souvislosti. Daná jednotka vědomí pak skrze vztahy k nim právě těmito svými vztahy v nejrůznějších podobách modifikuje svoje vlastní energie: sama sebou tká svoji vlastní energetickou síť, která se do stavby těchto základních zákonů coby nejhrubší kostry bytí začleňuje skrze vzájemné interakce mezi ní a sebou.
Vyjádřeno jednodušším jazykem – bytost jako jednotka vědomí určuje svoje vnitřní a návazně i vnější kvality svým vztahem k základním zákonům pohybu energií tvořících strukturu projeveného bytí. A právě tyto vztahy to jsou, kterým jsme dali označení energetické vzorce. Toto je nejzákladnější teorie v zjednodušeném vyjádření. A jak vypadá praxe?
Energetické vzorce – to je souhrn vžitých forem, podle nichž bytost tvaruje své myšlenky, pocity i konkrétní činy. Jsou to ustálené formy reakce na vnější podnět určitého typu, přicházející (opět) k bytosti ve formě myšlenky, pocitu nebo činu. Tyto vzorce představují souhrn všech zkušeností nashromážděných danou bytostí od okamžiku její individualizace jako samostatné jiskry vědomí až k současně vnímanému okamžiku. Procházejí neustálým vývojem a změnami, které plynou ze stálého působení zákona akce a reakce: bytost vysílá neustále do svého okolí svoje energie v podobě myšlenek, pocitů i činů vytvarovaných svými energetickými vzorci tvořícími její podstatu, a zpět přijímá reakce okolí, které jí přesně odrážejí její vlastní postoje a názory - ve svém okolí se tedy každá bytost může vidět jako v zrcadle. Pokud se jí tento obraz v určitých bodech nelíbí, přehodnotí své názory v těchto oblastech, a touto změnou sebe sama mění určité vzorce v sobě, a také jimi vysílané energie. Tím se mění rovněž i zmiňovaný „odraz v zrcadle“, a celý cyklus se opakuje. Skrze tuto zpětnou vazbu funguje poznávání sebe sama a zároveň i celého projeveného bytí, všech zákonů, podle nichž se řídí veškeré energetické vztahy.
A skrze působení tohoto zákona – zákona odrazu – bych vysvětlil důvod, smysl i účel zkoušky, před kterou nyní lidstvo stojí, volby, kterou nemůže odmítnout: volby mezi láskou a strachem, volby mezi svobodou a otroctvím.
Do této doby se totiž většina lidí domnívala, že k tomu, aby nebyli ovládáni, musejí sami ovládat druhé. Pod vlivem svého úhlu pohledu zabarveného strachem a sobectvím zrcadlově otočili aplikaci zákona o ovládání energií (vyjádřitelný větou „neovládáš-li něco, ovládá tě to“), a namísto co by tuto poučku aplikovali sami na sebe, na svoje vlastní energie a dovednost v práci s nimi spojenou se znalostí jejich působení, vztáhli princip ovládání na ostatní samostatné bytosti ve svém okolí. Tím, že ono ovládání vůči druhým použili, kdykoli jim to energetická převaha nad nimi dovolovala, si do příštího svého života - cyklu po příštím bodu obratu tohoto jimi rozhoupaného kyvadla – přivolali stejnou situaci, jakou způsobili. Utrpení a jím ještě zesílený strach vyvolaly spolu s touhou po odvetě ještě větší touhu po osobní moci a síle s cílem použít ji proti nynějším svým utlačovatelům, a oplatit jim stejným způsobem: ovládat, vykořisťovat, zneužívat. Energie strachu se tak v tomto bludném kruhu stále zesilují, výkyvy kyvadla jsou prudší a prudší, metody ovládání stále tvrdší….do té doby, než alespoň jedna zúčastněná strana pochopí, že tudy cesta nevede. Až se to stane – je naděje. Naděje, že bytost najde dostatek sil odložit strach a s ním i svou touhu ovládat z důvodu, aby sama nebyla ovládána.
Tato šance se však před každým otevře teprve tehdy, když je kromě strachu z ovládání a touhy po svobodě jeho srdce čisté: když v něm neleží další možné důvody touhy ovládat druhé - pomstychtivost a sobectví, touha mít, vlastnit, energeticky olupovat jiné bytosti ve svůj vlastní prospěch, bez ohledu na prospěch celku. Pokud pak člověk pochopí princip fungování zákona odrazu a zákona o ovládání, je pro něho cesta k vlastnímu osvobození otevřena: na jeho vlastním rozhodnutí už potom záleží, vydá-li se po ní nebo ne.
Pokud se onen dotyčný rozhodne kladně, na určitém bodě své cesty narazí na působení dalšího zákona – zákona rezonance. Tento zákon říká, že energie určitého typu (myšlenka, pocit nebo čin) vyvolá tutéž energii v dosahu svého působení u každého, který v sobě má energetický vzorec tuto energii vytvářející. Silou rezonance tedy vzbuzujeme u svých bližních v okolí stejné myšlenky, pocity či činy jako sami máme či vykonáváme, pokud v našem i v jejich vědomí jsou zapsány stejné vzorce, které je vytvářejí.
A v těchto všech zmiňovaných skutečnostech je skrytý i návod, jak se bránit jakémukoli ovládání, ať už myšlenkovému, pocitovému či hmotnému: rezonance nikdy nemůže určitý vzorec myšlení, cítění či jednání v člověku vytvořit, může ho pouze zesílit. Proto má-li někdo v sobě vzorec nutící ho z jakéhokoli důvodu ovládat druhé, je snadným cílem pro ovlivňování tohoto typu. Řešení je proto jediné: objevit v sobě všechny tyto vzorce včetně důvodů proč vznikly, a prací se svým vědomím je přetvořit z podoby strachu do podoby lásky.
______________________
Předchozí text ke mně přišel jako teoretický úvod ke změnám na sobě, které jsem se v praxi chystala zvládnout. Jenže - jako například každá právní norma přijatá pro řízení lidské společnosti musí mít k sobě vypracovány prováděcí předpisy, aby ji vůbec bylo možné v praxi použít, potřebovala jsem i já něco konkrétnějšího, co by mi pomohlo pochopit oč se jedná, a jak tato fakta mohu uplatnit ve svém životě. Má další otázka tedy zněla: co je to vlastně ovládání, a proč vzniká? Cítila jsem, že v současnosti je to nejen pro mě téma takřka klíčového významu, protože všechny dosavadní společenské útvary byly a dosud jsou na ovládání založené. Co vidíme, když se podíváme okolo sebe? Ovládání – v nejrůznější formě, ať už očividné, nebo zastřenější nátěrem „kultivovanosti“. V poslední době se ovšem objevují náznaky, že tomu tak být nemusí, že se na základě probouzení stále většího počtu lidí začíná rodit ve společnosti starého typu společnost nová, založená na zcela jiných principech, než na jakých fungovaly společnosti dřívější. Proč to tedy dříve bylo takové jaké to bylo, a může-li to být jinak, tak za jakých podmínek?
5.Ovládání
Milá moje, otevřela jsi opravdu závažné a aktuální téma. Celá tato planeta začíná vstupovat do stádia transformace, a tato transformace lidstvo jako celek rozhodně nevynechá. V tomto procesu vystupuje problematika ovládání velice výrazně do popředí, protože je skutečně jedním z nejvlivnějších mechanismů, které až dosud řídily běh energií nejen ve vztazích mezi lidmi, ale i ve vztazích člověka obecně ke všem jednotlivostem projeveného bytí.
Než začnu s výkladem této problematiky, bude ovšem jistě dobré, když nejprve budu definovat pojmy, se kterými budeme pracovat. Co je to tedy ovládání? Z hlediska běžného člověka je ovládání stav, kdy je okolnostmi nucen jednat proti svému přání, kdy nemůže použít svoji svobodnou vůli tak, jak by chtěl. Dá se tedy říci, že kdykoli člověk existuje ve vztazích závislosti na osudu, je ovládání nevyhnutelným souputníkem tohoto jeho stavu, protože právě mechanismy ovládání tyto vztahy závislosti na osudu tvoří.
Každá takováto závislost – karmická vazba – se rodí v okamžiku, kdy určitá jednotka vědomí upřednostní sebe a svůj prospěch před jednotkou jinou, a na její úkor se energeticky obohatí. Pokud tento svůj čin provádí opakovaně, zafixuje se toto její chování ve struktuře jejích jemných těl (energoinformačního obalu – aury) jako energetický vzorec agresivity určitého typu. Dále funguje tento mechanismus tím způsobem, že další zrození této duše – agresora - v opačné polaritě než měla, má za následek zrcadlové převrácení tohoto energetického vzorce, což se projevuje přitahováním stejných agresivních energií jaké v minulosti vysílala. Tím se z minulého agresora stává současná oběť agrese. Vychýlené kyvadlo se zhouplo na stranu opačnou, a bude se takto kývat tak dlouho, dokud bytost skrze zakoušenou bolest si ve svých jemných tělech pevně neukotví názor, že agrese plodí jen další agresi, a tudíž je pro její život nežádoucí. Aby se však bytost potřeby agrese a tudíž i zakoušení jejích následků definitivně zbavila, musí nejprve pochopit příčinu tohoto svého chování a odstranit ji. Touto příčinou pak není nic jiného, než izolovanost vědomí dané bytosti, kdy sama sebe svým vnímáním vytrhuje z návaznosti na další jednotlivosti projeveného bytí, aniž by brala v potaz všechny vazby, které skrze vzájemné předávání energií udržují při životě nejen ji, ale i všechny ostatní tyto jednotlivosti.
Tento stav vědomí je ovšem nevyhnutelnou součástí vývoje duše člověka, která aby mohla existovat jako individualita, se nejprve jako taková musí umět rozpoznat. To se učí v dlouhodobém procesu oddělování se od ostatních duší, kdy se postupně obklopuje bariérami a omezeními, které ji v maximální míře vymezují a konkretizují, určují její pevné hranice. Čím větší je tato konkretizace, a čím jsou bariéry a omezení důkladnější, tím menší a pomalejší je ovšem i energetická výměna takovéhoto člověka s jeho okolím. A protože informace o svém okolí může člověk získat pouze a jedině tehdy, vyměňuje-li si energii s obklopujícím ho prostředím, lze logicky odvodit, že čím větší jsou jeho omezení a tudíž nižší energetická výměna, tím méně informací tento člověk získá, a tím více bude jeho pohled na svět zúžený - tedy nedostatečně objektivní. Člověk má potom vzhledem k tomuto svému nedostatečnému kontaktu se skutečnou realitou obraz světa zdeformovaný a neúplný, takže přečasto jeho názory a závěry z nich plynoucí ho vedou do takových životních situací, kdy je konfrontován s pravdivým stavem věcí, a tato nekorespondence jeho vlastních energií s energiemi okolí mu přinese mnohou bolest, než metodou pokusu a omylu takříkajíc poslepu zmapuje skutečný vzhled reality, která ho obklopuje.
Toto je stav uzavřenosti a oddělenosti, který se projevuje strachem, a který staví bariéry a vyhraňuje odlišnosti mezi jednotkami vědomí, ze kterých se skládá projevené bytí. V určitém bodě procesu individualizace už tíha těchto bariér a omezení, která způsobuje bytosti skrze vznik vazeb karmické závislosti stále větší utrpení, začne být taková, že bytost začne hledat cestu jak by se této bolesti zbavila, a to ji přivede k pátrání po důvodech, proč ona bolest vzniká, tedy na stezku poznání. V tomto bodě se celková orientace bytosti na strach obrací, a byť možná nevedou její kroky ihned přímo k cíli, tedy k vědomému odstraňování bariér a omezení, bytost už získává motiv, který určuje hlavní směr její další cesty, i když od něho často ještě zabloudí na cesty postranní a vrací se teprve tehdy, až ji další bolest upozorní, že tudy její cesta nevede.
V určitém stupni takto dosaženého poznání bytost pak přichází k dalšímu přelomovému bodu ve svém vývoji: k bodu, kdy objevuje prožitkem vlastní zkušenosti, co je to láska, a jak se liší od strachu. Jakmile se tento poznatek dostane do její vědomé roviny, její cesta se tím velmi urychlí, protože začne ve svém životě vědomě měnit vzorce strachu za vzorce lásky, uzavřenost nahrazuje otevřeností, ovládání druhých nahrazuje sdílením se s nimi, a tudíž odkládá svoje bariéry a omezení, které ji od ostatních bytostí oddělovaly. Tím stoupá i její energetická výměna s jejím okolím, k bytosti se začíná dostávat stále více a více informací, které v jejím vědomí staví stále reálnější obraz pravé skutečnosti. Skrze její stále dokonalejší kontakt se skutečnou realitou více a více ubývá bolesti v jejím životě, a její vibrační úroveň stoupá přímo úměrně množství odstraněných bariér a omezení. Bytost se začíná rozpoznávat jako nedílná součást Všejednoty, byť se stále uvědomuje jako individualita. Poznává svou úlohu v projeveném bytí, a vibrací svého vědomí začíná stále více a více souznít s vibrací celku, což jí přináší stále dokonalejší vhled do zákonů, které tkají síť existence tohoto světa. A v tomto bodě nastává čas, kdy se může vyrovnat s dalším typem ovládání – s ovládáním, kterým na ni dosud působily tyto zákony skrze její vlastní nevědomost. Neboť jeden z nejdůležitějších těchto zákonů zní: „neovládáš-li něco, ovládá tě to“. Neovládáš-li energie ze kterých jsi složena, ovládají tě ony, a to tím směrem, kterým směřuje proud vůle Všejednoty. Zvýšíš-li svoji vibraci natolik, že úrovní svého vědomí tyto zákony obsáhneš, splýváš zároveň i s vědomím, které tyto zákony utvořilo, protože ho pochopíš a tímto svým pochopením se s ním sjednocuješ. Zjednodušeně řečeno – uvědomuješ-li se jako buňka v těle, zákonitě nemáš svobodu pohybu, a teprve uvědomíš-li se jako bytost toto tělo používající, zúčastníš se svou vůlí na směru, kterým ono tělo jde, protože chápeš důvody, které ho k tomu vedou, a souzníš s nimi.
Závěr z tohoto mého rozboru plynoucí je následující: to, co platí pro jednotlivé bytosti, platí zároveň i pro lidstvo jako celek, protože v širším úhlu pohledu je ono samo jedinou celistvou bytostí. Tato bytost si však uvědomí sama sebe a svou existenci až v okamžiku, kdy určité kritické množství buněk jejího těla, tedy lidských bytostí, se svým vědomím přerodí do nové kvality, do kvality Lásky, pro níž vůle jedince se stává totožnou s tou částí vůle Všejednoty, která oné celistvé bytosti zvané lidstvo přísluší. Aby se toto mohlo stát skutečností, k tomu je ovšem nezbytná ještě jedna věc – tito jednotliví lidé si musí uvědomit vazbu lásky nejen mezi sebou navzájem, ale i mezi lidmi a ostatními jednotlivými bytostmi tvořícími společně celistvé vědomí planety zvané Země: zvířaty, rostlinami i nerostnou říší, a splynout v harmonii s jejich kolektivním vědomím.
Až jednotliví lidé pochopí, co je to Láska, přestanou hrát hru na ovládající a ovládané, přestanou se navzájem sobecky zneužívat, a začnou novou etapu svého vývoje – sdílení se v lásce a vzájemné harmonii ku prospěchu všech zúčastněných. Až toto pochopí lidstvo jako celek, přestane ovládat nižší říše zvířat, rostlin a minerálů, přestane je zneužívat a vykořisťovat pro svůj prospěch. A pak poté, co s nimi splyne ve vzájemnosti lásky, přestane být samo ovládáno, zneužíváno a vykořisťováno bytostmi výše rozvinutými a schopnějšími, než je ono samo. Potom a teprve potom totiž může být uskutečněno ono tolik vytoužené a očekávané království Boží na Zemi – království Lásky.
__________________________
Přeruším nyní návaznost textů o stavbě bytí jakousi praktickou vsuvkou – nejen kvůli odreagování, ale také kvůli tomu, že každá teorie má mít návaznost do praxe. Problém takzvaných „nižších říší“…. Zdánlivě podružný, ale když se nad ním člověk zamyslí, okamžitě se objeví spousta souvislostí, které takzvaná „civilizovaná společnost“ nerada vidí, o kterých se nemluví, od kterých se odvádí řeč, pokud jsou vůbec vzaty na vědomí. Uvedu příklad – mnoho takzvaně „ekologicky myslících“ lidí se zlobí nad tím, jak je drancováno životní prostředí Země, a velice se rozčilují, jak jsou například devastovány deštné pralesy v Latinské Americe. Ale když přijde řeč na to, co by mohli pro dobro věci udělat oni sami a co mají vlastně přímo „doma“, aniž by kvůli tomu museli psát petice či jezdit demonstrovat přes polovinu světa, většina z nich vůbec neví, o čem je řeč. A o čem tedy vlastně budeme mluvit?
Když jsem si na
Možná si teď někdo z vás řekne: „Vždyť bez masa se nedá žít, maso potřebujeme k životu, jinak bychom zemřeli!“. Možná vás to ve škole takhle učili. Mě koneckonců také. Jenže jsem se vlastní zkušeností přesvědčila, že to není pravda. Bílkovina živočišná se dá snadno nahradit bílkovinou rostlinnou ve formě například sóji či jiných luštěnin, a pokud se týká minerálů a vitamínů, které jsou v mase zastoupené, je to o tom samém: když si dáte trochu práce s informováním se o chemickém složení jednotlivých druhů potravin, jejich alternativní zdroje jsou k dispozici, a mnohdy ještě v lepší kvalitě než z masa. Nyní se i v systémech organického zemědělství začíná přecházet na buď nové netradiční plodiny s vyšším obsahem vitamínů a minerálů, nebo se zemědělci vrací k pěstování plodin starých Slovanů, které byly z velkovýrobních postupů vytlačené plodinami sice méně kvalitními, zato však výnosnějšími. Ale k čemu je vysoký výnos, když stejně existuje nadvýroba potravin,a když se za něj navíc platí stále se zvyšující devastací životního prostředí vysokými dávkami umělých hnojiv a pesticidů?
Nyní nastává v historii naší civilizace období, kdy se buď naučíme myslet a hlavně jednat ekologicky, nebo budeme mít stále více problémů. Globální oteplování skrze skleníkový efekt vyvolaný stále se zvyšujícím obsahem CO2 v ovzduší, to je důsledek toho, že jezdíme čím dál větším počtem aut se spalovacím motorem. Alternativní pohony přitom byly dávno vynalezené. Proč se nepoužívají? Lidé je nechtějí, protože auta s klasickým pohonem jsou levnější. A ozonová díra? Lidem je jedno, jaký sprej vezmou do ruky, či jakou náplň má jejich chladnička, hlavně že je levnější než ostatní. A nemoc šílených krav, epidemie slintavky a kulhavky? Proč si lámat hlavu nad tím, v jakých podmínkách žijí ta zvířata, hlavně když je maso v krámě co nejlevnější! Ale…..opravdu jsou ty věci nejlevnější? Je ještě jiná cena která se za ně platí, a tu na cenovkách v obchodech nenajdete.
Vím, mnohému z vás bude tohle povídání připadat jako zbytečné, vždyť na běh světa jednotlivec nemá nejmenší vliv. Myslíte, že je to opravdu tak? Zeptala jsem se….
6.Jíst či nejíst maso?
Milá moje, tvé cítění ohledně tohoto problému je správné, a já ho, dovolíš-li, vyslovím za tebe. Každý jednotlivec je zodpovědný za svůj díl v běhu energií projeveného bytí, ta zodpovědnost je stálá, a nikdo ji z jeho ramen sejmout nemůže. U každého jiná je ovšem míra uvědomění si této své zodpovědnosti, a z ní také vychází projev, kterým se do materiální roviny promítá, tedy kvalita jeho života ve všech oblastech: v oblasti myšlenek, pocitů, i konkrétních činů. Vysvětlím nyní, co je těmito slovy míněno.
S mírou přijetí zodpovědnosti za svoje činy totiž přímo úměrně roste svoboda projevu člověka jako jednotlivosti nezávislé na celku. Obrazně řečeno to vypadá tak, jako kdyby teprve s tímto přijetím přijal i energie jím procházející, a mohl jim svou vůlí vtiskávat takovou kvalitu, jakou potřebuje aby měly pro uskutečnění určitého jeho záměru. Pokud tedy tuto zodpovědnost nechce anebo ještě neumí přijmout, jeho vůle rovněž nemůže být navázána na jeho energie, a působí tedy vůle toho, na koho daný člověk přenesl příslušnou zodpovědnost.
Konečný důsledek se pak projevuje tím, že jak člověk podřizuje motivy svého jednání obecným zvyklostem panujícím v lidské společnosti jako celku, tak se i s jeho osobní vůlí automaticky děje totéž. Nejedná pak jako samostatný jedinec, ale jako součást davu, jeho myšlení, cítění i jednání je podřízeno tradicím a takzvaným normám společenského chování. Nejedná a ani nemůže jednat spontánně, podle citu svého srdce, ale takříkajíc podle metody nejmenšího odporu: tak, aby ho společnost neodsoudila, pokud by nechápala motivy jeho jednání. Jakmile ovšem jednotlivec pochopí, že tomu tak být nemusí, a naučí se nebýt závislý na ničem jiném než na citu svého srdce, tedy na hlasu vědomí Já Jsem skrze ono srdce promlouvající, nebude ve svém jednání ovlivňován takříkajíc egem lidské společnosti v jeho vnějším projevu, ale pouze vyšším prospěchem celku – Všejednoty, která je k tomuto egu a jeho projevům ve formě obecně platných pravidel etikety a morálky panující v lidské společnosti ve stejném vztahu, jako lidská osobnost ke svému vyššímu Já. Potom a jedině potom, co toto učiní dostatečné množství jednotlivých lidských bytostí, je naděje na změnu chování společnosti jako celku směrem k větší sounáležitosti s harmonií a řádem, s přirozenými rytmy bytí této planety, v jejímž ekosystému je lidstvo sice faktorem určujícím a vládnoucím, ale který se ovšem ještě zúplna nenaučil, jak se zachází s energiemi, které mu byly svěřeny do opatrování. Podle toho pak vypadá současná situace: lidstvo ještě nechápe zodpovědnost samo za sebe, natož za planetu, kterou má jako celek vést k dokonalejšímu a smysluplnějšímu vývoji cestou lásky a radosti, nikoli cestou strachu a bolesti. To však nelze učinit dřív, než na tuto cestu samo za sebe vkročí.
A kdy se toto stane skutkem? Rovněž ne dříve, než tento vnitřní přerod z cesty strachu na cestu lásky zvládne dostatečný počet jednotlivých lidských bytostí, aby jejich spojené energie převážily a mohly se stát určujícím prvkem vývoje celé společnosti.
Nyní vidíš, moje milá, že v tomto procesu je úloha každého jednotlivého člověka nezastupitelná: sám za sebe si má uvědomit míru své zodpovědnosti za to, jak se celá společnost takřka v jeho jménu chová, a vyvodit z toho patřičné důsledky pro svoje myšlení, cítění i jednání. Vždyť lidská myšlenka nesená pocitem má neuvěřitelnou tvořivou sílu, byť si to i většina lidí dosud neuvědomuje. Svým životním názorem lidé tvoří podobu svojí společnosti - jak si myslí že vypadá svět, tak pro ně bude vypadat. Vždyť i na počátku celého Stvoření stála Boží myšlenka, a člověk byl stvořen k Jeho obrazu: jeho myšlenky mají v malém tentýž tvořivý potenciál, jako myšlenky Boží, tedy myšlenky Všejednoty jako celku. Pokud tedy kdokoli změní své myšlení a cítění, a následkem toho i své jednání, tvaruje jednou každou touto energií v příslušné energetické rovině svět, ve kterém žije: každý má svůj podíl na způsobu existence nejen hmotné reality.
Myslí-li si tedy kdokoli, že svým podílem svět změnit nemůže, skutečně to tak bude. Rozhodne-li se ovšem, že se o změnu přičiní ze všech svých sil, a bude-li si ji jen přát a toužit po ní, aniž by mohl konkrétním činem v současnosti přispět ke změně situace, energie jeho přání nesená silou jeho touhy po změně začne informací v sobě vloženou měnit strukturu jsoucna a tvarovat ji k obrazu přání toho, kdo ji vyslal.
Nemáte nyní možnost ovlivnit situaci, která vám nevyhovuje? Tak si upřímně přejte, abyste tu možnost měli, a ona se ve vašem životě objeví – stejně rychle, jak velká byla míra upřímnosti ve vašem přání obsažená, to je celé tajemství úspěchu. Tento zákon platí ve všech souvislostech: nesplní-li se vám jakékoli přání, je tomu tak proto, že nebylo dost upřímné. Energie vědomé a podvědomé byly v protikladu, jejich účinek se proto takříkajíc vyrušil v nicotu. A proto nezbytnou podmínkou ovládnutí umění přát si je to, že se dokážete sami na sebe podívat pravdivýma očima, že si o sobě nic nenalháváte, že nemáte sklon schovávat pod nejrůznějšími maskami svou pravou tvář.
Jak se to dělá, to vám předvedu na jednoduchém příkladu. Vidíte před sebou člověka, který i přes předvedené argumenty bude tvrdit, že chovat zvířata pro maso v podmínkách, jaké panují ve velkochovech, a zabíjet je stejně nešetrným způsobem jako dosud je v pořádku, protože se to vždycky tak dělalo. Omyl. Vždycky se to tak nedělalo. Jenže tento člověk se bojí podívat se na předložené informace reálně, protože by musel přiznat i podíl svojí vlastní lhostejnosti na těchto skutečnostech. A to by ho bolelo – vždyť stud vždycky bolí bytosti, které nedokáží přiznat chybu sami sobě ani druhým s láskou a chápajícím porozuměním, ale dělají to skrze zastrašování, obviňování a výčitky. Proto si raději nasadí masku nechápavosti a schovají se za obecně platné normy chování, než aby trpěli energiemi sebeodmítnutí, jejichž tíhu nedokáží zvládnout. Nesuďte je ale za to, pochopte je. Dokud se nenaučí lásce, je tento jejich přístup k sobě i k světu pro ně jediný možný, jiný neznají. A kdo je této lásce naučí - svým vlastním příkladem? Jen ti, kteří už pochopili, kteří v této lásce žijí, a umějí ji rozdávat svému okolí. Řekněte, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, do které skupiny patříte? A do které skupiny patřit chcete, ať už jste na minulou otázku odpověděli jakkoli? Nezapomeňte – síla vašeho upřímného přání to je, která tvaruje vaši budoucí realitu k obrazu vize, kterou si ve svém vědomí nesete. Máte před sebou otevřené veškeré možnosti, stačí jen jít, a naučit se je využívat.
Potom – snad - bude zajištěna lepší budoucnost nejen pro zvířata sloužící lidem, ale i pro tyto lidi samotné, vždyť jaké energie okolo sebe rozdávají, takové se jim budou postupně vracet. Ano, zvířata jsou služebníky lidí. Jsou služebníky, ale nikoli otroky beze všech práv! Oni slouží člověku na jeho cestě, ale člověk je má za úkol vést k duchovnímu pokroku a vývoji. Jakým způsobem je povede, takovým způsobem bude veden jinými on sám, na to nezapomínejte. Umět si vážit těch, kteří vám slouží, umět jim za jejich službu poděkovat a ulehčit jim ji všemi myslitelnými způsoby, nebrat si od nich násilím a bez ptaní, ale poprosit je, poděkovat jim, a s pokorou a láskou v srdci přijmout jejich dary: toto se lidstvo má naučit nejen ve vztahu ke zvířatům, ale i k říši rostlinné a minerální, protože i tyto říše mají vědomí, byť i ne tak projevené do hmotné roviny, jako je vědomí vaše. Tím větší je však vaše zodpovědnost za ně, protože nevědomosti a bezmocnosti se velmi snadno zneužívá…do té doby, než se k vám tyto energie vrátí jako vaše vlastní nevědomost, bezmocnost a zneužitelnost. Ještě je čas ke změně, moji milí, ale lhůta vyměřená lidstvu k pochopení není nekonečná: po jejím uplynutí začne Všejednota směrovat běh vašeho bytí stejnou cestou, jakou jste připravili jiným.
______________________
Téma „ovládání“, které zaznělo v předminulé kapitole, a v minulé bylo rozvedeno, mě téměř okamžitě přivedlo k otázce další: když se nechávám ovládat, ať už z jakéhokoli důvodu, ztrácím tím možnost svobodného jednání. Závisím na někom jiném. Totéž se děje, když někoho ovládám sama – stává se na mně závislým. A lidé mohou být závislými nejen na druhých lidech, ale na lecčems jiném. Začala jsem o tom všem přemýšlet, a uvědomila jsem si, že v minulosti jsem byla hodně závislá – na lidech okolo sebe, potřebovala jsem je, a zároveň jsem jim v duchu vyčítala, že toho mnohdy zneužívají. Uvědomila jsem si také, že za dobu co pracuji se svým učitelem jsem se mnohých závislostí zbavila, a to v podstatě úplně bezděčně, aniž bych příliš přemýšlela o mechanismu, který mi v tom pomohl. A pochopila jsem teprve nyní co bylo onou příčinou, když jsem s ním toto téma probírala..
7.Závislosti
Milá moje, ptáš se na téma závislost. Závislost je v podstatě druhým pólem ovládání, jsou to dva nedílné projevy téže energie: ten, kdo je závislý, je ovládán tím, na kom nebo na čem je závislý.
Dovolíš-li, trochu to rozvedu. Kdy se člověk stává závislým? Je to tehdy, když ke svému životu v nějaké oblasti nevystačí se svými energiemi, a potřebuje jejich doplnění z okolí. Není energeticky soběstačný, využívá jiný, vnější zdroj energií. A jakým způsobem je získává? Pokud v sobě neumí vytvořit energii určitého typu která je k jeho životu potřebná (toto zablokování je způsobeno strachem buď přímo z ní nebo z určité formy jejího použití), buď ji získává od jiného člověka, který má této jemu potřebné energie přebytek a tudíž i potřebu ji dávat jinému (i to je forma závislosti – takový člověk si odůvodňuje smysluplnost své existence závislostí druhých na sobě), nebo zvolí jinou možnost: pokud nechce být závislý na člověku – bytosti sobě rovné, vytvoří si závislost ve formě příjmu podobné, ale kvalitativně jiné energie formou určitého návykového jednání. Do této kategorie patří různé neurózy či zlozvyky, včetně závislosti na příjmu určité látky, která dotyčnému člověku ony nedostatkové energie ve vědomí symbolizuje (například drogy včetně nikotinu a alkoholu, ale i nadměrný či naopak nedostatečný příjem jídla nebo hromadění věcí ve svém okolí – závislost na majetku).
Proč se to děje, když člověk byl stvořen jako dokonalá bytost? Protože vědomě odložil svoji dokonalost, aby pochopil, co to vlastně je. Aby se totiž toto pochopení mohlo stát skutečností, potřeboval se na onu dokonalost takřka „podívat z odstupu“. To je jeden aspekt problému. Druhým je, že pochopení v duchovním pojetí není pouze rozumové přijetí: aby jakákoli bytost něco skutečně pochopila, musí energie chápaného principu přijmout na všech svých úrovních, stručně řečeno musí se s chápaným principem ztotožnit. A navíc – toto ztotožnění se musí být plně vědomé.
Co nejprve musí proběhnout, aby byly splněny tyto podmínky? Uvědom si, že dokonalá duše čerstvě se oddělivší z vědomí Všejednoty nemá ještě vytvořené vědomí vlastního Já, teprve se učí existovat v oddělenosti, učí se zacházet se všemi novými energetickými možnostmi, které jí z jejího nového způsobu existence vyplývají. Ano, je samostatná. Je samostatná, ale dosud neví, co všechno tenhle pojem zahrnuje, a navíc se do jejího energetického spektra přidává nový stav energie, který se přidružuje k její oddělenosti, a se kterým se ve svém celostním bytí dosud nesetkala – strach. Strach je zároveň příčinou i důsledkem oddělenosti a izolovanosti. Duše ho cítí, ale zatím neví, co to je, je to pro ni jedna z novinek, se kterými se učí zacházet, prožít je, ztotožnit se s nimi, a tím je ovládnout. Opět připomínám: „Neovládáš-li něco, ovládá tě to.“
Co se stane, když dokonalá, harmonická, celistvá a úplná bytost touží poznat a pochopit, jaká je podstata těchto jejích vlastností? Odloží je, aby se na ně mohla podívat z odstupu, to už jsme si pověděli. Ale jakým způsobem to udělá? Všechny tyto vlastnosti se vzájemně podmiňují, odloží-li jednu, zanikají i všechny ostatní. Takže – bytost vědomě přestává být dokonalá tím, že přestane být celistvá a úplná, čímž zaniká i její harmonie.
Bytost přestává být celistvá, rozdělila se bariérami vytvořenými ve svém vědomí na jednotlivé složky, které už si neuvědomují svoji jednotu, dokonalost ani harmonii. Vnímají se jako izolované ostrůvky vědomí, nedokonalé a disharmonické. Jsou od sebe odděleny bariérami strachu, které jim umožňují existovat odděleně, ovšem jejich disharmonie a nevyváženost, energetická nejednotnost, dává vznik energetickému spádu mezi nimi se všemi jeho důsledky: bytost, která má v určité oblasti energetický nedostatek podle zákona rovnováhy k sobě přitahuje tu bytost, která ve stejné oblasti oplývá energetickým přebytkem. Jsou nedokonalé, proto se takto sdružují, aby skrze doplňování svých energií spolu pocítily záblesk oné dřívější dokonalosti a harmonie, jejíž byly součástí. Protože však je od sebe odděluje strach, není jejich energetická komunikace dokonalá, a k jejich opětovnému splynutí v jednu bytost takto dojít nemůže; lze ho však dosáhnout jinou cestou. Paradoxně to, co tyto bytosti přitáhlo k sobě, tedy energetický spád , polarita vzniklá mezi nimi v důsledku nerovnováhy jejich energií, je od sebe zároveň odděluje: dokud tento spád existuje, je důkazem toho, že nejsou stejnou bytostí, nemohou tedy splynout v jedno. Protože další důležitý zákon, na kterém je postaveno projevené bytí, zní: „Nemůže existovat jednotka vědomí energeticky totožná s jinou. Jakmile se dvě či více jednotek vzájemně energeticky ztotožní, automaticky splývají v jedinou bytost.“
Chápeš už ten mechanismus? Dokonalá bytost se za účelem sebepoznání rozdělí v určitý počet nedokonalých jednotek vědomí, které skrze vzájemnou komunikaci a předávání energií se znovu dostávají do rovnováhy, kterou měla původní bytost, ze které vznikly. Jakmile se všechny tyto složky původní bytosti tímto vzájemným sdílením se energeticky ztotožní, splynou znovu v jedinou bytost, kterou původně byly, ovšem bohatší o zkušenost oddělenosti, nedokonalosti a disharmonie - strachu, která skrze energetický kontrast jí teprve umožnila celistvé poznání celistvosti, dokonalosti a harmonie – lásky. A protože projevené bytí funguje jako hologram, lze toto rozdělování vědomí a opětné scelování pozorovat nejen v rámci jediné velké „Bytosti“ – v lidstvu jako celku, ale i uvnitř vědomí jednotlivých lidských bytostí.
Ano, je to tak, duše moje: na této cestě znovusjednocení se nyní nachází nejen celé lidstvo, ale celá tato planeta jako celek, všechny bytosti, které jsou součástí jejího bytí. A ptáš se na způsob, jakým tohoto opětovného sjednocení dosáhnout? Vzpomeň si, už jednou jsem řekl: „neovládáš-li něco, ovládá tě to“. Až se lidé i všechny ostatní bytosti na Zemi naučí zacházet se strachem tím, že skrze jeho bezvýhradné přijetí pochopí jeho podstatu a tím ho i ovládnou, budou moci cíleně tento strach přeměňovat v lásku: odstraní tím oddělující bariéry neporozumění, a nahradí je sdílením se ve vzájemném porozumění. To, co jeden ovládá, nabídne nezištně a laskavě ke sdílení druhému který tuto dovednost nemá, aby se ji též mohl naučit. A od jiného naopak beze všech pocitů vlastní nedostatečnosti či ponížení se učí dovednostem, které nemá on sám. Aby se ovšem toto mohlo stát skutkem, je nutné, aby se všichni účastníci tohoto procesu dostali do takového stupně rozvoje vědomí, kdy jsou schopni se bez výhrad přijmout takoví, jací skutečně jsou, se všemi přednostmi i nedostatky – tím zároveň totéž dokáží i ve vztahu k druhým. To vše už jsme si detailněji rozebrali v tématech minulých otázek. A až tento proces jednou – za dlouhá staletí – dostoupí určité mezní hranice, splynou všechny bytosti žijící na této planetě v bytost jedinou, ve vědomí jediného Já.
Správně cítíš, že tímto splynutím vývoj vědomí nekončí, na této cestě stojí další a další takováto sjednocení….až dojde ke konečnému završení ve splynutí posledním, kterým se veškeré projevené bytí vrátí zpět do své neprojevené podstaty, prvotního Zdroje, ze kterého pramení veškerý vnímatelný projev čehokoli.
Pochopila jsi tedy podstatu závislostí, duše moje? V určité fázi vývoje vědomí jsou nezbytnou nutností, důležitým nástrojem poznání. V další fázi – této, moje milá - ovšem nastává doba, kdy pro další vývoj je naopak nezbytné učit se závislosti odstraňovat. A jakým způsobem, jak konkrétně je možné to učinit?
Je to velmi jednoduché – vzájemným sdílením se v lásce. Izolovanost, neporozumění a strach budou po celém světě ustupovat spolupráci, pochopení a lásce. Veškeré energie, které dopadají na tuto planetu, tomuto procesu začínají napomáhat, a toto směřování k lásce se bude v budoucích letech stále zrychlovat, neustále bude stoupat intenzita těchto energií. V lidech, kteří se těmto energiím otevřou, se bude stále zvyšovat touha po lásce, sdílení se s druhými, po komunikaci, vzájemném předávání informační energie ve všech možných formách. Soustředěnost lidského vědomí na Já Sám nahradí soustředěnost na jiný stav vědomí – Já Jsem, jednotlivec se místo pouze na sebe samotného jako izolovanou bytost zaměří na sebe v souvislosti s celkem – Všejednotou. Lidé si přestanou sobecky bránit a uzavírat svoje energie před ostatními, přestanou mít strach z kontaktu s energiemi jiných bytostí, protože je přestanou vnímat jako ohrožení své svrchovanosti. Pochopí totiž, že otevřením se a sdílením se s ostatními o tuto svoji energetickou svrchovanost nepřijdou, dále mohou zůstat sami sebou, protože podle zákona návratu energií – akce a reakce – jim do života nemůže vejít žádná energie, kterou zároveň nenosí v sobě: přestanou-li tedy narušovat svrchovaný prostor druhých, nemůže být nijak ohrožen ani prostor jejich. Pak bude otevřená cesta k volné výměně informačních energií, pak budou skrze vzájemné láskyplné sdílení se pocitových i myšlenkových znalostí a dovedností odstraňovány vzájemné závislosti tím nejrychlejším možným tempem.
A jak se tento proces navenek bude projevovat? Prostá lidská laskavost, úsměv, štěstí, nesobeckost a radost – toto vše jsou projevy, důsledky i nástroje přijetí oné vlny energií lásky, která míří k této planetě. Čím více tyto vlastnosti v sobě lidé rozvinou, tím větší energetické navýšení jim ona vlna bude schopná předat.
Mnohými zkouškami ještě všichni lidé projdou, než přijde, a ptáš se, jaké z nich jsou nejdůležitější? Ty nejprostší, má milá – třeba tvůj upřímný a radostný úsměv do zamračené tváře tvého bližního, který mu v srdci rozsvítí stejnou lásku a radost, která se nachází v srdci tvém. Síla rezonance je ten nejmocnější nástroj tvoření, máš-li ve svém srdci jako cíl svého bytí lásku. Máš-li v něm ale strach, stane se z ní nástroj ničení a zmaru. Pamatuj, že jsi byla stvořena k obrazu Božímu, a možnost tvoření své reality ti byla dána stejně tak, jako jednomu každému z lidí. Sama sebou tvoříš svůj svět - tím, co si neseš v srdci: stejné energie si rezonancí přivoláváš do života. Máš možnost tvořit, spojovat a sjednocovat láskou, nebo ničit, oddělovat a bořit strachem. Oba tyto stavy vědomí mají samozřejmě svůj účel v projeveném bytí, protože je nemožné stvořit něco nového, pokud staré mu neuvolní prostor. Důležité je pochopit a tím i ovládnout oba dva energetické stavy ve všech životních principech, pak budou teprve skutečně uvolněny tvé tvořivé možnosti k volnému použití tvého vědomí; ovšem pochopíš je a můžeš je používat jen tím, že vyrovnáš své závislosti, a staneš se harmonickou bytostí vibrující v souladu s vyšší jednotkou vědomí, do které svým původem patříš. Dokud se to ale nestane, budeš jen nevědomým nástrojem, bez možnosti zasahovat do tvoření skutečností svého života. I to je však cesta, a záleží na svobodné volbě každé duše, zda si zvolí roli nevědomosti, pasivity, závislosti a ovladatelnosti, nebo roli vědomého poznávání vedoucí k rozvoji celistvosti a harmonie celé své bytosti – roli svobodného využívání svých tvořivých možností.
_________________________
Přemýšlela jsem v této návaznosti dál: je sice užitečné vědět, co to je závislost a rovněž veškeré souvislosti které se k této problematice váží, ale pro to, aby člověk pochopil podstatu celé věci a zároveň tento problém dokázal řešit, je nutné jít do větší hloubky, vědět něco víc.
Začnu se teď ptát z druhé strany než minule: kdy se člověk stává nezávislým, svobodným? Odpověď se po přečtení předchozího textu sama nabídne - je to tehdy, když veškeré energie které potřebuje k životu je schopen získat skrze sama sebe, bez nutnosti převzít je od nějaké jiné jiskry vědomí ze svého okolí. Ale tohle dokáže jedině tehdy, když je schopný tyto energie v sobě kdykoli vytvořit. Tuto dovednost pak získává tím, že se je naučí za prvé bezchybně rozeznávat, a za druhé dokonale a za přesným účelem používat, v jakékoli situaci do které se kdy může dostat, tedy v jakékoli formě: jedině to totiž dokazuje, že pochopil podstatu, do které se tyto formy oblékají. Ale jaké je hlubší pozadí celého problému, a také jaké jsou souvislosti, které z něho vyplývají?
8.Nezávislost a poznání
Svou odpověď začnu otázkou: kdy začíná být člověk soběstačný? Je to tehdy, když přestává používat energie druhých jako hlavního hodnotícího kritéria pro svoje závěry a rozhodnutí, ale použije ten jediný Zdroj, který pro něho může být zřídlem čisté pravdy: hlas Já Jsem, vědomí Všejednoty, kterým skrze jeho srdce k němu mluví jeho duše. Pouze skrze toto vědomí totiž může získat pohled na absolutně čisté pravzory všech životních principů vetkaných do stavby projeveného bytí, a tento pohled se před ním otevře tehdy a teprve tehdy, když odloží veškeré osobně zabarvené názory na tyto principy, které čistotu oněch zmiňovaných pravzorů ve stavbě energetických těl člověka deformují. A kdy tyto energie od druhých přestává potřebovat? Tehdy, když sesbírá na své cestě dostatek zkušeností, aby jeho úhel pohledu zahrnoval všechny typy životních zážitků, aby si tyto jednotlivé dílčí pohledy nemusel brát od ostatních bytostí.
Uvědom si, že cesta vývoje každé duše vychází ze stavu, kdy všechny byly součástí jednotného celku, tudíž absolutně závislé jedna na druhé. Jednotné Boží vědomí tvoří vše, co existuje, „vně“ Boha není nic, proto vše projevené se nachází uvnitř tohoto vědomí. Na jednotlivé části sebe sama rozštěpené v procesu tvoření tedy Bůh nahlíží směrem dovnitř sebe. Toto rozštěpení na jednotlivá dílčí vědomí však umožnilo vznik nového úhlu pohledu – rozštěpených částí je víc než jedna, proto je možné pro každou z nich poznávat i své takto vzniklé okolí, nejen sebe sama. Protože ovšem vše je zahrnuto ve všem a Božího vědomí je možné dosáhnout každé jednotlivosti bytí, pokud se svým vědomím promítne až k počátku odkud vyšla, tato jednotlivost se může dívat i tímto úhlem pohledu: pohledem dovnitř sebe, namísto okolo sebe.
Pohledem dovnitř sebe a nasloucháním hlasu své Boží Přítomnosti, který vychází ze společného Zdroje z něhož pramení veškerá dílčí vědomí projeveného bytí a jeho srovnáváním s nabytými zkušenostmi totiž každý může objevit, co to je ona Prvotní Dokonalost, a dalším přizpůsobováním svých energií se jí opět přibližovat až ke konečnému splynutí s ní. Naopak pohled vně sebe bytosti přesně odráží, jaký je momentální stav jejích energií, protože těmto jejím energiím dokonale odpovídá její okolní realita. Tento vnějškový pohled tudíž jako v zrcadle odráží jakýsi „pracovní materiál“ který má dotyčná bytost ve formě svých energetických vzorců k dispozici, a pohled dovnitř sebe jí zároveň umožňuje podívat se na cíl, ke kterému směřuje, a porovnat s ním svůj současný stav. Znalost zákonů podle kterých funguje projevené bytí pak oné bytosti dovoluje určit nejvhodnější a nejkratší cestu, jakou se ke svému cíli může přiblížit. Této znalosti se každá duše učí v postupném procesu sebeuvědomování, kdy ve sledu opětných zrození do fyzické roviny se učí používat energie každého životního principu v návaznosti na obecné zákony pohybu energií v projeveném bytí.
Dokud tento proces sebeuvědomování (který je zároveň procesem individualizace a osamostatňování) nedostoupí do určitého stádia, bytost neovládá svoje energie, ale ony naopak ovládají ji. Děje se to proto, že tato bytost neví nic o jejich účelu a působení na místo určení kam je vysílá, proto je používá pouze s ohledem na vlastní prospěch, aniž by brala ohled na zpětnou vazbu, na návrat zrcadlově stejných energií, které ji v odpověď na vyslání energií jejích přijdou zpět. Ve své nevědomosti pak na tyto vracející se energie pohlíží jako na něco, co není závislé na její vůli, protože si ve svém vědomí skrze poznání ještě nespojila oba energetické póly (vyslanou a navrácenou energii) do jednoho celku. Teprve opakované prožívání obou těchto energetických pólů v mnoha a mnoha vtěleních bytosti umožní pochopení jejich společné podstaty z nichž oba vycházejí, a její vědomí se tudíž může posunout na vyšší stupeň, protože už není zanořeno pouze v jedné z obou polarit: sjednotilo je v sobě, čímž se automaticky ztotožnilo s podobou této energie tak, jak existuje na stupni, kde ještě není v sestupném procesu tvoření rozdělená na dualitní protipóly. Protože ovšem prožila vlastní zkušeností i stav rozdělených dualit, zahrnuje v sobě toto poznání i s tím důsledkem, že podle svého tvořivého záměru onu energii může používat v oblasti světa projevu – dualit, a její vědomí přitom stojí ukotveno ve středu nepolární-neprojevené Celistvosti. Tímto procesem poznávání pak bytost v sobě postupně zpracovává energii všech životních principů, a stoupá po žebříčku vědomí stále výš.
Duše moje, ptáš se na závěrečné poučení, jakési shrnutí, které z této mé promluvy vyplývá? Vyjádřil bych ho následovně: míra svobody a nezávislosti každé bytosti závisí na stupni poznání, kterého dosáhla. Čím větší je její pochopení podstaty a způsobu fungování energií ze kterých je utkáno projevené bytí, tím větší nezávislosti na energiích jiných jednotek vědomí dosáhla, protože svým ztotožněním se s dokonalými předlohami životních principů sjednotila své vědomí s vědomím vyššího celku a tudíž její energie dosáhla takového stupně celistvosti, že si nemusí její chybějící části „vypůjčovat“ od svého okolí. Má svůj vlastní pohled na stavbu projeveného bytí, který z těchto jejích energií vychází a je jimi podmiňován a určován, a nemůže být tudíž ovládána žádnou vnější strukturou, která by její nevědomosti mohla využít, aby ji na sobě učinila závislou.
Uč se, chápej a poznávej, a dej se přitom vést hlasem své Boží Přítomnosti v sobě, který k tobě promlouvá cítěním tvého srdce, intuicí: to je pomocník nad jiné spolehlivý, který jediný ti na tvé cestě může poradit nezaujatě, protože vychází až ze Zdroje, ve kterém se všechno sjednocuje. Pamatuj – všechny ostatní méně celistvé pohledy ostatních tobě podobných jednotlivých dílčích vědomí už nezahrnují Prvotní Dokonalost, jsou podle stupně své oddělenosti od ní více či méně zdeformované a nedokonalé. Jakoukoli informaci, která se k tobě na tvé cestě dostane a kterou si do života svými energiemi zveš, máš tedy procítit svým srdcem, otevřít se jí v láskyplném přijetí, abys umožnila Bohu skrze tvé nitro k tobě promluvit a za prvé osvětlit, jak dalece je ona informace v souladu s dokonalostí podstaty kterou jako forma projevuje, a za druhé zjistit, jak vhodné je pro tebe a pro tvůj další vývoj její přijetí a tvé ztotožnění s ní. Podle tohoto zhodnocení pak můžeš přijmout takové její části, u kterých zjistíš jejich souhlasnou vibraci s podstatou uloženou v prvotním Zdroji všeho projeveného. Pokud bys takto přijala zvnějšku jakoukoli informaci celou a bezvýhradně se s ní ztotožnila, umožnila bys tím pouze další svoje ovládání skrze osobní zabarvení této informace, kterou do ní vložil ten, od něhož k tobě přišla.
_______________________
Když jsem do určité míry vstřebala tyhle informace a začala je navazovat do souvislostí se všemi fakty které jsem až doposud znala, a také se životními situacemi, do kterých jsem se v běhu dne dostávala, zněla má další otázka následovně: „No dobře, teorii bych tedy chápala, ale jak se to KONKRÉTNĚ dělá???“
9.Práce s energetickými vzorci
V předchozích textech jsme si už zhruba objasnili problematiku závislosti a ovládání spolu s podstatou energetických vztahů. Mluvili jsme o energetických vzorcích z obecného hlediska, tedy jak se jeví z vnějšího pohledu nezaujatého pozorovatele; nyní vám povím něco o jejich konkrétních projevech v běžném životě, budu mluvit tedy takříkajíc z pozice jejich vlastníka a uživatele.
Nejprve je nutné předeslat, že v každém okamžiku každá bytost přijímá určité kvantum energie, bez jejíhož přísunu by okamžitě přestala existovat. Tato energie je naprosto čistá, neutrální, ničím nezabarvená, je nemožné ji charakterizovat jakýmkoli přívlastkem. Ti z vás, kteří si vzpomněli na podobnou zmínku v minulém textu o energetických vzorcích, mají pravdu - těmito či podobnými slovy jsem charakterizoval prvotní energii vyvěrající z Neprojevené Podstaty, a podstata této energie je opravdu tatáž: Boží vědomí, které pouze JE, nic jiného. Každý energetický vzorec pak působí jako měnič této energie vždy v tom okamžiku, kdy je v činnosti: a do činnosti ho zapojuje účast vědomí dotyčného člověka, tedy jeho pozornost zaměřená do oblasti působnosti příslušného vzorce; každý si tímto způsobem vždy podle své vůle může určovat, kam proudí energie, kterou má k dispozici.
Vnější projev, který tento mechanismus takřka uvádí do života, je systém čaker člověka, respektive tělo lidské bytosti jako energetický celek v oblasti volní, mentální a emocionální až ve své konečné reflexi v oblasti fyzického projevu. Touto problematikou se blíže zaobírat nebudu, bylo o ní napsáno dostatečné množství kvalitní literatury. Dodám jen, že není vhodné uvažovat o čakrách jako o izolovaných jednotkách: v každém okamžiku je totiž každá čakra energeticky propojena se všemi ostatními, a jen zaostření pozornosti na určitý informační okruh určuje, která nebo které (mohou být i dvě či tři) z nich se stává či stávají pro daný okamžik centrálním bodem, tedy jakýmsi řídícím a koordinačním střediskem všech ostatních. Svým celkovým informačním působením na neutrální energie jimi ovlivňované pak vytvářejí jakýsi „prohyb“ dokonalé rovnováhy Jsoucna, tedy vychýlí ji v sobě vloženými informacemi určitým přesně definovaným způsobem: výslednicí tohoto vzájemně provázaného energoinformačního působení všech energetických vzorců, které v sobě zahrnuje daný člověk, je už zmiňovaný jeho celkový projev na všech úrovních jeho bytosti, což pro běžného člověka znamená složku volní, myšlenkovou a pocitovou včetně jeho fyzické projekce ve formě podoby jeho fyzického těla a jeho konkrétních činů ve hmotné rovině bytí.
Tento prohyb, tedy to, co tvoří lidskou bytost, se zároveň takřka vtiskává jako jakási matrice do struktury projeveného bytí, což způsobuje, že oné bytosti se okolní realita jeví jako její zrcadlový obraz. Konkrétně tento mechanismus reflexe projeveného bytí směrem k jednotlivci působí takto: pokud dotyčný má v sobě určitou svoji vlastnost rozvinutou pouze v jedné polaritě svého možného projevu, vnímá onen jednotlivec ze svého okolí doplňující polovinu této svojí vlastnosti, tedy polaritu opačnou.
Osvětleno na příkladu – lakomému člověku bude jeho okolí připadat marnotratné, marnotratnému opět lakomé. Toto je jeden možný stav: jediná rozvinutá polarita nedává dotyčnému jedinci žádnou svobodu volby – v každé situaci může jednat pouze jedním způsobem, protože nemá jinou možnost, neovládá ji. Ve vědomí lakomce je zapsaný pouze vzorec schraňování, shromažďování energií, instinkt mu velí za všech okolností vše držet a nepustit. Pomyslné kyvadlo v jeho případě stojí v mezním bodu své dráhy, a nastává další nevyhnutelný okamžik jeho pohybu: dosáhlo bodu obratu, otáčí se a přehupuje se do dalšího extrému – v dalším běhu života dotyčného jedince čeká zážitek opačný. Měl přebytek a nedopřál ho nikomu kromě sebe, bude tudíž mít nedostatek a jeho okolí mu bude vracet jeho dřívější nepřejícnost. Rozezná tedy skrze vlastní utrpení vzorec nepřejícnosti a neustálého schraňování energií jako chybný, poučí se a přestaví ho ve svém vědomí do jiné podoby – do vzorce ochoty neomezeně dávat. Pokud ovšem je ono pomyslné kyvadlo této energie v něm ještě příliš rozhoupané, převáží se tato vlastnost do marnotratnosti, a onen člověk v další etapě své existence bude vše co má štědře rozdávat, aniž by uvážil doprovodné okolnosti svých činů. Tato nerovnováha mu přivodí ztrátu veškerého majetku, protože bez rozmyšlení dával víc než mohl, a následné strádání způsobené nedostatkem upraví onen vzorec v jeho vědomí do nové podoby. Člověk postupně poznává, v jakých případech je vhodné dát, a v jakých naopak ušetřit, poznává význam a účel obou těchto protipólů. Má už v sobě zahrnuty obě polarity příslušné energie, protože onu chybějící kvalitu získal vlastním prožitkem a zkušeností. Naučil se s onou energií pracovat v souladu s celkem, a harmonicky ve svém životě podle okolností uplatňuje volné dávání či pevné držení energií ať už v jakékoli podobě, tudíž oba izolované a extrémní (a proto tedy negativní, destruktivně působící) stavy – lakomství a marnotratnost – v sobě poznáním a pochopením podstaty a jejich sjednocením přeměnil v pozitivní, konstruktivní kvalitu šetrnosti vyvažované štědrostí: dává ve správné míře a jen tehdy, když pro to nastanou vhodné podmínky.
Milí moji, každá lidská vlastnost prochází v průběhu vývoje vědomí člověka těmito stupni poznání: skrze jakési „ochutnání“ obou izolovaných extrémních stavů je v sobě lidská bytost postupně sjednocuje skrze pochopení jejich jednotné podstaty – je to vždy tatáž energie, pouze je na ni pohlíženo z opačných stran. Tyto fáze jsou pro cestu poznání nevyhnutelné, a pokud celý tento proces pokračuje harmonicky kupředu, plynule po určité době přecházejí jedna v druhou, jakmile převzetím určitého poučení vědomí člověka získalo potřebnou novou kvalitu. Toto vysvětlení je důležité pro detailnější pochopení vztahů závislostí mezi lidmi: dokud se totiž člověk svým vědomím nachází v jakékoli své vlastnosti pouze v jedné z obou možných polarit, je automaticky do takového vztahu závislosti navázán se všemi ostatními bytostmi, které v sobě nosí opět pouze polaritu opačnou. Tuto vazbu pak rozvazuje v momentě, kdy v sobě své poznání této energie sjednotí z dualitního stavu do celostní podoby – tím se v oblasti působnosti této energie stává úplnou, celistvou bytostí, která přestává potřebovat doplnění chybějící části této energie ze svého okolí.
A jaká je praktická podoba tohoto procesu v lidském životě, a jaké jsou její možné alternativy? Moji milí, v podstatě existují opět pouze dva hlavní směry, jakými je možné se ubírat: cesta strachu, a cesta lásky. Jak se od sebe liší? Jde-li bytost cestou strachu, uzavírá se před okolím, a vnímá veškeré energie nesouhlasící s jejími jako nepřátelské, odmítá je a izoluje se od nich. Tímto odmítnutím neustále zvyšuje polaritní kontrast v oblasti týkající se onoho konfliktu, tudíž se navýšením energetického spádu z bodu + do bodu - neustále zvyšuje tlak, kterým kontrastní energie zvnějšku na onu bytost působí. Dostoupí-li pak do určité mezní hranice, bytost už není schopna mu odolávat, a ony energie zvnějšku pak přijmout prostě musí, ať chce nebo ne: míru jejich odmítání v okamžiku jejich přijetí pak přesně odráží míra bolesti, kterou bytost při tom cítí. Dá se tedy říci, že pokud bytost ve svém životě následuje cestu strachu, je bolest její nedílnou součástí.
Jiný případ nastává, když se dotyčná bytost rozhodne následovat cestu lásky. Jak jsme si už několikrát řekli, je pojem lásky synonymem pro otevření se bytosti svému okolí, pro volnou výměnu energií s ním. Pokud je pak navázána do vztahu závislosti skrze přítomnost pouze jedné polarity určité energie v sobě, přijímá ze svého okolí polaritu opačnou bez toho, že by se jí cítila ohrožena. Přijme ji, procítí si ji a včlení ji do sebe pochopením její podstaty, a skrze porovnávání obou polarit a jejich praktické použití v životě v sobě zpětnou vazbou vracejících se energií sjednotí obě do celistvé podoby – pochopí a umí použít nejhlubší, jednotnou podstatu této energie. A protože v sobě necítí odpor proti ničemu co k ní zvnějšku přichází, necítí při této změně sama sebe ani bolest: naopak, včleňování cizích energií chápe jako radost z poznání vznikající skrze její vstřícný a otevřený přístup.
Chápete, moji milí? A pokud ano, co myslíte – která z obou zmiňovaných cest poznání je rychlejší, která vás může dříve vyvést ze stavu vzájemných závislostí?:-))
V této souvislosti se zmíním ještě o jednom jevu: pokud člověk opakovaně odmítá přijmout energie svého doplňujícího principu protože je nechápe a bojí se jich, budou ho přesto zvnějšku bolestně zasahovat znovu a znovu, protože jedna polarita podle zákona rovnováhy vždy přitahuje polaritu opačnou. Dokud nezmění svůj úhel pohledu, může se tento uzavřený cyklus opakovat takřka donekonečna, a opakovaným vrstvením prožitků stále stejné situace vzniká velmi silný energetický vzorec, projevující se v energetickém systému člověka jako blok, tedy místo s nízkým až téměř žádným průtokem energie. Tento bludný kruh rozváže až otázka člověka po důvodu této situace, a jeho hledání řešení: pak teprve si svým upřímným přáním otevírá možnost, aby k němu ono vytoužené řešení mohlo přijít.
Milí moji, je jistě dobré rozhodnout se pro jednu z těchto dvou cest, ovšem pro to, abyste to mohli udělat, nejprve musíte umět rozeznat, jak vlastně přijímáte určitou energii ze svého okolí. Vězte, že strach a s ním svázané odmítnutí je vždy provázen negativními emocemi různého stupně, od prosté nelibosti a uzavření se, až po agresi a útok na jedné straně, nebo depresi, ukřivděnost a pocity oběti na straně druhé. Tyto pocity pak ve spojení s určitou životní situací budete cítit tak dlouho, dokud v oné situaci nerozeznáte svou chybějící součást, a nepřetvoříte tuto energii svým pochopením její podstaty do pozitivní podoby jakou má mít, pokud je použita správným způsobem – a tímto poznáním ji zároveň učiníte svou součástí.
A pokud jste si z tohoto mého vysvětlení odečetli jeho nejvnitřnější smysl, vyjde vám tato rovnice: „vstřícnost=poznání=sjednocení=svoboda=láska“. Její zrcadlová podoba pak je následující: „odmítnutí=neznalost=dualitní rozpolcenost=závislost=strach“.
Toto téma bych uzavřel praktickým návodem, jak se nezaplétat do negativních energetických vztahů s ostatními lidmi, pokud mají jiný názor než vy, a jak vzniklý konflikt energií řešit pozitivním způsobem.
První pravidlo – přijde-li k vám jakákoli forma energie s níž se vnitřně neztotožňujete, tedy pocit, myšlenka nebo konkrétní čin, v žádném případě se jí nestavte na odpor negativním pocitem odmítnutí, ale přijměte ji s láskou a pochopením jako něco, s čím sice nesouhlasíte, co ale přesto má právo na existenci právě proto, že to bylo čísi svobodnou vůlí vytvořeno, a co by k vám v této podobě nemohlo přijít, pokud byste to zároveň v sobě nenesli coby rezonanční bod.
Druhé pravidlo – přijmete-li takto kladně to, co cítíte jako negaci, pochopíte tím zároveň i důvod jejího vzniku a přeměníte podobu této energie ve svém vědomí silou své lásky, čímž ona ztratí svou ničivou sílu zvnějšku k vám směrovanou přesně v tom poměru, v jakém je váš pozitivní přístup: bude-li vaše láskyplné přijetí absolutní, pochopíte ji dokonale a tím též dokonale přeměníte v energii tvořivou, protože už ji budete umět správným způsobem používat.
Třetí pravidlo – jakmile situaci nezvládnete a odpor už ve vás vznikne, je navázán kontakt, který vás s negativní podobou této energie poutá, a ona tím získává vaši energii – je ve své současné podobě posilována a upevňována. Je-li tato negace vytvořena některým z vašich negativních vzorců myšlení či cítění, posiluje tato energie tento vzorec, je-li pak vyslána někým zvenčí, získává tuto energii on; v převážné většině situace zahrnuje obě tyto varianty. Napravit toto je už potom daleko těžší a složitější – nejprve musíte bezvýhradnou láskou tuto vazbu zrušit (to je podstata odpuštění), a teprve až se toto stane, máte volnou cestu k odstranění této negace samotné – opět jejím přijetím s bezvýhradnou láskou,tedy de facto pochopením podstaty oné energie v její nejčistší podobě: tím se okamžitě ztrácí iluze negativity, která do té doby zastírala vaše jasné vnímání. V tomto případě jsou tedy nutné dvě etapy, jinak řešení není dokonalé a problém těmito negativními energiemi vyvolaný přetrvává. Lidské bytosti tento mechanismus obvykle nechápou, proto buď vynechají jednu či druhou etapu, nebo neučiní nic a pak marně bojují s tíhou, která je na ně navázána: tíhou agrese, nebo pocitu oběti.
Shrnu to tedy, moji milí: nejprve odpustit ublížení, tedy odpustit tomu kdo vám ublížil skrze pochopení důvodu, proč to se to stalo a co vám to mělo přinést, potom přijmout s láskou to, co vám ublížilo jako názor vyplývající ze svobodné vůle druhého a na nějž má plné právo…ovšem zároveň tuto energii rozeznat jako cizí, s níž nesouhlasíte a neztotožňujete se s ní; proto ji s láskou uznáte jako výlučné „vlastnictví“ vašeho protějšku, aniž byste na jeho přístupu k vám chtěli cokoli měnit.
Pamatujte – chcete-li se osvobodit od závislostí a vazeb, mají být polem působnosti vaší vůle ke změně pouze vaše vlastní energetické vzorce, nic jiného; jakmile totiž bez svolení druhých ve formě jejich prosby o pomoc zasáhnete do jejich energií, ztrácíte vlastní svobodu přesně v té míře, v jaké jste ji vzali jiným. Ano, můžete ovlivňovat pozitivním způsobem běh projeveného bytí směrem k větší harmonii, ale jen svým vlastním příkladem, svými vlastními energiemi působícími rezonancí na vaše okolí. Ale pouze a jedině na svobodné vůli každé bytosti záleží, jestli se rozhodne tohoto vašeho příkladu následovat, či nikoli.
________________________
Tento text mi otevřel důležitou oblast – otázku relativity mého vnímání ve věci toho, co ke mně přichází. Proč se mi určité věci líbí nebo nelíbí? Další moje otázka v návaznosti na předešlé téma tedy zněla: co je to vlastně negace, proč lidé dělí svět na „dobro“ a „zlo“, jakými okolnostmi je určováno a ovlivňováno jejich vnímání?
10.Vnímání negací
Vnímání jakékoli věci je ovlivněno kvalitou vnímajícího, jeho subjektivním hlediskem, čímž míním větší či menší zabarvení jeho pohledu osobností. Měla by sis ovšem uvědomit, že přítomnost tohoto osobního hlediska je pro vnímání též důležitá, má svůj účel i smysl. Ptáš-li se jaký, připomenu ti, že individualitu odděluje od celku právě to, v čem se její energie odlišují od celistvosti energií Všejednoty. Každá duše – individualizovaná jednotka vědomí – je stvořena „k obrazu Božímu“, čímž je míněna ta skutečnost, že při svém vzniku takříkajíc dostává do vínku veškerou dokonalost Boží, z jehož vědomí se vydělila. Děje se to tím způsobem, že její energie ve všech existujících životních principech jsou naladěny na stejnou frekvenci jako jejich pravzor - energie Stvořitele, a tudíž je s ním v okamžiku svého vzniku v dokonalé harmonii. Toto ladění však podléhá svobodné vůli duše, a jakmile ta jeho prvotní dokonalost poruší nějakým svým pocitem, myšlenkou nebo činem, který působí v rozporu s harmonií celku, ztrácí v tomto bodě svou energetickou sounáležitost s tímto celkem, protože už s ním není energeticky totožná. Čím více takových odchylek od archetypů - životních principů Všejednoty - duše nashromáždí na počátku svého vývoje v průběhu postupného procesu individualizace, tím větší její vydělení z celku nastává, tím více se tedy uvědomuje jako individualita. Ovšem pochopitelně tím je zároveň zkreslenější, omezenější a osobnější její vnímání reality. V určitém bodě tato vývojová fáze dosáhne svého maxima, a následuje proces opačný: duše se učí uvědomovat si, čím se odlišuje od celku – Všejednoty, postupně tyto svou vůlí vytvořené bariéry odstraňuje, a opět se vrací do vědomí sounáležitosti s tímto celkem, odkud vzešla. Rozdíl je jen v tom, že dosažené vědomí individuality a veškeré poznatky pramenící ze své oddělenosti už nikdy neztrácí, zůstávají trvalou součástí jejího vědomí, ovšem po opětném scelení svého vědomí s vědomím Všejednoty na tyto poznatky začne nahlížet ze zcela jiného úhlu pohledu.
Shrnu tedy nyní v určitém závěru tento úvod, a potom budeme pokračovat dále: aby bylo možné něco vnímat a tedy i poznávat, jsou k tomu nezbytné dvě náležitosti ve vzájemném vztahu – za prvé složka vnímaná, a za druhé složka vnímající. Kvůli této nezbytné podmínce poznávacího procesu se původní celistvé Jsoucno postupně rozdělilo na souhrn jednotlivostí, mozaiku střípků vědomí, které poznávají navzájem svoje odlišnosti: co střípek, to jeden úhel pohledu, jeden dílek z množiny relativit, jejichž celková syntéza dává dohromady absolutno Božího poznání.
Nyní se tedy už dostávám k první části položené otázky – kdy to, co vnímáš, pociťuješ jako negaci. Dochází k tomu tehdy, když energie vnímané věci, jevu či bytosti s tvojí vlastní energií neladí, následkem čehož se snižuje tvoje vibrace, tedy ztrácíš energii. Vzhledem k tomu, že tvoje pozornost upřená k vnímanému předmětu tě s ním navazuje do vzájemné vazby, tento stav negace je vzájemný, je tedy vzájemné i ono snížení vibrace – vaše společná energie propojená vznikem vazby se ztrácí. Ptáš se, kam vlastně, kdo ji získává? Moje milá, odpovím vysvětlením dalšího principu, podle něhož se řídí proudění energií v projeveném bytí.
Vzájemná disharmonie mezi složkami určitého systému posiluje jejich neuspořádanost, tedy chaos, a naopak jejich harmonie upevňuje organizovanost a řád. Pochopitelně v součinnosti s tím chaos významně snižuje účinnost celkové energie systému skrze její roztříštěnost, naopak řád a harmonie, tedy zaostřenost za jedním určitým cílem, tuto energetickou účinnost čili efektivitu umocňuje.
Z vysloveného je zřejmé, že vzájemná harmonie mezi složkami jakéhokoli systému je dána souhlasným směrem působení jejich energií. Jednoduše řečeno, s kým jdeš stejným směrem, s kým máš stejný cíl, s tím si budeš rozumět a bude ti sympatický, protože se vaše energie vzájemně nebudou rušit.
Toto poměrně prosté vysvětlení ovšem komplikuje fakt, že člověk jako bytost energeticky víceúrovňová v sobě neobsahuje pouze jeden typ energie. Ptáš se, kolik jich tedy vlastně je? Dá se říci, že energetika člověka zahrnuje sedm vibračních úrovní, které se dále rozvrstvují každá též na sedm rovin. Zjednodušeně řečeno můžeš tedy na lidskou bytost nahlížet jako na nástroj o sedmi strunách, na který se dá celkem zahrát sedmkrát sedm tónů. Ve skutečnosti je to vzhledem ke vzájemným energetickým interakcím mezi nimi a dalšímu dělení problém poněkud složitější, ale dále ho rozvádět nemá smysl, protože tyto detaily jsou ve vztahu k tématu položené otázky nepodstatné.
Vyjdu-li tedy z výše uvedených faktů, je zřejmé, že vzájemná harmonie či disharmonie nemůže být nikdy absolutní, alespoň ne v situaci běžné vtělené lidské bytosti, protože jak nemůže existovat bytost absolutně totožná s jinou, tak je totéž vyloučeno směrem opačným. Vždy tedy existuje určitá suma energií, která u dvou složek systému bude působit vzájemně souhlasně, tedy směrem k jeho harmonii, a zbytek naopak nesouhlasně, tedy disharmonicky. Celkový dojem pozitivity či negativity jejich vztahu pak bude určen tím, která z oněch dvou složek převažuje, čímž je také určována míra efektivity energií do tohoto systémů vstupujících.
Z vysloveného nyní vyvodím další část odpovědi na tvou otázku: pokud tedy něco nebo někoho vnímáš negativně, logicky z toho vyplývá, že energie oné věci, jevu či bytosti nejsou v souhlasném směru s energiemi tvými, tedy nepomáhají ti v životním směru, na nějž jsi v příslušný okamžik naladěna. Onen životní směr je pak určován jednak tvými dlouhodobě působícími energiemi, což je zejména tvůj hlavní životní cíl, bod, kam svým životem směřuješ, za druhé pak energiemi působícími spíše krátkodobě, což může být například některý ze tvých momentálních dílčích či vedlejších životních cílů, nebo v krajním případě i tvoje okamžitá nálada, rozmar. V jakém poměru jsou pak v tobě zastoupeny energie dlouhodobého a krátkodobého účinku, to závisí jednak na míře tvého probuzení se, tedy dosaženého souznění s Já Jsem (což ti otevírá vědomé pochopení cíle a účelu tohoto tvého života), za druhé pak na míře harmonie v tobě samotné, tedy jak dalece jsi dokázala sladit energie své osobnosti – Já Sám s energiemi tvé duše a ducha spojujícími tě se Všejednotou –Já Jsem.
Čím dokonalejší je toto tvé poznání životního cíle a čím větší harmonii v sobě máš, čím více tvých energií je tedy zaměřeno stejným směrem, tím větší je pravděpodobnost, že tebou vnímaná negace je negací i z objektivního hlediska, tedy z pohledu Všejednoty, nikoli pouze ze tvého osobního pohledu.
Vysvětlím nyní toto téma do větší hloubky, protože pro opravdu důkladné pochopení celé problematiky je velmi důležité, co přesně je míněno pojmy „negace“, a „pohled Všejednoty“.
Z pohledu celistvého Božího vědomí jsou všechny energie neutrální povahy, protože On v sobě zahrnuje veškeré projevy jsoucna, chaos i řád zároveň. Absolutní chaos je jedním pólem Stvoření, absolutní řád pólem druhým. Mezi nimi existuje neustálé přelévání energií, neustálý pohyb, permanentní obousměrný energetický tok, který zajišťuje každé jednotce bytí projev, tedy určitou formu. Z uvedeného logicky vyplývá, že aby se tedy mohla jednotka vědomí nějakým způsobem projevit, není to možné bez jejího pohybu – buď směrem k chaosu (to jsou bytosti v počátku svého vývoje, které se individualizují), nebo směrem k řádu (tyto bytosti vstupují zpět do harmonie Všejednoty, odkud svou individualizací vystoupily). Ukazatelem pohybu bytosti do chaosu je její uzavírání se, oddělování od ostatních jednotek vědomí disharmoniemi, jedním slovem strach. Bytosti vystupující zpět do řádu charakterizuje zvyšování jejich otevřenosti a vstřícnosti vůči jiným projevům bytí, harmonie a scelování, vývoj ke skupinovému vědomí, jedním slovem láska. Mluvím-li tedy o pohledu celku – Všejednoty, míním tím její harmonii a řád jako cíl směřování duše, a lásku jako její pracovní nástroj. Z tohoto pohledu je negací vše, co jde opačným směrem – do chaosu, skrze strach a následnou izolaci jednotky vědomí od vědomí celku.
Duše moje, z uvedeného vyplývá, že určující pro to, co bytost vnímá jako negaci, je celkové zaměření jejích energií. Směřuje-li skrze lásku k harmonii, je pro ni strach negací, směřuje-li skrze strach k chaosu, je pro ni negací láska. Ovšem protože žádná bytost v sobě tyto energie nemá a nemůže mít v absolutně čisté podobě, jsou v bytosti lásky vždy obsažena zrnka strachu, a v bytosti strachu naopak zárodky lásky. Ani jejich vnímání proto není absolutně jednoznačné. Co bytost zvnějšku přijímá, to mění její energie: strach posiluje strach, láska lásku.
Co je ve mně strachem a co láskou? K jakému cíli směřuji? Co v sobě chci posilovat, a co naopak tlumit? To jsou otázky, který by si měl meditativně položit každý, kdo posuzuje jakoukoli věc, jev či bytost z hlediska její potřebnosti a vhodnosti pro svůj vývoj. Pokud umí a dokáže být poctivý sám k sobě, jeho vnitřní cítění mu s neomylnou jistotou odhalí, co je pro něho vhodné, a co naopak není.
_______________________
Když jsem dopisovala poslední věty odpovědi na minulou otázku, navodily ve mně okamžitě otázku další: dobře, když budu chtít ve svém životě zažívat jen příjemné pocity, budu ve svém okolí hledat a do sebe přijímat jen lásku. O to už se pokouším delší dobu, a ne vždycky se mi to daří. A po takovém negativním zážitku najednou zjistím, že mě ta zkušenost obohatila, že nyní lépe chápu, proč jsem se do té situace dostala, a jaká je vůbec její podstata…….a že tedy negace jsou vlastně velice užitečná věc. A tak se ptám: jak funguje tenhle mechanismus? Jaký je účel a smysl prožívání negací v lidském životě?
11.Účel negací
Než začnu tohle téma rozebírat, pro začátek bych uvedl jeden příměr: co by bylo světlo bez tmy? Správně jsi pochopila, proč jsem tuto otázku vyslovil - má vést k uvědomění si, že bez tmy naprosto nelze definovat, co je to světlo. Cesta poznávání by nemohla být pro žádnou individualitu započata bez existence principu duality, tedy existence kontrastů, a tato podmínka je zakotvena v samotném jejím pojmenování: „in-divi-dualita“, tedy volně přeloženo „božská jednota projevující se skrze protiklady“. Vždyť jak můžeš vědět, co jsi, bez srovnání s tím, co nejsi?
A proto existují i negace, proto je prožíváš, vědomím zpracováváš a uvědomuješ si jejich kontrast s tím, co vnímáš jako pozitivní.
Božská jednota by se nikdy nemohla objevit v projeveném stavu, kdyby zůstala celistvá, nerozdělená na dva protiklady, opačné póly Stvoření, mezi nimiž pulsuje energie: řád a chaos, světlo a tma. Prapočátkem všeho je Boží vědomí spočívající v neprojeveném, nepojmenovatelná a neuchopitelná podstata všech vnímatelných projevů, o níž se ani nedá říci, že JE: vždyť v neprojeveném ani neexistuje kontrast mezi JE a NENÍ.
Podle toho pak, do jakého z obou pólů Stvoření je individualizovaná jiskra vědomí takříkajíc otočená čelem, tam upírá svůj pohled, tam jsou zaměřeny její energie, tam vidí cíl svého směřování, tam ji vede její touha po poznání. Jako negaci pak vnímá opačné energetické proudění, takové, které působí proti vytčenému směru, který si zvolila: její pohled směřuje k opačnému pólu, než na kterém stojí. Motorem vývoje je tedy negace sama sebe, bytost jako negativní cítí takové energie, které jsou totožné s jejími vlastními, a svou touhou po tom, co sama není, se postupně mění a posunuje k bodu své touhy, k cíli svého směřování. Je-li světlem, touží po poznání tmy, je-li tmou, touží po světle. Pochopení je ztotožnění se, a tudíž bytost Řádu a Světla se postupně ztotožňuje se Tmou a Chaosem, a v okamžiku naprostého ztotožnění se dojde k jejímu přerodu, přeladění: kyvadlo dosáhlo nejzazšího bodu svého výkyvu, a po nekonečně krátkém zastavení se otočí, aby nastoupilo zpáteční cestu – bytost s dosaženým poznáním toho, co nebyla, se začíná vracet do své původní podstaty přehodnocením a přetvořením toho, čím se mezitím stala.
Vidíš nyní, duše moje, že dělení energií na pozitivní a negativní je velice relativní záležitost – otočí-li se úhel pohledu bytosti opačným směrem, změní se okamžitě naprosto stejně i její hodnocení energií. Vždyť která strana cesty po níž jdeš je pravá, a která levá? Vždy záleží na směru, kterým se díváš, a otočíš-li se čelem zpět, obrátí se i tvůj názor na to, která strana pro tebe leží vpravo, a která vlevo.
Vycházíš-li z tohoto úhlu pohledu, pochopíš i rozvinutím této teorie a její aplikací na praktický život, jaký je účel negací, kterými v něm procházíš: vnímáš-li něco jako negaci, je to tvoje vlastní kvalita kterou chceš odložit, protože tvůj zrak se s touhou upírá do jiného bodu, než ve kterém nyní stojíš, do jiné kvality, než jakou nyní jsi. Negace které z okolí vnímáš ti tedy přesně napovídají, kde je v tobě samotné překážka, která leží mezi tebou a tvým zvoleným cílem. Uvědomíš-li si, co ti tento poznatek přináší, a dokážeš-li toto uvědomění převést do stádia praktického využití, tvá cesta se tím velmi urychlí, protože podstata poznávacího procesu, která v tobě až dosud ležela v nevědomé hladině, se svým vynesením do vědomí osvětlí: a ty můžeš vědomými zásahy cíleně měnit své energie směrem k jejich sjednocení, tudíž i k efektivnějšímu využití - změny v tobě budou probíhat daleko rychlejším tempem než dosud.
A co je cílem tvojí cesty? Není to určitý bod prostoru, tedy nějaké tvé okolí co tě obklopuje, ale jsi to ty sama, určitá tvoje nová kvalita, která následně podle sebe tvoří kvalitu tvého okolí. Do jakéhokoli tebou zvoleného cíle tedy dospíváš v tom momentě, když se jím stáváš, když se s jeho energiemi ztotožníš, a tento výraz je zároveň synonymem pro jeho dokonalé poznání a pochopení.
______________________
Prvotní při započetí takovéto práce se svým vědomím je tedy stanovit si cíl, k němuž je naše snaha zaměřena. Mým cílem bylo a je splynout svým vědomím se Zdrojem odkud všechny projevy jsoucna vycházejí, protože jedině potom se člověk může podívat úhlem pohledu Celku…a dosáhne tedy onoho absolutního poznání, které je cílem duše každého z nás. Jakmile jsem si s pomocí svého učitele ten cíl uvědomila, postupně mi k němu začaly přicházet i informace o cestě, kterou ho mohu dosáhnout - skrze pochopení zmíněných dílčích projevů v jejich celistvosti, tudíž následně skrze pochopení jejich podstaty - Zdroje samotného.
Je snadné jít odhodlaně po cestě, když člověk alespoň zhruba ví, kam jeho cesta vede…a tato skutečnost obzvlášť vystupuje do popředí na cestě duchovní, protože oproti cestám fyzickým má tu vlastnost, že ji tvoří a buduje teprve povědomí toho, kdo po ní jde, o jeho cíli: čím je toto povědomí dokonalejší, tím je tato cesta pevnější, a tím rychleji ubíhá. Co tedy k této problematice může říci můj učitel?
12.Cesta lidské duše
Abych mohl podrobně vylíčit, o co v tomto případě jde, nejprve teoreticky stručně rozvedu základ, z něhož vše toto vychází – cíl lidského bytí, účel znovuvtělování duše do hmotné reality. Tímto cílem je sbírání zkušeností, kdy každá duše jako individualizovaný střípek celistvého vědomí Všejednoty sama vlastními silami si ověřuje platnost základních životních principů, které coby zákony pohybu energií jsou vetkány do struktury jsoucna. Ověřuje si je metodou pokusu a omylu, kdy na její akci – určitý čin – odpovídá reakce, čili zpětná odpověď jejího okolí, kam její čin byl směrován.
Nejvyšším zákonem Božím je zákon lásky. Pod tímto pojmem si lze představit to, že tento zákon určuje podmínku absolutní harmonie a tudíž i štěstí jsoucna jako celku, tedy zároveň každé jednotlivosti, která tento celek tvoří. Touto podmínkou pak je, aby každá tato jednotlivost se uvědomila nejen jako jednotlivost, ale i právě jako součást celku, a všechny její činy byly tudíž vykonávány nikoli pouze s ohledem na prospěch její, ale zároveň i na prospěch tohoto celku. Pokud tuto zákonitost pochopí a naučí se ji aplikovat každým okamžikem svého bytí, naplní účel své existence ve fyzické rovině, a tudíž není vázána nutností opakovaného vtělování. Pak pro její existenci začínají platit poněkud jiné podmínky, ale to už nepatří ke zde probíranému tématu.
Toto vysvětlení působení zákona lásky je velmi jednoduché, méně jednoduchá je ovšem jeho praktická aplikace. Právě tak jako celé projevené bytí je souhrnem nekonečného počtu rozmanitostí životních projevů, objevuje se i tento zákon v nesčetných variantách projevu jednotlivých svých forem. Tyto formy se dají při určitém zjednodušení zařadit do jakýchsi hlavních kategorií, které jsou určovány základními charakteristikami projevu určitého typu energie. Tyto kategorie – životní principy - je možné vyjádřit určitým symbolem, archetypem, který představuje jakousi zkratku či zhuštění, průnik či jakousi informační bránu, skrze níž je možné se napojit na celou podstatu daného životního principu, jenž funguje jako modulační vzorec, energetický měnič, který takříkajíc otiskuje pečeť své podstaty do jakékoli energie, která je do něho směrována. Toto nasměrování pak provádí každá jednotlivost bytí, pokud své vědomí naladí do vibrace takové kvality, která odpovídá vibraci onoho konkrétního životního principu. Pokud se pak ptáš, mohu-li uvést konkrétní příklad takového životního principu, je má odpověď následující: velmi inspirativně jsou archetypy a jejich význam rozveden v celé symbolice astrologických znamení a též jiným způsobem v tarotových kartách, ovšem existuje víc úhlů pohledu na životní principy, které je představují opět jinak, jednodušeji či složitěji. Může jimi být například Strom života v Kabale, osvětlující působení základních zákonů proudění energií v živoucích systémech, nebo nauka o čakrách, kdy je působení určitých typů energií mezi sebou přímo vysvětlováno na funkci lidské tělesnosti i psychiky spolu se všemi souvislostmi, které mezi sebou mají, a spolu s konkrétními oblastmi lidského života, v nichž se určitou formou projevují.
Všechny tyto systémy mají společný základ, ovšem ten může být do slovního vysvětlení převeden pouze v podobě určité formy, konkrétního příkladu jejich projevu. Pro hledajícího na cestě poznání je pak důležité, aby z těchto příkladů byl schopen pochopit onu neuchopitelnou, neprojevenou podstatu do oněch forem se oblékající a jimi se projevující, a to právě tím způsobem, že je ve svém vědomí přestane pokládat za jedno a totéž. Co skutečně je těmito slovy míněno, to každý kdo čte tyto řádky pochopí teprve skrze svůj vlastní prožitek, jinak to učinit nelze.
Nyní se dostávám k tomu, co původně bylo tématem zadané otázky, a k jehož pochopení byl předešlý úvod nezbytný. Každá duše poprvé sestupující do fyzického projevu přichází absolutně čistá, čímž je míněno, že si s sebou přináší jakýsi „originál“ každého jednotlivého životního principu, jehož podoba je zapsána jako energetický vzorec v jejích jemných tělech. Tento originál je totožný se vzorcem uloženým ve vědomí celku – Všejednoty, a také ona zmiňovaná duše je s tímto vědomím totožná, dokud je zachována tato energetická jednolitost. Praktickým projevem těchto vzorců je určitý názor dané bytosti, jehož důsledkem pak je způsob, jakým reaguje na určitou životní situaci, a to ve formě myšlenky, pocitu či konkrétního činu. A protože účelem pobytu duše ve fyzickém nosiči – těle – je ověření působnosti těchto životních principů vlastní zkušeností, je skrze jakýsi systém energetických membrán – filtrů kontinuity vědomí – omezeno určující působení těchto čistých pravzorů životních principů: při „sestupu“ do vtělení jsou ponořeny do nevědomí, takže osobnost ve fyzickém těle coby nástroj duše přijímá každou životní zkušenost jako novou, nerozeznává zprvu podstatu životních principů skrze ni se projevujících, a má možnost postupným získáváním zkušeností skrze přijetí zpětné odezvy na své činy svou svobodnou vůlí v každém okamžiku měnit „vyladění“ těchto energetických vzorců, určujících konkrétní projev určitého životního principu touto osobností. Z každé jednotlivé zkušenosti v řadě životů za sebou jdoucích získává bytost jakýsi energetický „zápis“, paměťovou stopu uloženou ve svých jemnohmotných tělech. Souhrn těchto „zápisů“ týkajících se jednoho konkrétního životního principu pak tvoří jeho podobu, kterou pro danou bytost má, tedy její osobní názor a postoj týkající se tohoto principu. Tato energie pak rezonancí přitahuje do okolí dané bytosti osoby a tvoří takové situace, které energeticky odpovídají obrazu příslušného životního principu, který ona bytost v sobě nosí. Toto je vysvětlení faktu, že každá bytost sama sebou, svou podstatou tvoří svůj život, protože potkává takové bytosti a dostává se do takových situací, které jí přesně odrážejí její vlastní postoje a názory. Pokud tedy chce změnit určitou oblast v svém životě, která se jí nelíbí, musí nejprve změnit příslušným způsobem sama sebe, jinak to možné není.
Z tohoto vysvětlení je patrné, že k tomu, aby bytost pochopila chyby, kterých se v životě dopouští, nepotřebuje nic než srovnání sebe a svého okolí, protože to jí je přesným způsobem odráží. Srovnání s minulostí či převzetí poučení z životní zkušenosti jiného však může být užitečné v tom případě, kdy je tato bytost tak zanořena do svých problémů, že jí bude chybět nadhled k tomu, aby je mohla smysluplným způsobem řešit. Nevidí pak podstatu ukrývající se v určitém jednání, protože ji není schopná pod jejím projevem – konkrétní formou - rozeznat. Zde pak může pomoci například regresní terapie ve formě náhledu do jednoho či více minulých životů oné bytosti, protože představí jinou formu projevu onoho řešeného životního principu, a tudíž umožní potřebné odlišení formy od podstaty. Tato možnost však může být naplněna pouze v tom případě, kdy je vedení do minulosti zprostředkováno takovým průvodcem, který již má onu životní oblast vyřešenou, který tedy chápe podstatu energií, které se pokouší pochopit jeho svěřenec. Pak může rezonance energií téhož životního principu mezi oběma účastníky umožnit pochopení tomu, který vchází do své minulosti, aby se tak vyrovnal s některou svou chybou. Pokud tomu ale tak není, tedy ten, kdo druhého vede do minulosti, onen řešený problém sám zpracovaný nemá, pak ho nejenže nepomáhá odstranit, ale naopak ho souhlasným působením svých energií ještě zesiluje. Jistý klad by bylo možné vidět v tom, že zesílení energií uvnitř člověka způsobí i zesílení vnějšího tlaku událostí, které ho nakonec dovedou k pochopení, ale tento účinek způsobuje většinou dotyčnému tak nepříjemné a bolestné zkušenosti, že by si ho jistě dobrovolně nevybral… nehledě k možnosti tělesných i psychických poškození a problémů v případě, že onen vnější tlak překročí únosnou míru. Samozřejmě pak zde dochází i k navázání negativní karmické vazby, kdy se takovémuto neúspěšnému průvodci do minulosti vrátí veškerá bolest a problémy, které svým vlivem svému svěřenci způsobil.
Ptáš se, milá moje, jak lze poznat, má-li člověk určitou životní oblast zpracovanou a pochopenou? Je to velice jednoduché: kdo chápe, ten neodsuzuje, sebe ani druhého, ale naopak s láskou přijímá veškeré jednání druhých, protože velice přesně chápe důvody, které je k němu vedly. Přijímá je bezvýhradně – ví, že po nich nemůže chtít víc, než mu mohou dát, než sahají jejich možnosti. Přijímá je s láskou – ne „ i když“, ale „právě proto, že“ vidí všechny jejich chyby i s tím, proč vlastně vznikly, a vidí i nejvhodnější cesty pro jejich odstranění, kdy pro každého určí takovou, která je dovede k pochopení cestou lásky, radosti a sebepřijetí, nikoli cestou bolesti, smutku a sebetrestání. Toto vše ovšem každý je schopen druhému dát teprve potom, co totéž umí dát sám sobě: láskyplně se přijmout se vším všudy, uznat s láskou za svoje všechny své vlastnosti, kladné i záporné, a před žádnou nezavřít oči se strachem a odmítnutím. Pouze a jedině láska – bezvýhradné přijetí - totiž otevírá cestu k řešení chyb a omylů, strach - odmítnutí - naopak tuto cestu uzavírá.
_________________________
Ještě tedy k podstatě toho, čemu se říká pochopení - nejde ani tak o to něco jenom vědět, jako spíš ztotožnit se s tím, stát se onou energií: pak umíme rozpoznat její působení kdekoli a kdykoli uvnitř sebe i ve svém okolí, a také ji v životě prakticky cíleně používat….je v tom značný rozdíl, vnímavější ho velmi dobře chápou.
A jak jsem se tuto cestu naučila aplikovat v praxi já? Nepřetržitě sleduji sebe ve vztahu ke zpětným reakcím okolí, sleduji energetické pozadí pozorovaných jevů a snažím se dopátrat všech souvislostí mezi nimi, abych pochopila základní zákony, které řídí jejich běh. Když si nejsem jistá, který konkrétní princip za nimi stojí, zeptám se svého učitele…a takovýmto způsobem skládám dohromady střípek po střípku fakta, dokud se mi nesloží v celistvý obraz, který pak přijmu jako nové poznání, hlubší vhled do podstaty bytí, než jaký jsem dosud měla. V tomto procesu pochopení se buduje velice účinný nástroj ke změně sebe sama a zároveň metoda poznání, protože jistě se mnou budete souhlasit v tom, že každá činnost je tím efektivnější, čím více informací máte o věci, kterou děláte. Jaký je tedy onen hlubší vhled do podstaty bytí, který člověku otevírá širší možnosti projevu?
13.Zákony bytí a rezonance
Celá struktura jsoucna je postavená na existenci souboru zákonů, které tvarují realitu do určité podoby, tedy způsobují, že věci jsou takové, jaké jsou, a události se dějí tak, jak se dějí. Dá se říci, že tento princip funguje stejně u celku jako u každé jeho složky, tedy u Boha stejně jako u každé jeho jednotlivé částečky včetně člověka: každý si staví podobu své reality svými energiemi v podobě energetických vzorců, které působí jako nezměnitelný zákon pro všechny jednotlivosti, ze kterých se dotyčná bytost skládá. Každá částečka bytí je tedy součástí některého z podsystémů, které dohromady tvoří opět vyšší systém v pyramidovitém uspořádání až k jednotnému celku – Bohu či Všejednotě, přičemž vyšší úroveň o nižším počtu složek je vždy energeticky nadřazena úrovni nižší, která oněch dílčích složek má více.
Jakýkoli zákon na nejvyšší úrovni – úrovni Všejednoty – vždycky působí ideálně: naprosto neutrálně a bez výjimek ve svém vlivu na energie, které jím protékají. Jak už bylo řečeno výše, každý takovýto zákon je de facto energetický vzorec vetkaný do struktury projeveného bytí a tvarující svou existencí tuto strukturu přesně podle informace, která do něj byla vložena a kterou on sám „otiskuje“ do každé jednotlivosti tohoto bytí: ať vezmete celek samotný nebo jakoukoli i nejmenší částečku, všude se s jeho vlivem setkáte. Dá se říci, že jak v makrokosmu, tak i v mikrokosmu a ve všech energetických úrovních působí tytéž zákony, pouze jejich forma se mění: podle toho, na který konkrétní jev zaměříme pozornost, potom následně svým vnímáním odečítáme konkrétní formy projevu těchto zákonů. Z tohoto faktu lze snadno odvodit, že to, co je vnímáno, plně závisí na vnitřní kvalitě toho, kdo danou věc či jev vnímá, protože proces vnímání jako takový je založen na principu rezonance energií složky vnímané a složky vnímající. Stručně řečeno – úhel pohledu dotyčné bytosti určuje to, co ona bytost vidí, tedy jinými slovy ráj i peklo si ve svém vědomí vytváří každý sám.
Případný pocit libosti či nelibosti vůči čemukoli v této souvislosti pak vyplývá z toho, jak dokonale spolu rezonují energie vnímajícího a vnímaného, tedy mikrokosmu a makrokosmu. Jakmile někdo na něco zaměří svoji pozornost, automaticky s tím navazuje takovýto rezonanční vztah. Jsou-li energie vnímajícího a vnímaného ve vzájemné harmonii, zvyšuje se rezonancí energetická hladina obou, disharmonie naopak tuto hladinu snižuje.
Definuji-li jako „ráj“ pocit radosti, štěstí a spokojenosti, jsou tyto pocity ve své podstatě indikátorem navyšování energie dotyčného člověka. Z obecného hlediska lze v běžném životě energii navýšit dvěma způsoby. Za prvé tak, že člověk zaměřuje svoji pozornost vně sebe: na takové věci, jevy či bytosti, se kterými je v harmonii. Jenže vždycky tomu tak není. Když takový člověk zjistí, že v harmonii není, může se pokusit zjistit proč, a pochopením příčiny může změnit patřičným způsobem svůj vztah k realitě a tím i úhel pohledu. Pokud totiž vnímá disharmonii, vždy je způsobená vznikem vzájemné polaritní vazby mezi oběma účastníky přesně tak, jak byla popsána v článku o energetických vzorcích: ten, který druhého připravil o energii se dostává do pozice ovládajícího, zatímco druhá strana se stává ovládanou. V dalším bodu obratu takto rozhoupaných energií se jejich role otočí, a člověk svoje pocity štěstí zapřičiněné onou „ukradenou“ či „vypůjčenou“ energií najednou mění za pocity opačné, které se pojí s nutností tuto energii druhému opět vrátit. Tento koloběh karmické vazby založené na sobectví a ignorování pocitů jiných než svých vlastních bude pokračovat tak dlouho, dokud alespoň jeden ze zúčastněných nepochopí, jak ho zrušit. A tímto řešením je přechod na jiný způsob získávání energie než skrze závislosti – na energii z prvotního zdroje, k níž přístup získáváme nikoli pouhým hromaděním poznání, ale poznáním za účelem změny sebe sama. Nikoli tedy zaměření pozornosti vně sebe, ale dovnitř sebe: skrze poznání a přeměnu sebe sama si člověk otevírá cestu blíže k Bohu. Tajemstvím úspěchu ovšem je to, že dotyčný člověk pochopí všechny souvislosti které se k problému váží, a tím zároveň i způsob, jakým lze dosáhnout cíle.
Ve shrnutí se o tom zjednodušeně dá říci toto: zákony, podle kterých funguje svět, jsou pevně dané. Svou svobodnou vůlí si ovšem lidé mohou sami určit, jakým způsobem je přijmou – jestli se je budou snažit pochopit a jednat v souladu s nimi, nebo je budou ignorovat, vytvoří si jakási pravidla vlastní, a postaví tedy svoje energie proti nim. V prvním případě navyšují svoje energie dokonalým rezonančním napojením na systém vyššího řádu (vědomí Všejednoty či vědomí Boha, chcete-li) jehož jsou součástí: paradoxně tedy čím více budou vědět o všech omezeních, tím budou svobodnější, protože budou umět dokonale využívat možnosti systému, jenž je zdánlivě omezuje. Ve skutečnosti je pouze určuje a vyhraňuje, tedy zaostřuje do přesné konfigurace projevu.
Dovedeno do důsledku: pokud kdokoli má v životě pocit omezení a nesvobody, tento pocit pramení z toho, že nechce vzít na vědomí fakt, že to tak prostě JE, a pokouší se realitu přizpůsobit sobě, aniž by uvážil, že je nutný opačný přístup – skrze pochopení existujících zákonů změnit sebe, aby jeho energetické vzorce odpovídaly těm, které tvoří základní stavební kameny bytí: pak bude mít k dispozici všechny jejich energie. Kdyby to neudělal, byl bych příkladnou ukázkou onoho zmiňovaného druhého přístupu k nim. Ignorování pravé skutečnosti a pokus o jakési její „přebarvení“ tak, aby vyhovovala úzkým osobních zájmům dotyčného člověka by ho od nich izolovalo, vytvořil by iluzi oddělující jeho vědomí od reality, čímž by mu vzniklá disharmonie zároveň snižovala jak množství použitelné energie, tak jeho možnosti projevu. To je realita většiny z lidí, protože každý člověk chápe skutečnost zkresleně přesně podle míry svého uzavření – strachu před určitou její formou, se kterou není v souladu: každý z této většiny má v sobě ještě mnoho věcí, které je třeba otevřít, prohlédnout a pokud možno pochopením vyřešit. Tím se mění vzorce strachu na vzorce lásky, člověk se stále více vylaďuje do harmonie s energetickou podstatou bytí, a tím i postupně získává vládu nad všemi svými energiemi.
_________________________
Mnohokrát už v předcházejících kapitolách zazněla slova o důležitosti, kterou pro dosažení celistvého poznání má vplynutí lidského vědomí do vědomí Všejednoty. Ale jak je to s jedinečností? Co nám může dát v procesu poznání naše individualita, a proč vůbec vznikla?
14.Jedinečnost a její vztah k celku
Moje milá, ptáš se, jaký je vztah jedinečnosti k celku? Než začnu rozebírat tento vztah jako takový, definujme si nejprve, co se pod pojmem jedinečnost skrývá. Je jím míněno za prvé všechno to, čím se určitá jednotka vědomí odlišuje od jakékoli jednotky jiné, a za druhé všechno, čím se vyděluje z neprojevené podstaty všeho bytí; tyto dvě skutečnosti spolu vzájemně souvisí, jak ukáže následující text. A ptáš se dál - je jedinečnost důležitá? Duše moje, místo prosté odpovědi ano nebo ne se nyní zmíním o jednom ze zákonů, které tvarují tento svět: „V projeveném bytí nemůže existovat žádná jednotlivost, která by byla přesně totožná s jednotlivostí jinou. Stanou-li se dvě jednotky vědomí navzájem absolutně totožné, automaticky splývají v jedinou bytost."
Z působení tohoto zákona vyplývají jistá další rozvedení a závěry, které bychom si pro lepší pochopení měli připomenout. Předně je tu základní aplikace tohoto zákona ve vztahu k projevenému bytí: bez existence rozdílu mezi minimálně dvěma jednotlivostmi by nemohlo vzniknout nic projeveného, protože vnímatelný projev čehokoli existuje pouze na základě pohybu energie, která proudí mezi dvěma rozdílnými polaritami. Tato skutečnost je detailně rozebrána v předchozích kapitolách "Závislosti" a "Energetické vzorce", a vnímavý čtenář si snadno uvědomí všechny důsledky, které ze srovnání s nimi vyplývají.
Nyní přejdeme na další aspekt otázky – vztah jedinečnosti k celku. Protože však jedinečnost jako taková je pouze vlastností určitého jedince, vztahuje se k onomu celku skrze jeho energie, je tedy de facto určována jeho vztahem ke své vlastní jedinečnosti a k onomu celku zároveň. Rozebereme si nyní, co je podstatou tohoto děje.
Klíčem k rozšifrování všech energií je odečtení směru, kterým se onen jedinec ve vztahu k celku ubírá: zda se mu svými energiemi vzdaluje, či naopak přibližuje. Tímto přibližováním či vzdalováním je přitom míněn proces změny energetické podstaty vědomí tohoto jedince buď směrem k větší sounáležitosti s celkem, nebo naopak směrem k větší individualizaci.
První směr – energetické vzdalování jedince od celku – můžeme nazvat vývojem odstředivým, či podle jiného názvosloví cestou involuce. Tento odstředivý vývoj v globálním pojetí je charakterizován postupným rozpadem původního celistvého vědomí na menší a menší podjednotky: to, co vystoupilo do prvotního projevu jako čistá energie bez jakékoli konkrétní formy omezená pouze svým bytím, postupnou konkretizací sama sebe skrze přijetí určitých omezujících podmínek vytvořilo celou škálu úrovní projevu až k fyzické rovině existence. Děje se to tím způsobem, že původní jediný možný projev se polaritně štěpí na podsložky oscilující kolem rovnovážného bodu, přičemž každým novým takovýmto dělením mnohonásobně roste počet projevených možností skrze vzájemné kombinace a vztahy, do nichž se všechny tyto vzniklé jednotlivosti mohou dostat. Každé omezení, které určitý jedinec přijme a které mění strukturu jeho vědomí, je ve své podstatě definice tohoto jeho vědomí, jakási upřesňující podmínka, která říká, jakou konkrétní vlastnost daný jedinec má. Každé takovéto upřesnění vybírá k projevu jen jedinou z existujících možností, a bytost, která si tento projev zvolila, si tím uzavírá cestu stát se možnostmi ostatními: do té doby, než se rozhodne změnou svého vědomí, že se tohoto svého projevu vzdává - pak teprve si otevírá cestu k tomu, aby mohla v sobě projevit možnost jinou. Vždy však na dané úrovni bytí může být jen jednou z nich, všemi zároveň se stává až v momentě, kdy orientací svého vědomí přejde do bodu, kde se tyto možnosti slučují v možnost jedinou, která je všechny v sobě zahrnuje jako dílky mozaiky skládající celkový obraz.
A tímto sjednocovacím procesem je také charakterizován druhý směr - energetické přibližování jedince k celku, dostředivý vývoj, jinými slovy cesta evoluce. Odstředivým vývojem vzniklé jednotky vědomí postupně prožívají jednotlivé konkrétní stavy vědomí existující na své úrovni bytí, a jejich následným pochopením jako celistvosti se sjednocují ve vědomí jediné, ve vyšší rovinu bytí, kde se snižuje konkretizace a počet omezení: stoupá počet neprojevených možností na úkor projevené skutečnosti.
Z vysvětlení podstaty vývojových cyklů však vyplývají další otázky: co je hybným motorem vývoje, a co je nástrojem přechodu mezi jednotlivými rovinami bytí? Odpověď je následující: tímto hybným motorem je touha po poznání, která se ve vědomí projevuje jako otázka, a nástrojem přechodu jsou dva základní stavy vědomí přiřazující se ke směrům vývoje. Tyto dva stavy jsme už rovněž probrali, pro úplnost si je však připomeneme. Pro vývoj odstředivý je to strach jako nástroj přijímání omezení, konkretizace a souběžného štěpení vědomí na své podsložky - individualizace. Pro vývoj dostředivý je to láska jako nástroj odstraňující hráze a bariéry omezení, což vede ke zvýšené komunikaci mezi jednotlivými složkami vědomí, k předávání zkušeností a k výměně energií, tedy ke konečnému energetickému vyrovnání a následnému splynutí jednotlivých dílčích vědomí do celistvějšího vědomí vyššího stupně, které je v sobě všechny zahrnuje.
A ptáš se, jaká je praktická aplikace na život lidí ve fyzické rovině? Duše moje, dokud v sobě každý člověk skrze užívání své jedinečnosti jako nástroje odlišení od celku prožitím neupevní poznání každého životního principu v obou jeho polaritních projevech, a zároveň dokud nepochopí smysl a účel každého jednoho z nich, nemůže se svým vědomím spojit s vědomím vyššího řádu. Zůstává zanořen skrze výkyvy polarit všech těchto principů do omezující skořápky svého osobního Já - nástroje vymezení svého vědomí jako jednotlivosti, jíž bez sjednocení oněch polarit jejich pochopením nemůže překonat. Konkrétní mechanismus jakým se tento proces poznávání reality uskutečňuje jsme si už rovněž vysvětlovali dříve. A když máme nyní vysvětlenu důležitost jedinečnosti z hlediska procesu poznání, podívejme se, jaké možnosti její existence člověku poskytuje, jakým způsobem k ní může přistupovat, a jak tento jeho přístup mohou měnit možné úhly pohledu.
Určující podmínkou, jak člověk přistupuje ke své jedinečnosti, je opět základní ladění jeho vědomí v této oblasti: strach nebo láska. V případě naladění na strach onen člověk chápe svou jedinečnost jako zbraň proti druhým jednotlivostem bytí, jako něco, co je třeba vší silou bránit proti vstupu jiných energií než svých vlastních. Určující pro něj je pouze jeho vlastní prospěch, o prospěchu jiných v souvztažnosti k celku uvažovat neumí. Příkladem takovéhoto přístupu v lidské společnosti je fanatismus, netolerance, nacionalismus: jedinečnost se zde stala nástrojem k ovládání druhých, důsledkem jsou agrese nejrůznějšího typu včetně válek. V takovémto vztahu platí zákon, že silnější ovládá, slabší se stává závislým. Podrobněji je toto téma opět rozebráno v předchozích kapitolách "Ovládání" a "Závislosti". Tato situace se v případě přeladění vědomí člověka na lásku mění tímto způsobem: člověk skrze vlastní zkušenost opakovaným prožíváním polaritních vztahů závislosti a ovládání poznává sjednocující činitel stojící nad nimi, a pochopí, že nejvyšším prospěchem každé jednotlivosti je prospěch celku. Než se úplně uvědomí v novém poznání a ve všech souvislostech které jsou v něm zahrnuty, prochází nejprve stavem vědomí, kdy sice už zná zákon o nejvyšším prospěchu celku, ale nechápe ještě úlohu jednotlivce v něm: to, že celek se do nejvyšší dokonalosti v dané úrovni bytí může rozvinout jen tehdy, když se do dokonalosti projevu rozvine každá jednotlivost, ze které se onen celek skládá. Jakmile tuto skutečnost pochopí, pochopí zároveň i cestu, která k oné zmiňované dokonalosti vede. A jaká ta cesta je? Je to cesta sdílení, cesta nezištného předávání zkušeností: člověk, který má v sobě určitou vlastnost či dovednost rozvinutou k dokonalosti, ji nabídne ke sdílení těm, kteří v oné oblasti ještě tak dokonalí nejsou; a zpět od nich naopak přebírá ty vlastnosti a dovednosti, které sám ještě dokonale neovládá. Není možné, aby každá jednotlivost projeveného bytí měla v sobě zahrnuté a dokázala používat všechny existující podoby energií, to dokáže pouze celek sám: projevené bytí jako souhrn všech jednotlivostí, které v ideálním případě budou svoje energie mezi sebou dokonale sdílet cestou lásky, kdy se volnému energetickému proudění nepostaví do cesty žádná omezující bariéra strachu. Toto je proto cíl bytí člověka - vzájemně mít v úctě svoje odlišnosti a pěstovat svoji jedinečnost k naprosté dokonalosti projevu, a tento projev navzájem v lásce sdílet se všemi ostatními: kdo dá takto k dispozici to nejlepší, co umí a zná, tomu v odpověď přijde zpět stejné - to nejlepší, co ke svému životu potřebuje.
A jaký je závěr vyplývající ze sdělených skutečností? Jeden pól stvoření, to jsou veškeré neprojevené možnosti, které coby čistá energie vyvěrají z neprojevené podstaty všeho bytí. Druhý pól, to je uskutečnění oněch možností, jejich konkrétní projev. Až projevené a neprojevené se stanou totožnými, tedy až projev každé jednotlivosti bytí a jejich vzájemná komunikace dospějí k naprosté dokonalosti, pak se uskuteční ono tolik toužené a očekávané království Boží na zemi: had se zakousne do vlastního ocasu, kruh se uzavře, vše se opět stane jedním, projev uzavře další vývojový cyklus….aby vše mohlo pokračovat ve vyšší rovině, v další otočce spirály, která tvoří páteř bytí - každé jednotlivosti i celku zároveň.
_______________________
Toto probrané téma mi připomnělo otázku: jak se váže individualita k přesnosti vnímání nikoli fyzickými smysly? Jak lze rozeznat, kdy z námi takto vnímané skutečnosti mluví ego, a kdy je jakýmsi „vzkazem“od vyššího Já – Všejednoty? Často se mi totiž obzvláště v začátcích mého kontaktu stávalo, že lidé na tyto mé schopnosti pohlíželi jako na něco podezřelého, až přímo naprosto nevěrohodného – vždyť jakého mohu mít učitele, když ho nikdo nemůže vidět fyzickýma očima?
15.Pravdivost vnímání
Moje milá, tohle je běžný problém všech lidí, kteří se nějakým způsobem odlišují od toho, co kolektivní vědomí společnosti pokládá za „normální". Toto vědomí má pro všechny lidské projevy v sobě zapsáno a uloženo cosi jako vzorce chování s určitou limitní hranicí odchylky, kterou ještě toleruje. Jakmile některý jedinec tuto hranici překročí, zapracuje okamžitě obranný mechanismus, který je na překročení onoho limitu navázán. A jakým způsobem se to děje?
V každé společnosti jsou v určitém poměru zastoupené síly působící pro změnu zároveň se silami, které se této změně brání, tedy síly vývoje uskutečňovaného touto přeměnou realizovaného současně se silami setrvačnosti, které usilují o zachování starého, nezměněného řádu. Podle převládající síly se daná společnost (či jednotlivec) jeví buď jako pokroková, nebo jako konzervativní. Onen zmiňovaný poměr sil je pak určován výslednicí těchto energií obsažených ve vědomí jednotlivých lidí, kteří tuto společnost tvoří.
Každý člověk jako individualita podle toho, jak silně je závislý na mínění lidské společnosti jejíž je součástí, je tímto míněním ve svých závěrech a úsudcích více či méně ovlivňován. Čím samostatnější a nezávislejší tedy člověk je, tím větší je pravděpodobnost, že jeho jednání v jakékoli oblasti je určováno jeho vlastním názorem, nikoli souhrnným názorem společnosti; a pochopitelně naopak.
Pokud se tedy kdokoli v tomto ohledu setká s negativními reakcemi svého okolí, jsou způsobené tímto mechanismem: společnost jako celek takto reaguje na jev, který považuje svým kolektivním vědomím za nežádoucí, snaží se ho tedy odstranit a jako svoje nástroje k tomu užívá takové lidi, které má pod svojí kontrolou a může je ovládat: kteří jsou tedy na něm názorově závislí. Tenhle aspekt však má také svoji druhou stranu – ukazuje vám, jak mnoho jste na tomto kolektivním vědomí společnosti závislí vy sami.
V začátcích podobného kontaktu či otevření vědomí jiným způsobem se s tímto jevem setká pravděpodobně každý, a teprve po tom, co pochopí proč se to děje a začne pracovat na rozvázání oné vazby ze své strany, tedy na odstranění své názorové (i jiné) závislosti na mínění lidí okolo sebe, se tyto negativní projevy vašeho okolí budou postupně zmírňovat, až nakonec ustanou. Je pro to nutné se naučit, jak ve svém hodnocení jakékoli situace používat pouze své vlastní stanovisko, skrze souhru svých pocitů s logickým úsudkem vyciťovat pravou podstatu věcí a rozlišovat tak, co je obecně platná pravda za kterou může stát celou svou bytostí, a co je pouze názor rozšířený ve společnosti a za pravdu jen považovaný, který s čistým svědomím nemůže přijmout za svůj. Je totiž veliký rozdíl, když lidé skrze svoji intuici vyciťují vyšší pravdu celistvého vědomí Všejednoty, než když se dají ovládnout určitým názorem převládajícím v lidské společnosti: zdaleka totiž nemusí být správný, protože vychází z ega jednotlivých lidí.
Toto je také odpověď na část tvé otázky: to, co je pravda, si každý určuje svým cítěním, pocitem svého srdce, který hodnotí určitý názor vyplývající z logického úsudku. Vždy má cit srdce potvrzovat pravdivost logiky, nikoli naopak: a pokud srdce s logickým závěrem nesouhlasí, je třeba najít, kde se stala chyba. Většinou je to použití nesprávných informací jako materiálu pro logický úsudek.
V cítění srdce se může stát chyba pouze v jediném případě – když člověk má strach, není si jistý sám sebou, a netroufá si tudíž tomuto svému cítění popřát sluchu, nevěří v jeho pravdivost. Když je zdravá sebedůvěra na svém místě, člověku jeho srdce vždy poví kde je pravda, protože se může opřít o procítění svojí nejvnitřnější podstaty, tedy svoje pocitové ztotožnění se Já Jsem, a skrze takovéto porovnání energií kterou v sobě získaná informace nese s energiemi jejími mu v odpověď přijde jasný a zřetelný pocit správnosti či nesprávnosti oné informace. V případě opačném, tedy pokud sebedůvěra dotyčného člověka není dostatečná, se od této svojí podstaty svou nedůvěrou v sebe sama odtrhává a izoluje, a to co mu zpět v odpověď rezonancí přichází, je tedy opět nejistota a strach, který do jeho vědomí přitahuje cizí názory, názory ostatních jednotlivých lidských bytostí jako náhradu svých vlastních, kterých se dotyčný člověk právě skrze svoji nedostatečnou sebedůvěru vzdal.
A jaký názor takto místo svého vlastního nejsnáze přijme? Logicky ten nejsilnější – tedy názor většiny lidí, mezi nimiž žije, výslednici jejich energií, názor kolektivního vědomí lidstva jako celku. To se ovšem děje za cenu popření jeho pravého Já, což vede k neustálému pocitu frustrace a stresu, který tímto skutkem vnáší do svého života. Shrnutí je tedy následující: čím více si je člověk jistý sám sebou, tím méně pochybuje o správnosti svých postojů, a pochopitelně naopak - míra jeho nedostatečné sebedůvěry přesně odráží míru jeho nejistoty a pochybností, a zároveň určuje míru jeho závislosti na nejsilněji působících postojích a názorech z jeho okolí. Zde bych vložil ještě jednu poznámku – toto je nástroj, jimiž může kdokoli zvnějšku ovlivňovat psychiku celé lidské populace, pokud k tomu má příslušné možnosti, tohoto problému se týká téma otázek o energetických vzorcích a závislostech.
A nyní problém ega: jak určit, jestli informace přijímané cestou mimosmyslového vnímání odpovídají realitě, nebo jsou ovlivněné egem příjemce? Je to opět o tom samém – pokud má člověk vypěstovanou zdravou sebedůvěru a jeho vědomí není zablokované strachem, ať už pociťovaným z jakéhokoli důvodu, má přímý kontakt s Já Jsem - nejvnitřnější podstatou svojí bytosti, a může skrze ni (ve formě určené způsobem rozvinutí jeho vědomí) přijímat čisté, nezkreslené informace jako odpověď na otázku, kterou ve svém vědomí má.
Pro lepší osvětlení to ještě trochu rozvedu.
Co je to vlastně ego? Tímto slovem se povětšinou míní osobnost člověka, tedy konkrétní souhrn charakterových vlastností, znalostí a dovedností, které má spolu se svým fyzickým tělem v současném vtělení k dispozici. Je to konkrétní projev, kterým se Já Jsem skrze duši manifestuje ve fyzické rovině bytí, a v přítomném okamžiku představuje všechny zkušenosti, které za souhrn všech svých předchozích životů nashromáždila. Ego je nástroj poznání sloužící duši (a skrze ni jako mezistupně i Boží Přítomnosti člověka - Já Jsem) k tomu, aby mohla takřka na vlastní kůži zažít působení obecných zákonů pohybu energií tak, jak se promítají do fyzické roviny. Umožňuje jí pochopit jejich působení zde a naučit se je v této fyzické rovině dokonale používat; a tento nástroj je skrze zpětnou vazbu zároveň i výsledkem tohoto procesu, protože svým současným stavem vždy přesně dokumentuje stupeň poznání, na nějž dotyčná duše vstoupila. Tato duše se na vyšší rovině bytí nachází ve stavu souladu se zákony pohybu energií přesně tak, jak se na oné rovině projevují, protože je de facto jejich součástí i výslednicí zároveň. Člověk ve hmotném těle je tedy odrazem duše jen natolik přesným, nakolik dokonale ho stupeň jeho poznání na fyzické rovině slaďuje s principy pohybu energií na vyšší rovině bytí, jejichž představitelem ona duše je. Kdekoli tedy má člověk v poznání hmotné roviny nějaké chyby či nedostatky, nemůže se svou duší dokonale ladit, a tudíž nemůže ani dokonale přijímat informace z vyšších rovin bytí. To totiž lze pouze rezonancí duše s příslušnými informačními okruhy, kterážto rezonance se následně rozšiřuje i do fyzické roviny existence, kde ji transformovanou do svého „jazyka" přijme osobnost-ego jakožto nástroj duše, a to podle stupně svého souznění s duší více či méně dokonale.
Jaký je tedy závěr? Čím vyššího stupně poznání zákonů panujících ve fyzické rovině duše skrze osobnost-ego dosáhla, tím větší je souznění této osobnosti s duší, a tudíž tím více se skrze tuto osobnost může projevit a do fyzické roviny otisknout dokonalost její předlohy – Já Jsem na vyšší rovině bytí, a tím pravdivější informace takto mohou být získány: pak mají platnost obecnou, nikoli pouze osobní.
A jakým způsobem lze rozeznat takovouto kvalitu osobnosti? Je to velice jednoduché – pravda v jejích sděleních obsažená působí skrze svoji harmonii s Všejednotou jako kontakt do vyšších rovin bytí, což člověk s vědomím nezastřeným strachem vnímá jako pocit správnosti, přijatá informace mu přináší energetické navýšení vnímané jako radost spojenou se zvýrazněným pocitem sounáležitosti se vším projeveným bytím. Přináší lidem do života toleranci, ochotu ke sdílení se s ostatními, nezištnost, otevřenost a vstřícnost – jedním slovem lásku: přesně podle principu, že láska je nástrojem vstupu do vyšších rovin existence skrze otevření se možnosti volně přijímat veškeré energie, což navýší energetický potenciál daného člověka do té míry, že začne rezonovat se svojí podstatou na vyšší rovině bytí. Strach a z něho plynoucí izolovanost a oddělení od vědomí Všejednoty člověku tuto možnost naopak uzavírá, protože není umožněno volné proudění energií, což ve svém důsledku vede k poklesu energetické úrovně člověka.
Ovšem nikdo nemůže dosáhnout kvality vědomí nutné pro dokonalé souznění s Všejednotou okamžitě, proto každý člověk v určité mezní fázi pročištění vědomí od blokád strachu dosáhne navýšením svých energií částečného vědomého kontaktu s Já Jsem, a začne od něho v nejrůznější formě přijímat informace. Pokud je soudný a dokáže vědomí svého pravého Já od své osobnosti a jejích stále přetrvávajících chybných vzorců izolovat do pozice nezaujatého pozorovatele, může do jisté míry i rozeznat a eliminovat vliv těchto vzorců na čistotu přijímaných informací, což ovšem přesně závisí na míře oné soudnosti, která je samozřejmě spojená s mírou sebepoznání. V tomto ohledu je dobré si uvědomit, že pouze Bůh je dokonalý, a my všichni se tuto dokonalost pouze ve větší či menší míře učíme projevovat – v tom okruhu působnosti, který nám byl našimi dispozicemi takřka „svěřen do opatrování".
A kdy oné dokonalosti sami pro sebe dosáhneme? Bude to tehdy, když svoje možnosti a schopnosti beze zbytku dokážeme využít, kdy dokonalým poznáním sebe sama skrze bezvýhradné sebepřijetí objevíme a vyneseme na světlo každičký střípek svých energií: tím, že je zbavíme blokád a omezení působených strachem. Pak se zbaví trhlin i naše sebedůvěra, přestaneme umenšovat své energetické zdroje pochybnostmi a nejistotou, vzorce strachu vyměníme za vzorce lásky.
A co nastane potom, ptáš se? Odpovídám: budeš konečně držet v ruce svoje nástroje – energie které ti byly dány k dispozici ve formě všech našich možností a schopností, a budeš se moci s nimi naučit zacházet – tím, že je ovládneš skrze dokonalé poznání jejich podstaty a funkce.
_______________________
Často v této souvislosti dostávám otázky co a jak vlastně vnímám, a protože mé vnímání procházelo a prochází postupným vývojem, napíšu pár slov i o téhle záležitosti. Ze začátku jsem viděla vnitřním zrakem podoby těch, kdo se mnou komunikovali, jako podoby konkrétních lidí, a vnímala jsem spolu s nimi i jejich hlasy. Ale za nějaký čas mi začalo být jasné, že je to trochu jinak. Že ten hlas a podoba je jen něco jako pomůcka, abychom takzvanou "vyšší hladinu vědomí" my, co začínáme komunikovat, vůbec zaregistrovali, aby naše vědomí uvyklé vnímání fyzickými smysly mělo jakýsi opěrný bod, z něhož by mohlo vycházet. Bytí - podstata kterékoli bytosti – je ve svém projevu mnohem jemnější, slovy nevyjádřitelná a nepopsatelná kvalita. Tělo je jen něco jako oblek, aby ta energie měla vůči nám nějaký projev a byla tudíž pro nás vnímatelná. Když se naučíte vnímat onu podstatu, už tuhle berličku nepotřebujete. Jakým způsobem ale člověk postupuje v žebříčku poznání, je nutné, aby měl u sebe v průběhu tohoto procesu někoho, kdo by mu pomáhal radou či jiným usměrněním – učitele či vůdce, a jaká je potom úloha vlastního úsudku člověka na cestě poznání?
16.O úloze duchovního vedení v procesu poznání
Milá moje, ptáš se, zda je učitel či vůdce důležitý pro bytost na cestě poznání: samozřejmě průběh této její cesty ovlivňuje, ale zda a jakým způsobem se to děje, to zcela závisí na vnitřních kvalitách oné bytosti. Dovolíš-li, rozvedu to.
Co nebo koho můžeme chápat pod pojmem učitel? Je to jakákoli bytost, která jiné bytosti otevře cestu k novému poznání. V tomto smyslu je učitelem každá jednotlivost, ze které se projevené bytí skládá, protože každá tato jednotlivost se vyděluje z celku minimálně jednou kvalitou, kterou žádná jiná jednotlivost nemá. Tuto svoji kvalitu pak může nabídnout jednotlivostem jiným, aby jim dala možnost přijetí jiného úhlu pohledu než je ten jejich, a sama od nich přijímá tutéž službu.
Podle zákona o polaritách si bytost do svého okolí vždy přitahuje takové jedince, kteří ji polaritně doplňují, tento fakt nezávisí na její svobodné vůli, protože vychází z energetického vzorce, který je součástí vědomí jí nadřazeného systému. Může se však svobodně rozhodnout, zda se energiím této opačné polarity otevře a přijme je – zda je tedy poznáním včlení do svého vědomí, nebo zůstane vůči nim uzavřená a odmítne je. V případě jejich přijetí se stávají její součástí, bytost se tedy může dívat pohledem všech ostatních bytostí majících v sobě včleněný tento typ energie, rezonuje s nimi v této oblasti ve vzájemném souladu, už mezi nimi neexistuje napětí či disharmonie vyplývající z konfliktu protikladných úhlů pohledu. Bytost přijala poznání ve formě přijetí jiného typu energie než v sobě dosud nosila, rozšiřuje se její úhel pohledu a tudíž i reakční možnosti, postoupila o krok dál na své vývojové cestě. Pokud se však rozhodne tyto energie nepřijmout, konfliktní situace přetrvává, v životě bytosti se opakují stále stejné scény, její vývoj se zastavuje: do té doby, než toto svoje rozhodnutí změní.
Zde připomenu jednu důležitou věc: je zcela a jednoznačně záležitostí svobodné vůle každého člověka, jaké poznání se rozhodne přijmout, od koho to bude, a také jakým způsobem. V této volbě může být omezen jediným faktorem: mírou svého pochopení základních zákonů řídících tuto problematiku v běhu projeveného bytí. Čím dokonalejší je toto jeho pochopení, tím větší je efektivita využití energií, které má v této oblasti k dispozici. Kdo své energie někomu vnutí nebo se naopak domnívá, že cokoli vnuceného musí přijmout, vstupuje do vztahů vzájemné závislosti a ovládání se všemi důsledky, které to pro něho bude mít.
A je tento proces učení nutný? Duše moje, pokud už vědomí vstoupilo na cestu poznání spočívající v prožití zkušenosti oddělenosti, nemohou se jeho roztříštěné části spojit jiným způsobem, než právě postupným scelováním skrze vzájemné sdílení a přebírání svých energií. Samozřejmě formy tohoto sdílení mohou být různé, a od toho se odvíjí i různá rychlost vývoje jednotlivých těchto částí. Vezmeme-li ovšem projevené bytí jako celek, nemůže dříve dosáhnout původní celistvosti, než do něho završením své vývojové cesty zapadne i poslední jeho částečka.
Pokračujeme dál. V momentě, kdy určitá jednotlivost dospěje k určitému stupni poznání, může průběh svého vývoje urychlit tím způsobem, že přijme pomoc od bytosti, která ve vývojovém žebříčku stojí výš než ona a má příslušnou energetickou oblast zvládnutou. Domyšleno do důsledku se tedy napojuje na uzlový bod vědomí, ve kterém už existují sjednoceny všechny střípky vědomí, na které se onen uzlový bod rozpadá, a do jejichž okruhu tato bytost patří. Srovnáme-li tento proces se sdílením se mezi bytostmi nacházejícími se na stejném vývojovém stupni, kdy dochází k rovnovážné energetické výměně mezi nimi, zde je energetické proudění odlišné: informační energie proudí směrem od bytosti na vyšším stupni poznání k bytosti stojící v tomto žebříčku o stupeň níž, opačným směrem má energetický proud jinou podobu. Takto je stupňovitě uspořádáno celé projevené bytí, přičemž méně vyvinuté bytosti svým vyspělejším partnerům na oplátku, že jim slouží jako zdroj poznání, poskytují svou existenci jako takovou, aby jim dávala energetickou základnu pro nadstavbu těch jejich energetických kvalit, které je od tohoto nižšího vývojového stupně odlišují. Pro lepší pochopení této problematiky uvedu příklad: říše minerálů tvoří základnu pro stavbu říše rostlinné, která k němu přidává další kvalitu, jíž se od říše minerálů odlišuje: schopnost růstu a cyklické přeměny. Stejný mechanismus pak tvoří říši zvířecí: tělo zvířat se též skládá z minerálních prvků jako tělo rostlinné a má schopnost růstu a přeměny, ovšem přidává se kvalita možnosti emocionálně reagovat na nejrůznější situace. Zvířata předala člověku dosaženou kvalitu emocí, aby k ní mohl přidat schopnost abstrakce a logického úsudku. Jaká bude další vývojová fáze? Jedním z mnoha projevů nové kvality které lidé budou postupně dosahovat je například intuice, možnost přímého vciťování se do podstat věcí a jevů.
Toto vzájemné provázání jednotlivých úrovní bytí je skutečností a existuje nezávisle na tom, zda si ho složky tohoto systému uvědomují. Vyšší stupeň si své nižší složky vždy uvědomuje – samozřejmě v závislosti na míře, do jaké si uvědomuje existenci sama sebe. Nižší vývojový stupeň je ovšem schopen registrovat vyšší jen v případě, kdy se začíná vývojovým přiblížením propojovat s jeho kvalitami. Registruje například divoce žijící zvíře existenci člověka? Vědomě jen zřídkakdy, ovšem u zvířat domácích je situace jiná, tam jsou oba vývojové stupně v daleko větším vědomém kontaktu, začíná mezi nimi vzájemná komunikace. Rovněž lidé si uvědomují existenci jim nadřazených úrovní vědomí až tehdy, kdy začínají dosahovat takových kvalit vědomí, které jim umožňují rozvoj a pěstování intuice, která je k propojení vědomí nezbytně nutná.
Ptáš se, je-li k vývoji toto propojování úrovní nezbytně nutné? Odpovím takto: vůle jednotlivce do tohoto procesu zasahuje jen v tom smyslu, že dosáhne-li už onen jednotlivec svým vývojem dosahovaným skrze uplatnění své vůle takového stupně rozvoje vědomí, který ho vibračně přiblíží k vyšší rovině, k tomuto propojení dochází automaticky v důsledku přitahování stejné vibrační kvality. Skrze příbuznost energií se otevírá možnost vzájemné komunikace, ovšem na osobní vůli každého jedince už záleží, zdali ji využije nebo ne.
Takto vyhlíží hierarchické uspořádání vrstev vědomí, z nichž se skládá projevené bytí, a určuje ho úhel pohledu vycházející z pozice jednotlivostí v tomto uspořádání zahrnutých. Toto hierarchické uspořádání je určováno kvalitou forem, do nichž se větví a jimiž se projevuje podstata - celistvé vědomí boží, a řídí se zákony tvorby hierarchií. Existuje ovšem ještě jiné chápání bytí, vycházející z opačného úhlu pohledu, z pohledu celistvosti, z pohledu Všejednoty. Jak se oba pohledy liší? Svět jednotlivých forem je jeden pól prvotního dualitního projevu, prvek energii přijímající - Jin. Druhým pólem je zdroj čisté energie skrze jejíž využití lze uskutečnit všechny možnosti - boží aktivní projev - Jang. Oba dva póly ve své dynamické součinnosti tvoří vědomí Všejednoty, první vnímatelný aspekt Božího vědomí spočívajícího v neprojeveném. Jeden bez druhého nemohou existovat, každá jednotlivost bytí v sobě tedy obsahuje oba póly. A pokud má být zachována harmonie jejího vývoje, musí při svém nazírání na realitu brát v úvahu oba dva tyto úhly pohledu kterými se může podívat, a které jí teprve při svém sjednocení odrazí reálnou podobu toho bodu bytí, do něhož se svým vědomím právě zaostřuje.
Průniky všech možných vzájemných vztahů obou polarit (což je vlastně působení celistvé energie tvoření skryté v neprojevené podstatě všeho bytí) tvoří myriády jednotlivých uzlů vědomí, kterým právě navázání energie podstaty na určitou formu umožňuje větší či menší oddělení od celistvého vědomí, ze kterého všechny pramení. Ze stejného zdroje do světa forem všechny vyšly, a do onoho zdroje se opět vracejí: směr jim pak všem určuje procítění oné nejvnitřnější podstaty všeho projeveného, která se nedá nijak označit ani popsat, která prostě JE. Ovšem protože každá jednotlivá částečka vědomí je jiná než ty ostatní a tudíž má i jiný úhel pohledu, má zpáteční cesta k onomu absolutnímu JSOUCNU pro každou z nich jinou podobu; ačkoli tedy mohou být hlavní směry vývoje pro určité skupiny jednotlivých částeček vědomí společné, každá z nich má svoji vlastní cestu, která není a nemůže být shodná s cestou jakékoli jednotlivosti jiné.
Závěr z těchto faktů plynoucí je následující: pokud jednotka vědomí chce setrvat ve světě forem, bere jako hlavní a určující kritérium pro svoje vnímání pouze ony formy jako takové, tedy vnější svět v hierarchickém uspořádání. Toto směřování převládalo v počátcích vývoje, při dělení celistvého vědomí na jednotlivosti, bylo tedy charakteristické pro vývoj odstředivý čili involuci. Pokud však bytost touží svět forem opustit a navrátit ke svému zdroji, jediné vedení, které je pro každou bytost správné, vychází z jejího vlastního nitra. Jím jsou, či spíše měly by být, korigovány veškeré informace přicházející zvnějšku. A protože svět forem si každá bytost přecházející na cestu dostředivého vývoje – evoluce – nese s sebou coby dosažené poznání, zahrnuje její vnímání oba stavy, formu i podstatu, a návrat zpět pro ni znamená sjednocení obou polarit. Jedině skrze procítění svým srdcem spojujícím člověka s jeho nejvnitřnější podstatou může totiž být spatřeno ve správném světle - ve světle celistvého vjemu - to, co vyšlo z hlediska oddělenosti. Žádný z těchto úhlů pohledu nelze zatracovat, oba jsou důležité, protože jedině zkušeností oddělenosti lze pochopit co je to celek, a pouze celek může zhodnotit a spojit znovu v celistvou dokonalost všechny dílčí zkušenosti dosažené skrze oddělenost.
_______________________
A jak teď po všech zkušenostech vnímám svého učitele? Představte si, co by zbylo, kdybyste stáli vedle svého dobrého známého, a odmysleli si jeho tvář, hlas, gesta, tělo, prostě všechno hmotné, podle čeho si myslíte, že ho jen poznáváte. Co by vám zůstalo? Nic? Soustřeďte se dovnitř sebe a uvědomte si dobře svoje pocity: tam hluboko uvnitř vás přece jenom něco je, i když je „to“ velice jemné a takřka nepostřehnutelné. Je to vjem jeho podstaty, která tvoří jeho Já jako individualitu, a která jako tenký proud vědomí vychází z celistvého Zdroje, aniž by se od něj kdy oddělila. Jen ta čistá energie, která se dá vnímat jako pocit určitého druhu. Zkrátka jen pocit. Komplexní vjem, u něhož se ztrácí celistvost jakýmkoli pokusem o bližší charakteristiku. U každé individualizované bytosti je jiný. Zkuste si to procítit u více lidí a porovnat rozdíly.. Tak vnímám i já – když se soustředím (jakoby vnitřně „otočím“) ke svému učiteli, vím že tam je, jsem si tím naprosto jistá, a to právě jen podle pocitu, který z něj mám, a jeho odpovědi na moje otázky přicházejí beze slov: ve vědomí se mi objeví myšlenka v celistvé formě, kterou si do slov „překládám“ až dodatečně. Dá se to popsat jako jakýsi hologram, který se postupně „rozbaluje“ do stále větších detailů v přesně stejné míře, v jaké mu porozumím: moje porozumění samotné ho tedy otevírá a rozvíjí. Teď, když už vím jak tenhle proces probíhá, mi to připadá jako úplně normální a přirozená schopnost. Učím se též takhle se ptát (beze slov) a vím, že to dokáže každý: děláme to totiž v prvním okamžiku vždycky, když s někým mluvíme, nebo jen myslíme ve slovech, protože ta slova jsou tam až dodatečně přidaná, je to naučený způsob komunikace mezi lidmi. Co je pod tím a z čeho ta slovy vyvěrají, to už skoro nikdo nevnímá, protože mluvit a myslet ve slovech je tak nějak pohodlnější. Samozřejmě slova (řeč) byla a jsou pro lidský vývoj velmi důležitá, protože je to nástroj abstraktního zobecnění, ale zároveň i nástroj konkretizace, tedy lépe řečeno převedení myšlenky do stálého a pevného tvaru. Jaksi se dá říci, že slova jsou „olaritě“ myšlenky….jedna možnost pro vícenásobné použití. Člověk by je měl umět používat co nejdokonaleji, ale neměl by se na ně příliš vázat: neměl by zapomínat, že je pod nimi ještě něco víc. Něco sice možná nestálejšího, ale v mnohých případech výstižnějšího, takříkajíc konkrétní situaci „šitého na míru“. Slova mají hrubší vibrace, překryjí to jemnější co je pod nimi, tak jako fyzické tělo překrývá energetickou podstatu člověka. Mnoho lidí pak druhého člověka vnímá jen jako toto vnějšími smysly vnímatelné konkrétní tělo, a jeho myšlenky stejně - jen jako konkrétní, vyřčená slova. Jejich smysly tak zhrubly, že ten jemnější „vnitřek“ buď nerozeznávají vůbec, nebo svým vjemům nezávisejícím na fyzických smyslech přikládají buď žádnou anebo jen velice malou důležitost. Je možné se to ale naučit, tohle druhotné ovlivnění a zastínění vědomí svým nosičem – hmotou lze odstranit, stačí jen vědět o tomto svém cíli a jít za ním: s vytrvalostí, trpělivostí a láskou cvičit ono meditační „odpoutání se“ svého vědomí od vazeb na vlastní osobnost…Pak se vám otevřou i ty „vnitřní oči“, a budete vnímat svět jako nikdy předtím – jako hru energií, energetickou síť, která vyvěrá z neprojevené podstaty Zdroje, proudí a pulsuje podle přesných zákonitostí, kde vše má svůj pevně daný řád: kde neexistuje náhoda, ale kde právě proto vše je v neustálém pohybu, měnící se a živé, a kde jsou možnosti projevu jakéhokoli vědomí omezeny pouze jeho schopností tyto zákonitosti chápat a tudíž i používat…
A k tomuto tématu – ke slovům a komunikaci – jsem vztáhla i svoji další otázku. Už vícekrát se mi v životě stalo, že člověk, se kterým jsem mluvila, nepochopil co chci říci a odpovídal mi na zcela něco jiného, případně mi podsouval úplně jiné úmysly než jsem skutečně měla. Několikrát takové nedorozumění vyústilo i v přerušení komunikace mezi námi, i když jsem k oněm lidem přistupovala upřímně a otevřeně a nebyla jsem si vědoma ničeho negativního, co by z mé strany k této situaci přispělo. V čem je tedy problém, jak vznikají nedorozumění mezi lidmi a jak je možné jim předejít?
17.O komunikaci
Milá moje, otázka komunikace mezi lidmi je obecně ovlivněna způsobem, jakým přistupují k výměně energií jako takové. Každé energetické výměně se dá říci komunikace, a nezáleží na tom zda probíhá mezi bytostmi o přibližně stejné úrovni vědomí, či zda je ona úroveň odlišná. Tato úroveň pak ovlivňuje charakter výměny energií, ne fakt, že ona výměna vůbec probíhá.
Jak se tedy liší onen zmiňovaný úhel pohledu? Pohlédneme-li na energetickou výměnu z hlediska olaritěho rozdělení, dá se v ní rozeznat aspekt dávání, a aspekt přijímání. Z hlediska celostního je ovšem energetická výměna jako taková umožněna tím, že skrze danou jednotku vědomí volně proudí energie. Klíčovým slovem pro komunikaci je tedy otevření se: aspekt dávání nebo aspekt přijímání samostatně jeden bez druhého mohou u jednotky vědomí působit jen v rámci její energetické kapacity – jakmile je do dna vyčerpána nebo naopak po okraj naplněna, proud energie se okamžitě zastavuje. Z tohoto faktu ze snadno odvodit, že pokud má tedy být komunikace mezi lidmi dokonalá, musí být i toto jejich otevření se jeden druhému dokonalé. Jestliže tomu tak v jakémkoli aspektu není, energie nemůže volně proudit a je zadržována: v energetickém systému člověka vzniká blok. O některých aspektech problému bloků v souvislosti s prací s energetickými vzorci jsme se už zmínili dříve, nyní na tuto problematiku navážeme a probereme ji i z jiného úhlu pohledu.
Ujasnili jsme si jednu z podmínek, která je pro navázání smysluplné komunikace mezi dvěma lidmi nutná – vzájemné otevření se jeden druhému v oblasti, jíž se komunikace týká. Co se ale konkrétně míní pod oním pojmem „otevření se“, jaká je jeho podstata? Vzájemné předávání energií mezi dvěma energetickými systémy, tedy komunikace, je uskutečňováno rezonancí energií obou zúčastněných stran; o vlivu zákona rezonance jsme se v jiné souvislosti už rovněž zmiňovali. O působení zmiňovaného zákona se v tomto případě dá říci asi tolik, že pokud je energie člověka ve formě pozornosti zaměřena na určitou konkrétní oblast, rozvibrují se v něm zároveň všechny energetické vzorce, které jsou na tuto oblast energií navázány. Vzájemná harmonie či disharmonie jejich „tónu“ u bytostí účastnících se komunikačního vztahu je pak určována tím, působí-li energetické vzorce obou účastníků v převážně souhlasném směru, nebo naopak převážně proti sobě.
Pro příklad uvedu následující situaci: dva lidé spolu mluví o tématu výchovy dětí a rodičovství. V činnosti jsou základní energetické archetypy matky a otce (jako dílčí aspekty principů Jin a Jang) spolu s archetypem vztahu rodič-dítě. Ten sám o sobě je též postaven na základě principu dávání a přijímání, jen v jiném úhlu pohledu. Každý člověk v sobě tyto archetypy má individuálně zabarveny svými osobními názory na ně, které získal praktickými zkušenostmi s používáním jejich energií v průběhu všech svých minulých životů. Konkrétní podoba těchto energií, jíž v sobě nese, ho při dalším zrození vede do takové rodiny a takového prostředí, kde v průběhu dětství a dospívání do něho jsou vepsány vzorce chování odpovídající těmto jeho v minulosti získaným zkušenostem. Jakmile jeho osobnost v tomto životě dospěje do stádia zralosti, může už s těmito vzorci volně disponovat jako se svým „pracovním materiálem“: pokud v sobě nemá v oblasti působnosti dané energie zahrnutou její celostní podobu v nedílné součinnosti obou jejích polaritních složek, přivolává mu převažující polarita do života opačnou složku této energie (podrobněji viz kapitola „Energetické vzorce“). Na jeho svobodné vůli potom záleží, zda zvolí cestu poznáním integrovat do své bytosti chybějící složku zmiňované energie, nebo toto poznání odmítne a počká si na další možnost pochopení v budoucnu.
Když v konkrétním vysvětlení této problematiky navážeme na výše popisovanou situaci, můžeme si ji následovně rozvést: oba účastníci rozmluvy o rodičovství mají problémy s výchovou svých dětí. Jeden z nich zastává ve výchově takzvanou „metodu tvrdé ruky“, druhý láskyplně přijímá všechny činy svých ratolestí, aniž by se je snažil nějakým způsobem usměrňovat. V prvním případě u tohoto rodiče převládá mužský princip – dávající, který kvůli tomu že není vyvážený principem ženským-přijímajícím způsobuje, že u dětí se olaritě rozvíjí pouze princip ženský: jsou nuceny pasivně přijímat veškerá rozhodnutí a neumějí vytvářet a projevovat vlastní názory, protože převaha mužského prvku v jejich výchově nedovoluje jeho rozvoj v nich samotných. Převládají energie konstruktivní, u nichž nedostatek destruktivního prvku vytváří snahu „držet a nepustit“, udržovat vše konzervativně v nezměněném stavu – doplňkovým sklonem je strach ze změny a z nových věcí. A protože základním laděním psychiky je pasivita a ženskost, které jsou ve své podstatě maximálně přizpůsobivé (vše přijímají), důsledkem je neustálý stres z konfliktu energií: mezi nutností vše přijímat a strachem ze změny, která je nevyhnutelným důsledkem onoho přijímání. Doprovodným jevem je přehnaná odpovědnost, neochota nechat druhým jejich svobodu v jednání, touha vše ovládat ze strachu z ovládání vlastního – tedy obrazně řečeno energie takzvané „matky kvočny“.
Opačná situace pak nastává ve druhém případě, kdy ve výchově převládá prvek ženský: děti v sobě převážně rozvíjejí mužský princip, jsou aktivní a zaměřené na vnější projev, ale protože jim nebylo umožněno rozvíjet též ženskou stránku svojí povahy, neumějí naslouchat názorům druhých, přizpůsobovat se ostatním a podřizovat se autoritě. Převládají tendence vše bořit, ničit a kritizovat, neuznávat nutnost prvku stability ve vývoji. Převládají energie destrukce s doprovodnou neustálou touhou po změně, spolu se strachem ze setrvání na jednom místě a poutání se sliby či závazky, což vede k nestálosti a nezodpovědnosti – to jsou energie takzvané „zlaté mládeže“. Též v tomto případě se vyskytuje stres z konfliktu energií: nedostatek ženské složky vede dotyčného člověka k agresivitě v jednání skrze přehnané prosazování vlastního názoru, skrze nepřizpůsobivost a neuznávání postojů druhých. To vše způsobuje, že jeho energie jsou okolím odmítány jako nežádoucí (též se snaží ovládat, i když ne ze strachu z ovládání vlastního ale kvůli pocitu vlastní nadřazenosti), takže je de facto zablokován v samotné svojí podstatě – dávajícím mužském principu.
V obou těchto případech je tedy porušen princip tvořivosti, jehož rozvoj a praktická aplikace závisí na rovnovážné a harmonické spolupráci obou základních životních principů – Jin a Jang.
Další vývoj situace mezi oběma rozmlouvajícími rodiči pak může být následující: v jednom z možných případů se energiím svého olaritě ho doplňujícího protějšku uzavřou a odmítnou převzít ze situace poučení. Potom se v lepším případě rozejdou – každý s pocitem, že jeho metoda je ta správná a ten druhý chybuje, nebo v horším případě začnou přesvědčovat druhého o své pravdě, a protože jsou uzavřeni vzájemné výměně informací a tudíž sjednocení se na společném závěru je nemožné, nemůže tato konfliktní situace skončit jinak než hádkou. Další možný případ je ten, že jeden zúčastněný je ochotný naslouchat argumentům svého protějšku, druhý nikoli. Pokud si je onen naslouchající málo jistý sám sebou, může nastat situace, že na místo svého původního názoru nekriticky přejme názor svého protějšku – a začne uplatňovat opět jen jednu polaritní část principu výchovy, tentokrát tu opačnou. Výsledný odraz – zrcadlová reakce jeho dětí – ho pak nenechá na pochybách, že tudy správná cesta též nevede.
Všechny dosud zmiňované varianty průběhu rozmluvy měly jedno společné – stálé střídání polaritních pozic, bez vzniku nové kvality, nového úhlu pohledu. Tato nová kvalita může vzniknout pouze v jediném případě – kdy se účastníci rozmluvy sobě navzájem otevřou, a porovnáváním svého postoje s postojem svého protějšku, hledáním jejich společného jmenovatele, dojde k pochopení principu výchovy: k uznání důležitosti rovnovážného a harmonického působení mateřského i otcovského principu, aby z dětí mohly vyrůst rovněž harmonické bytosti, jejichž tvořivost není omezena nerovnovážným zastoupením mužské a ženské složky v jejich osobnosti.
Toto je příklad, který nebyl vybrán náhodou, protože vysvětluje mnohé; ovšem přece jen ne všechno, co bylo podstatou položené otázky. Pro porozumění mezi lidmi při řešení jakéhokoli problému jsou skutečně nejdůležitější dvě věci. Jak jsme si již řekli, v prvé řadě je to vzájemná otevřenost vedoucí k ochotě naslouchat druhému. Tuto ochotu otevírá naše bezvýhradné přijetí druhého člověka, které je ovšem podmíněno bezvýhradným přijetím sebe sama: to je nezbytný základ pro zdravou sebejistotu, která má tu vlastnost, že člověka který ji v sobě má rozvinutou nenutí se s pýchou a arogancí vyvyšovat nad druhé, nebo se jim naopak poníženě podřizovat kvůli nízkému sebehodnocení: bere je jako sobě rovné, s tím, že jejich názory a životní postoje mají stejnou cenu jako jeho vlastní. Teprve tato sebedůvěra totiž umožňuje přistupovat k druhým s naprostou otevřeností, beze strachu, že jejich jednání, či pouhá existence jejich nesouhlasných názorů nás nějakým způsobem ohrožuje ve svrchovanosti.
Strach ze ztráty vlastního já v případě sebepodceňování nás uzavírá do odporu a odmítnutí druhého, a logickým důsledkem tohoto našeho jednání je sebeobranné promítání svých energií na druhé, snaha slyšet pouze sám sebe a potvrzovat si v komunikaci s lidmi svoje vlastní názory, naslouchat jen tomu, co souhlasí s našimi energiemi a čím se tudíž necítíme ohroženi. Opačnou polaritní formou k tomuto stavu, ovšem se stejným konečným účinkem je domněnka, že naše názory jsou tím jediným správným co existuje, přičemž se o této pravdě snažíme rozličnými způsoby přesvědčit všechny ve svém okolí. V obou případech tím ovšem vylučujeme jakoukoli možnost své změny a tedy i vývoje, protože si nevyměňujeme informace s druhými: zůstáváme chyceni v uzavřeném a stále se opakujícím kruhu svých vlastních energií. A pokud takto jsou uzavřeni oba účastníci případné rozmluvy, pak ačkoli tato rozmluva vnějškově vypadá jako dialog, protože spolu mluví dva lidé, vlastně vůbec dialogem není: každý z účastníků si vede svou, vedle sebe probíhají dva monology. A jaké je pozadí tohoto stavu?
Jakmile máme pocit, že vůči druhým lidem je nutná obrana, tedy že nás mohou i chtějí ohrozit, naše vědomí už nemůže volně přijímat realitu: energetickým uzavřením způsobeným tímto naším strachem klesá naše schopnost vibrační sounáležitosti se Všejednotou, náš úhel pohledu na realitu se zužuje a stále více omezuje pouze na naše osobní stanovisko, neberoucí v potaz ani hlediska jednotlivých lidí okolo nás, ani celku jako takového. A to mnohdy ani ne kvůli jejich vědomému odmítnutí, ne kvůli tomu že bychom je znát nechtěli, ale kvůli tomu, že je skrze zaslepenost působenou vlastním strachem a přednostním zaměřením na své osobní Já nemůžeme rozpoznat a pochopit. Pak ve druhých vidíme místo reality iluzi – obraz kreslený naším strachem namísto jich samotných, pak mluvíme ke svým představám, nikoli k nim: a můžeme se potom divit, že nám nerozumějí?
_______________________
Už mnohokrát se mi stalo, že jsem si s někým nerozuměla, ačkoli jsem měla o porozumění a vzájemný souzvuk velkou snahu. Někdy to bylo hned od prvního setkání s určitou osobou, jindy se to přihodilo tak nějak postupně: i když má předešlá komunikace s dotyčným člověkem byla bez problémů, časem jsem zjistila, že jsme si stále víc cizí. Proč se tohle děje, co je toho příčinou, a jak ono případné odcizení či vzájemné nepochopení lze odstranit? A protože je to myslím téma které trápí více lidí, zeptala jsem se svého učitele na bližší podrobnosti …mimo jiné též proto, poněvadž si myslím, že vzhledem k událostem ve světě je téma porozumění a pochopení mezi jednotlivými lidmi i celými národy více než aktuální.
18.O porozumění
Porozumění je jedním ze základních aspektů dokonalé komunikace: je zároveň jejím cílem i podmínkou. Dovolíš-li, trochu to rozvedu. Už jsme si řekli, že podstatu každé komunikace tvoří vzájemná výměna energií mezi dvěma subjekty, tedy její oboustranné dávání a přijímání. Její dokonalost je podmíněna mírou otevřenosti obou dvou subjektů v obou těchto energetických směrech, tedy tím, nakolik volné a ničím neomezované je proudění energií mezi nimi. Pojem „porozumění" pak označuje takovou vlastnost komunikace, která by se dala nejspíše vymezit slovním spojením „míra podobnosti energie vydávané jedním subjektem a přijímané subjektem druhým". A nyní si toto poněkud složitější rozvedení podstaty děje na příkladu vysvětlíme.
Vezměme si dva lidi, kteří spolu mluví. Jeden z nich vysloví větu, druhý ji vyslechne. Co se přitom děje v jejich vědomí? První si nejprve uvědomí myšlenku, kterou chce vyjádřit, následně jeho logické uvažování vyhledá slova, která by ji co nejvýstižněji zformulovala, a poté onu větu vysloví. Volba vhodných slov je přitom určena tím, co konkrétně si jako jejich náplň představuje, tedy jak byla tato slova do jeho paměti vložena v procesu výchovy a vzdělávání. Ke každému jednotlivému slovu je přitom přiřazen nejen jeho logický smysl, ale i emocionální výraz jímž onen člověk reaguje na současnou situaci, a tento výraz je jakousi výslednicí jeho předchozích zkušeností - mnohovrstevnou složeninou všech jeho někdejších aktuálních pocitů, které prociťoval při jednom každém průchodu tohoto slova svým vědomím. Toto vše se v člověku jak rozezvučená struna rozvibruje, kdykoli je příslušné slovo vysloveno, a rezonancí budí příslušnou odezvu v jeho okolí. Přejdeme nyní k druhému člověku, který onu informaci přijímá. I on má určitou konkrétní náplň každého slova uloženou ve svém vědomí, jak v kvalitě jeho logického smyslu i v kvalitě pocitové, a protože každý z nich procházel v procesu svého růstu a vývoje jinými zážitky, pak samozřejmě i tato konkrétní náplň se bude u nich obou lišit: přesně v takové míře, v jaké se liší jejich zkušenosti. Pokud se týká logického smyslu slov, jsou u lidí mluvících stejným jazykem a pocházejících ze stejné kulturní vrstvy rozdíly v jejich chápání menší. Jinak tomu ovšem je s emocionální kvalitou, která je podbarvuje: tady mohou tyto rozdíly být velice podstatné. Oboje složeno dohromady dává jako výslednici určité předpoklady pro porozumění – a ty jsou tím větší, čím menší tyto odlišnosti mezi lidmi jsou. A co z tohoto závěru vyplývá dál?
Uvědom si, že energie jakéhokoli životního principu, z něhož se lidské bytosti skládají, vibrují v samotné struktuře jsoucna jako čisté pravzory, archetypy té které energie. Každá bytost se pak z této energetické stejnorodosti Všejednoty vyděluje tím, v čem se od nich liší. Vývoj každé jednotky vědomí k samostatnosti, tedy individualizace, začal procesem změny: dotyčná bytost při svém vzniku svou svobodnou vůlí měnila své energie, které v bodě před tímto vznikem přesně odpovídaly zmiňovaným archetypům, a vtiskla jim podobu jinou; tedy jiným, vlastním názorem na určitý aspekt podstaty jsoucna se oddělila z božího vědomí jako samostatná jednotka. Tímto energetickým oddělováním se původní celistvost a harmonie rozpadla na množství nejednotných střípků vědomí, které právě disharmonie mezi nimi a jejich nejednota s energií prapůvodních archetypů udržuje v projeveném stavu: kdyby jí nebylo, znovu by se scelily do původního stavu dokonalé jednoty, Božího vědomí spočívajícího v neprojeveném; a přesně do tohoto stavu se celý projev jsoucna z pohledu prostoročasového kontinua dostane, až jedna každá jednotka vědomí dokončí svůj vývoj spočívající v procesu poznávání, a opětným sjednocením svých energií s energiemi příslušných dokonalých archetypů završí svůj vývojový cyklus. Mnohost se opět stane jednotou, ale protože vše existuje ve všem a v bytí z pohledu celku neexistuje pojem času a prostoru jako v hmotné rovině (zde se tímto způsobem duše učí zkušenosti oddělenosti), Všejednota – Bůh je v každém okamžiku vším zároveň: aniž by přestal být celistvostí, skrze oddělenost vzniklých jednotlivých částeček vědomí vnímá v každém okamžiku všechny jejich poznatky které ony získávají v postupném procesu vývoje, který je z jejich pohledu velice dlouhý, a který vnímají jako časovou posloupnost, sled jednotlivých událostí v životech za sebou jdoucích.
Vraťme se ale opět k tématu porozumění, které řešíme. Z výše uvedeného lze odvodit, že pokud si tedy dvě duše spolu rozumějí a ve shodě a vzájemné otevřenosti si vyměňují informace, jejich úhel pohledu se zvětšuje spolu s jejich vzrůstající vibrační výškou a vzrůstá tudíž i vhled, který mají do podstaty projeveného bytí. To vše je ukazatelem, že takovéto duše spějí směrem k vyšší jednotě s Bohem, spějí po vývojové linii směrem vzhůru, ke světlu, k dovršení své cesty: k opětnému splynutí se Všejednotou. Opačný případ je ten, kdy porozumění mezi dvěma dušemi chybí nebo se postupně ztrácí: u takovýchto duší existuje předpoklad, že v bodě, ve kterém k neporozumění dochází, jedna z nich nebo obě ještě nedovršily zkušenost své individuace, a že v tomto bodě tedy nejprve musí objevit samy sebe a svou jedinečnost, než skrze pochopení oné energie v bodě osamocení a izolovanosti – tedy na cestě strachu - mohou projít do bodu sjednocení s ostatními individualitami, tedy na cestu lásky. Pokud duše takovouto zkušenost nemá, musí skrze ni projít, jinak není možné aby ve vývoji postoupila dál. Tyto dvě cesty a zkušenost poznávání polaritně rozdělených energií byly podrobněji popsány v kapitolách „Energetické vzorce" a „Práce s energetickými vzorci".
Pokračujeme dále. Co ještě vyplývá z tohoto objasnění teorie komunikace, a co můžeme použít pro pochopení mechanismu porozumění? Pokud bytost použije energii určitého životního principu ve formě myšlenkové a pocitové, případně ji přemění do fyzické roviny ve formě konkrétního činu, v našem příkladě tedy vyřčeného slova či slov, je ta energie v bodě vyslání modulována právě onou odlišností, kterou se bytost vyděluje jako individualita a z neprojeveného vstupuje do konkrétního projevu. V momentě, kdy tato informace opustí svého původce a dospěje ke svému příjemci, je při svém přijetí modulována ještě jeho odlišnostmi, které ji opět příslušným způsobem změní. Lidově řečeno, jakými brýlemi se díváme, tak zabarvený či pokřivený obraz uvidíme, čím více bloků a omezení v podobě individualistického úhlu pohledu máme, tím se nám pravá realita jeví pokřiveněji. A jak se tenhle mechanismus projevuje v mezilidských vztazích? Čím větší odlišnosti ve vnímání reality jsou mezi dvěma lidmi - čím více jsou tedy uzavřeni ve své hradbě individuality, tím větší neporozumění mezi nimi panuje. Je to z toho důvodu, že pokud spolu komunikují z uzavřené pozice strachu a jeden z nich vysloví svůj náhled na příslušný problém, druhý onen náhled pochopí jinak než byl prvním člověkem míněn, a odpovídá tedy na něco úplně jiného, než co bylo vysloveno. Vnímá onoho člověka nikoli přímo, ale přes svoje bloky a omezení, nevidí tedy jeho reálný obraz, ale překrývá ho obrazem svým. Nezúčastněný divák pak může pozorovat, že takový člověk paradoxně vytýká tomu druhému přesně to, co je jeho vlastní chybou. A pokud ten druhý nemá nadhled a nerozezná důvody proč tomu tak je, zareaguje stejně – výtkami a obviňováním prvního nejen z jeho chyb, ale opět i ze svých vlastních. Když takováto situace trvá déle a úhel pohledu se nemění, neporozumění mezi oběma stále narůstá a rozdíly se zvětšují: polaritní rozdělení energií mezi takovýmito dvěma subjekty se stupňuje až do bodu, kdy už není možné udržet stávající stav – vybudované přehrady strachu mezi oběma účastníky takovéto výměny neudrží nahromaděnou energii a dochází k násilnému vyrovnání, tedy ke konfliktu.
Jak je možné tuto situaci řešit, jak je možné nastolit mír místo války, porozumění a spolupráci namísto střetu? Pouze a jedině tím, že účastníci takovéhoto energetického vztahu vymění pohled strachu za pohled lásky, pohled z úzké pozice svého malého osobního Já za pohled celostní – pohled z pozice Všejednoty, Já Jsem. Jakmile toto učiní, objeví se jim v zorném poli nejen jejich osobní zájmy, ale zájmy celku, pro něhož je prospěch obou účastníků nějakého vztahu naprosto stejně důležitý: takový pohled jasně ukazuje, že aby měla nějaká energetická výměna pro celek smysl, musí přinést užitek oběma stranám, ne aby jednu obohatila a druhou poškodila, protože tak vývoj nepokračuje dál a energie je doslova zacyklena na jednom místě. Účastníci podobných výměn jsou polapeni v bludném kruhu karmické závislosti často po mnoho životů, než se alespoň jedné ze stran podaří pochopit jak se věci mají a tento kruh rozváže.
Pro praktické užití v životě je možné z výše uvedeného dále odvodit hned několik aplikací. První z nich navozuje otázka: „Je možné nějak odstínit či zrušit ono zkreslení, které si lidé ve vnímání reality působí svými bloky a omezeními?" Odpověď zní – ano, je to možné. Bloky a omezení ve své podstatě tvoří energie strachu, a pokud člověk své vědomí pozvedne do vibrací lásky a postaví ho vůči své osobnosti do pozice nezaujatého pozorovatele, nemusí se už v tom okamžiku, kdy to učiní, se svými bloky a omezeními ztotožňovat. Stále jsou však jeho součástí a on stále vnímá jejich existenci: jsou tvořené určitou informační strukturou v jemných tělech člověka, a dokud on sám ji novým svým názorem nepřepíše do nové podoby, lépe řečeno dokud nejen ve svém vědomí, ale též ve svém podvědomí neotočí zaměření energií určitého životního principu ze strachu do lásky, budou svou vibrací rezonančně probouzet stejné energie v okolí dotyčného člověka. Teprve když uskuteční toto přepólování ve všech vrstvách svojí bytosti, může svou práci na sobě samém v příslušné oblasti považovat za dokončenou.
Druhá praktická aplikace se váže na princip předpokládání a očekávání. V zásadě jde o to, že lidé jsou v naprosté většině zvyklí učinit si o určité věci, jevu či bytosti z prvního dojmu závěry, které pak jen velice neradi mění za nové. Pokud se k nim někdo nějak zachoval, automaticky od něj v budoucnu očekávají stejnou reakci. Tímto svým předpokladem mu ovšem podle své vůle tvarují a tím omezují přístupové cesty k sobě: pak i kdyby se dotyčný chtěl k nim zachovat jinak, už má tuto možnost změny energeticky ztíženou. Přidáme-li k tomu fakt, že lidská očekávání jsou rovněž spojena s principem rezonance a že tudíž to co člověk očekává si přitahuje do života, plyne z této věci následující poučení: chcete-li se osvobodit ze vzájemných závislostí, nepředpokládejte raději o nikom nic. Pokud totiž předpokládáte věci pro sebe negativní, přitahujete si je do života, a navíc pokud o komkoli cokoli předpokládáte, omezujete mu tím přístup k sobě. Vezmeme-li do úvahy princip odrazu, voláte pak si do života stejnou situaci: předpoklady druhých o vás samotných vám v přesně stejné míře omezí vaše pole projevu vůči nim. Na závěr lze říci jen jediné – cestu k porozumění mezi lidmi otevírá samotná ochota porozumět: pokud porozumět druhému opravdu a upřímně chcete, samotná tato vaše touha vám do života dříve či později přivolá vše potřebné k tomu, aby se toto porozumění stalo skutkem.
Přístupové cesty….když jsem takto uvažovala příčinách a důsledcích neporozumění ve vztazích mezi lidmi, přišla mi na mysl další má zkušenost, týkající se jedné konkrétní podoby mezilidských vztahů.
Milí….přátelé. Používáme tuto formulaci mezi sebou jaksi automaticky…a já si teprve po prožití určité zkušenosti uvědomuji, jak mechanickým se tohle oslovení mezi lidmi stalo, jak málokdo si uvědomuje jeho skutečnou možnou vnitřní náplň: teď, když jsem po onom svém zážitku o jeho obsahu začala přemýšlet a řekla si o komentář svému učiteli. Posuďte sami – je o čem přemýšlet, může pro nás dávno známé slovo dostat nový obsah, otevřít nám všechny svoje možnosti v sobě ukryté?
19.O přátelství
Milá moje, chceš se ptát na přátelství? Dobře tedy…začneme, a postupně spolu budeme stavbu tohoto krásného a zároveň obtížného tématu dotvářet.
Přátelství….obsah tohoto slova má pro každého trochu jinou příchuť, vždyť navozuje atmosféru úzce osobního kontaktu s bytostmi nám nejbližšími; a osobní vztahy vždy do energetického podtextu vnášejí neopakovatelnou pečeť individuality bytostí, které se takového vztahu účastní. Vždy však má přátelství to, co jiné vztahy nemají, a co je vyhraněno právě náplní tohoto pojmu: hřejivé energie souznění, které dávají rozkvést srdci a jeho energiím v nádherné, jiskřivé hře tvořivosti, která tká síť jsoucna z čistých barev duhy, na něž se rozštěpilo původní čistě bílé světlo prvotního projevu, tryskající spolu se svým protikladem – černočernou tmou – z neprojevené podstaty… A právě tato tma je projekčním plátnem umožňujícím onu hru barev v možnostmi nekonečné pestré paletě, k níž tvořivost otevírá přístup…
Přátelství….kolik možností je v tomto slově zahrnuto…kolik cest, vycházejících z lidského srdce a tvořících samu podstatu tohoto vztahu – když se může svobodně projevovat, když ho neblokují žádná omezení strachu, když se může projeveným bytím volně nést energie, která k těmto všem možnostem otevírá cestu, a která tvoří samotnou podstatu přátelství: bezvýhradná láska.
Přátelství…to pravé přátelství, celistvé naplnění možností ukrytých v tomto slovu, to je dar. Z toho důvodu dar, poněvadž navázat takový vztah v žádném případě není samozřejmost: je to odměna Všejednoty takovým lidem, kteří byli schopni odložit sobectví strachu, a otevřeli svá srdce bezvýhradné lásce… Jejich otevření se ve smyslu darování sebe sama sobě i ostatním jim přineslo zpět hodnotu nejvyšší – všechny barvy duhy tryskající z jejich srdce jako čarovné klíče, které otevírají dveře k uskutečnění všech možností, které jen Všejednota nabízí. A přátelství, to je vyvrcholení, završení tohoto nádherného stavu: vždyť otevírá cestu sdílení se, skrze níž se prožitek bezvýhradné lásky v srdci člověka znásobuje…vždyť proč cítit lásku jen jedním srdcem – tím svým, když k dispozici jsou též srdce ostatních bytostí, které se v témže prožitku uvědomují? Pak síla rezonance vykoná své dílo, a mezi takto se sdílejícími bytostmi začne tkát světelnou síť jímající a dále vyzařující veškeré světlo Všejednoty, jejíž dosah a kapacita se s každým přibyvším členem nikoli načítá, ale umocňuje.
Možnosti takto otevřené jsou nesmírné: energie, ke kterým by jedinec získával přístup často po mnoho let trvajícími cílenými technikami otevírání svého srdce jako světelné cesty, jsou tu k dispozici najednou – už jen tím, že se minimálně dvě lidská srdce spojila v prvotní kvalitě pochopení bezvýhradné lásky, kterýžto stav se ohlašuje nezapomenutelným prožitkem hřejivého tepla a blaha v krajině srdce. Toto je prvotní stav pootevření dveří k energetické kvalitě nazývané bezvýhradná láska…a čím více sebe vzájemně se uvědomujících srdcí v ní rezonuje ve svazku přátelství, tím více tato láska zesiluje, a její proud otevírá a čistí prostup Nebe a Země; Jangu a Jinu, mužského a ženského principu, jehož je člověk a všechna jeho těla konkretizací, projevem.
Čím více takovýchto prostupů se spojí, tím mohutnější energie protéká celým tímto svazkem, bohatší nikoli jen o množství, ale i o zvyšující se vnitřní kvalitu. Tato energie má navíc tu vlastnost, že v každém svém jednotlivém prvku zahrnutém do společného systému je stejně silná, jako v celém svazku dohromady, nic není zeslabeno: každá jednotlivost má stejné možnosti jako celek sám, pokud je ovšem svými rozvinutými schopnostmi dokáže využít.
Nepodceňujte proto sílu a důležitost přátelství, moji drazí…vždyť tím je vám dávána do rukou síla, jejíž dosah a možnosti si málokdo uvědomuje – i vzhledem k tomu, že lidí schopných otevřít se bezvýhradné lásce v alespoň minimální hranici se dosud zrozovalo příliš málo, než aby se ve svém životě mohli ve větší skupině spolu sejít na delší čas, nutný k navázání všech vazeb, které tvoří přátelství. Nyní už ale je situace jiná, nastává doba, kdy začíná proces velkého spojování toho, co bylo po dlouhé věky rozděleno, aby v iluzi oddělenosti mohlo lépe poznávat své hranice spolu s možnostmi, které jejich vytvoření skýtá….ale to je už jiné téma, dnes neaktuální.
Přátelství netvoří jen bezvýhradná láska, i když ta je pro jeho vznik nezbytnou podmínkou: přátelství tvoří i poznání a pochopení jedinečných kvalit přítele, kdy právě ono poznání a pochopení těch vlastností, kterými se náš protějšek od nás liší, nám představuje nesmírnou cenu, kterou jiné bytosti pro nás mají. A toto přijetí různosti s následným obohacením je právě symbolem, důsledkem i podstatou lásky, tím, čím se liší od cesty strachu. Obě dvě cesty pracují se stejnými energiemi, ale každá jinak: strach různost odmítá a hledá rozdíly za cílem oddělení skrze boje a vzájemné potírání protikladů, láska různost vítá a otevírá se jí, hledá rozdíly za cílem vnitřního obohacení, volí sdílení se jako nástroj sjednocení všech jednotlivostí do jednoho jediného Celku: skrze lásku do nás vstupuje Bůh v celé své jedinečnosti a nádheře, kterou jsme jen schopni svým otevřením se přijmout…a tudíž pochopit. Obě dvě cesty jsou ale v různých stádiích vývoje důležité: strach umožňuje poznat hranice skrze jejich vystavění a vyzkoušení, a láska následuje se svým scelujícím působením, které umožňuje propojit to, co skrze strach bylo vytvořeno.
Pamatujte tedy, moji milí: i dva už je síla, protože každý z nás – jednotlivostí je prostupem k Bohu. Můžeme se k Němu dostat vždy sami, ale oč snazší a příjemnější je, když se o tu cestu můžeme sdílet s bytostí, která se nám plně otevře a my jí – pak je Jsoucno v tomto svazku vnímatelné ze dvou bodů, jejichž odstup či různost podmiňuje šíři pohledu, který se bytostem v tomto svazku otevírá, a míra jejich souznění podmiňuje mohutnost světelného sloupce, který takto svým souzněním pro oba otevírají. Jaké jsou tedy další aplikace vyplývající z výše uvedených skutečností? Čím větší různost, tím větší musí být síla lásky jimi proudící, aby onen světelný sloupec mohl zůstat otevřený, aby nedošlo k rozpojení tohoto svazku skrze nedostatečné porozumění: nepřítomností styčného bodu obou úhlů pohledu, nepřítomností možnosti alespoň zčásti se podívat na svět stejnýma očima jako ten druhý.
Přátelství – to je vztah, který v sobě může zahrnovat jak svazek manželský, tak vztah dítěte a rodiče, bratrskou lásku, kamarádství, pracovní vztahy….přátelství stojí nad nimi všemi, protože je možné ho ve všech těchto vztazích realizovat, aniž by nutně bylo omezeno pouze jedinou z těchto forem mezilidských vztahů.
Přátelství je stav, ke kterému celé generace vzhlížejí s úctou a snaží se naplnit jeho nejvyšší ideál, aniž by chápali jeho podstatu jinak, než vyciťováním skrze srdce: řeč chladné logiky a racionálního uvažování je tomuto vztahu cizí, protože přátelství se netvoří pouze mluvením či jakoukoli jinou výměnou informací na rozumové úrovni. Přátelství vyplývá ze srdce, a jeho kvalitu lze pouze procítit, nikoli přesně pojmenovat, změřit, zvážit, či jinak ohraničit a vymezit. Přátelství tvoří bezvýhradná láska, a ta už sama svou podstatou brání jakémukoli ohraničení či vymezení, protože v ní se jakékoli bariéry stávají pro její energie volně průchodné: tam, kde je přátelství, není místo pro strach, tam různost není důvodem pro nepřijetí, tam chybí pevné vlastnictví ve smyslu sobeckého přivlastňování, a vše volně a svobodně plyne mezi účastníky takovéhoto vztahu, aniž by ovšem jakákoli energie porušovala hranice osobního Já každého zúčastněného…protože vše je spojené se vším, a vše je součástí všeho, aniž by to zároveň přestávalo být sebou samotným.
A nyní se opět vrátím k bodu, ze kterého toto vyprávění vzešlo: přátelství je dar. Je to dar Boží člověku ve chvíli, kdy sám sebe, svou individualitu, dá jako dar Bohu – v ten okamžik se Bůh dá jemu, protože v ten okamžik člověk svým vědomím vplývá do skutečnosti, že obdarovaný, dárce a dar jedno jsou….a v momentě vzdání se sebe sama jakožto jednoho pólu reality okamžitě do vzniklého prázdna vstupuje pól druhý – veškeré projevené jsoucno: a oba póly se setkávají v neprojevené podstatě, která je oba zrodila.
Přátelství je dar…a vhodnost jeho darování se ověřuje v okamžiku, kdy dva lidé toužící naplnit jeho ideje se spojí jeho silou, aby skrze působení této síly na ně na oba si ověřili, zda jsou pro takový vztah zralí. Neboť není samozřejmostí, že co bylo ve světle bezvýhradné lásky navázáno, to v ní i věčně přetrvá: energie znásobené rezonancí dvou spojených center vědomí neustále zesilují svůj proud, světlo sílí…a jako pod zvětšovacím sklem vyplouvají na povrch všechny dosud nezpracované životní principy-archetypy, jakési kazy či vady materiálu v prvotní látce stvoření, z níž člověk do tohoto okamžiku svým rozvíjejícím se vědomím sebe sama vystavěl svá těla za dlouhé věky svého vývoje od prapočátku – prvotní jiskry organizovaného vědomí vynořující se z bezbřehého chaosu…
Světlo zesiluje svůj jas…a i to, co dva lidé jako jednotlivci dříve než se v přátelství spojili nepovažovali za problém či nedostatek, to pojednou ztrácí světlost a postupně matní, černá…protože zvyšováním své energetické kapacity nedokáže držet krok se stupňující se silou lásky, která vztahem protéká. Takto jsou přátelství podrobována zkouškám, takto je opět a opět ověřována dostatečnost rostoucí míry tolerance, která je neoddělitelnou složkou a zároveň i testem bezvýhradné lásky: vždyť vady charakteru takto vyplouvající na povrch jako struska na tavícím se kovu potřebují určitý čas, než jsou právě silou oné lásky skrze pochopení správného stavu věcí zpracovány…do té doby ve vztahu působí jako rušivý element tím paradoxně tím silněji, čím silnější je láska vztahem protékající.
Láska je energie, která spojuje, tvoří, hřeje, hladí a uzdravuje….ale zabržděna ve svém volném proudění skrze přelití do vzorce strachu, od kterého se člověk včas nestačí odpoutat, působí jako jiskra v sudu prachu: její náhlé nahromadění za bariérou kterou strach tvoří při protržení této přehrady boří a ničí vše, co je v jejím dosahu – včetně samotného přátelství, pokud překážka není rozeznána a odstraněna ještě včas – před protržením oné zmiňované hráze.
Přátelství je tedy skutečně dar nesmírné ceny, vztah s možností dosažení nejvyšší kvality….který ovšem stejnou měrou klade nároky na vnitřní kvalitu těch, kteří tento dar od Všejednoty obdrželi. Pokud si ho chtějí udržet, rozvíjet ho a jeho silou se nést až na vrchol –završení pozemského bytí celistvým poznáním této roviny, musí být v odpovídající úrovni zaručena i dostatečná úroveň jednoho z aspektů bezvýhradné lásky: vnitřní pravdivost, ochota vidět vše v pravém světle a rozloučit se s iluzemi ega, které zastírají jasné světlo jimi proudící…musí být jako ta láska – bezvýhradná. Bez splnění této podmínky totiž není možné čistit disharmonie, které energie lásky na povrch vyplavují: ty se hromadí, a působí účastníkům vztahu nemálo bolesti a rozladění. A to, co je klíčem k vnitřní pravdivosti je vlastnost, bez které ani láska není a nemůže být bezvýhradná: sebepřijetí, láska k sobě samotnému ve smyslu neodsuzování se za chyby a omyly. Pokud člověk je tohoto sebepřijetí schopen, je schopen zároveň i přijetí ostatních v bezvýhradné lásce, protože pak nemusí odsuzovat je samotné, aby nemusel mít pocit, že vlastní nedokonalosti mu znemožňují se druhým rovnat, zasloužit si lásku stejnou měrou jako oni. „Miluj bližního svého jako sebe samého“….vše souvisí se vším, a nelze proto rozvíjet jeden aspekt bezvýhradné lásky, aby zároveň nebylo nutné dorovnat všechny ostatní do stejné hladiny. Vždy platí, že každý systém je jen tak silný, jako jeho nejslabší článek – a proto ve stupňujícím se tlaku energií vždy vyplyne na povrch, který z nich to je: člověk je nemusí hledat, protože si ho naprosto spolehlivě najdou samy, a když už je nezpracuje skrze vědomí, udělá to za něj fyzická rovina cestou žité skutečnosti. Bezvýhradná láska je dokonalá, a dokonalost přináší s sebou i tomu, kdo ji přijímá – stačí se jen jejím energiím otevřít a pozorovat. Změny osobnosti k obrazu lásky pak probíhají pouze jejím působením, ovšem vždy za účasti bdělého vědomí pozorovatele sebe sama, který si ve všech případech musí uvědomit, co se v něm mění a proč: jinak by tyto změny nemohly proběhnout, protože teprve sám fakt jejich uvědomění je uvádí do projevu.
_____________________
Ve spojitosti s tématem přátelství a sebepřijetí mi okamžitě vyvstala myšlenka: jak se s těmito věcmi pojí kritika? Co vlastně dělám, kritizuji-li druhé, a co se pak děje s naším vztahem? Jistě každý z nás už v životě opakovaně zažil v nějaké formě kritiku – ať už kritizoval sám, nebo byl kritizován. Ale co nás ke kritice vede či co nám do života kritiku přivolává? Jaká je podstata kritiky, jak funguje její mechanismus, a jaké následky může mít její použití v závislosti na způsobu, jakým kritizujeme?
20.O kritice
Milá moje, pojem kritika v nejobecnější rovině pohledu zahrnuje vyslovení určitého názoru, tedy vyjádření vztahu, který dotyčný člověk má k určitému jevu, věci či bytosti. Rozebereme si nyní všechny souvislosti, které se k této problematice vztahují.
Jakýkoli vztah, tedy výměna energií mezi dvěma polárními aspekty reality je založen na existenci energetického proudění mezi nimi, které je podmíněno jejich nestejnou energetickou podobou: energie se vždy pohybuje z místa přebytku do místa nedostatku a vyrovnává energetické potenciály dvou bodů reality mechanismem podobným výkyvům kyvadla tak dlouho, dokud se tyto dva body energeticky nesjednotí. Detailní mechanismus celého procesu spolu se všemi souvislostmi byl popsán v kapitole „Energetické vzorce".
Pro námi rozebíranou problematiku je důležité si z těchto skutečností uvědomit fakt, že na kvalitě jakéhokoli vztahu tedy logicky mají vliv oba póly které se ho účastní, ne pouze jediný, jak mají mnozí lidé prožívající konfliktní vztahy sklon se domnívat. Pravda, jeden z nich je v aktivním projevu a druhý pasivně přijímá, ovšem kvalita příjemce vždy přitahuje takovou kvalitu dárce, aby se jí mohlo dostat zrcadlového vyrovnání jejích energií, aby tudíž se svým protějškem tvořili rovnovážný celek: změní-li se tedy ten, kdo přijímá, mění se logicky i energie k němu přicházející. Přeneseno na vztah oběti a agresora je to tedy tak, že dokud se oběť bude cítit obětí, bude agresor agresorem: teprve změna jejího přístupu k životu má za následek změnu i druhého účastníka takovéhoto vztahu. Vyjádřeno principem rezonance je podstata těchto energetických výměn taková, že pasivní prvek svým očekáváním si do života přivolá sebou samotným definovaný přesný zrcadlový obraz svých energií: bráno z hlubšího úhlu pohledu je tedy určujícím vždy prvek pasivní-přijímající, prvek aktivní je až prvkem reagujícím na podnět: v oběti je vždy proto skrytý agresor a v agresorovi oběť, exoterický-vnější projev lidské bytosti je vždy zrcadlovým odrazem jeho kvality esoterické-vnitřní, která se pak člověku zvnějšku promítá jako přesná podoba jeho života. A teprve potom tyto podoby splynou v jedinou, až se vyrovnají všechny dosud dualitně chápané životní principy v člověku do celostní podoby, až veškeré energie jeho vědomí přestanou být lpěním vázány na síť energií projeveného bytí oscilující mezi krajními body projevu, a ničím nepoutané se uvědomí v bodě, odkud před prapočátkem veškerého projevu vyšly: v bodě Neprojevené Podstaty, odkud vše vychází a kam se vše opět vrací.
Nyní přejdeme k vlastnímu tématu – kritika ve smyslu vyslovení jistého názoru vztahujícího se k jiné energoinformační jednotce, ať už je jí bytost, jev či věc. Každý názor je ve své podstatě souhrn zkušeností, který určitá bytost v příslušném informačním okruhu nashromáždila za celou svoji předchozí existenci až k tomu bodu zaostření svého vědomí, ve kterém se nyní nachází, tedy k současnému okamžiku jeho bytí. Každá takováto zkušenost se zapisuje do struktury jemných těl, proto se dá říci, že člověk všemi svými názory tvoří svoji osobnost, tedy svůj vnější projev do fyzické reality. Skrze vyslovení kritiky tedy slovně konkretizuje rozdíl v energiích mezi sebou a objektem, který kritizuje. Dovedeno do důsledku: které energie je schopen sdílet a ztotožnit se s nimi, k takovým adresuje kritiku kladnou, souhlasnou. Naopak energie před kterými je uzavřen a které tudíž nechápe, ty není schopen přijmout jako svoji součást, k těm vysílá kritiku zápornou, odsuzující: a v naprosté většině se slovem „kritika" ve vztazích mezi lidmi označuje pouze toto odmítající hodnocení.
Závěry z výše uvedeného jsou následující: kdo kritizuje v záporném smyslu, tedy s cílem odmítnout kritizovanou bytost, věc či jev, dává tím svému okolí najevo, že příslušnou energoinformační oblast, o kterou se jedná, ještě nemá zvládnutou, nepochopil její principy a nemá tudíž přístup k energii jejího pravzoru, který je coby jakýsi zdrojový kód vtištěn do struktury a stavby bytí jako celku. Takovýto člověk kritizuje z toho důvodu, že dosud nepochopil podstatu Všejednoty jako celku zahrnujícího v sobě všechny jednotlivosti, které z ní pramení, včetně životních principů: každá jednotlivost sama o sobě má stejný význam jako celek sám, protože je jeho nedílnou součástí. Vše v projeveném bytí závisí na všem a vše je vzájemně podmíněno, není tedy možné říci, že nějaká jednotlivost je pro celek důležitější než jiná, protože význam všech do jediné je naprosto stejný: kdyby náhle přestala existovat i sebenepatrnější z nich, přestalo by existovat projevené bytí jako celek, a to z toho důvodu, že by zanikla rovnováha energií udržující ho v projevu.
Každá negativní kritika je způsobena strachem – strachem ze změny sebe sama. Jistě každý člověk ve svém životě takovouto kritiku někdy uplatnil, a při hlubším pochopení problematiky je to zcela přirozená věc: když se člověk setká s něčím neznámým, je prvotní reakcí jeho přirozenosti uzavření se: proto, aby poznal podstatu onoho neznámého, musí se nejprve uzavřít – z toho důvodu, aby v této oblasti poznal sama sebe a pochopil a definoval svoje hranice. Jakmile to udělá, pak může následně vyjít ze sebe a přijmout onu energii která mu připadá jako cizorodá: ozkusí její kvality, porovná ji skrze reakce své i svého protějšku s těmi svými, a tímto postupným poznáváním ji včleňuje do sebe jako svou součást. A teprve až toto učiní, pak teprve může vyslovit kritiku pozitivní, která aby mohla být pravdivá, tedy aby vycházela ze samotné podstaty jeho bytosti, musí být podmíněna pochopením hodnocené problematiky. Takovýto mechanismus používání kritiky jako nástroje hodnocení pak je v naprostém pořádku – složka konstruktivní i složka destruktivní byla použita na správném místě, správným způsobem a ve správný čas.
A jak princip kritiky souvisí se zpětnou vazbou energií? Podle zákona odrazu velice jednoduše: to, co je vysíláno do okolí, to se zpětným odrazem vrací zpět. Proto zpětný účinek v negativním slova smyslu nemají jen takové energie, které člověk zaměřuje sám na sebe za účelem své změny: pokud změní sebe sama, jeho změněné energie mu neomylně do vnějšího života přivolají stejnou kvalitu jakou nyní má. Jakmile ovšem svou touhu hodnotit a měnit napře na jakoukoli jinou jednotlivost než na sebe, jeho okolí se změnit nemůže, protože je zákonitě jeho zrcadlovým odrazem, a navíc se mu zvnějšku vracejí stejné energie, jaké do něj vyslal: je hodnocen a nucen čelit nátlaku tohoto okolí, které touží ho měnit opět podle svého názoru; vzniká začarovaný kruh, dokud člověk nepochopí tento mechanismus a nenaučí se s ním zacházet. Je to stejné, jako by se člověk snažil sáhnout skrze zrcadlo a změnit obraz který v něm vidí – nedosáhne ničeho jiného, než že narazí na jeho hladkou plochu a ucítí tak v okamžiku stejné energie, jaké se snažil použít „na druhé straně“.
Jaký je tedy závěr? Ano, můžete kritizovat – cokoli a jakkoli, ale mějte v každém okamžiku na paměti, že vaše vyslané energie se vám protipohybem vrátí, a to i když jsou zaměřeny dovnitř vás samotných. Rozsévejte strach a disharmonii – strach a disharmonie vám přijde v odpověď. Volejte k životu lásku a harmonii v sobě i v druhých tím, že na ni budete vždy přednostně upírat pozornost, a stejná energie vám přijde zpět: přijmete-li druhého i sebe včetně faktu, že vám možná z důvodu neporozumění ublíží, vždy může dojít k porozumění a nápravě, pokud od vás s vašimi slovy a jednáním necítí skrytý či zjevný osten výčitky a touhy vracet obdržené.
Hodnotíte-li tedy s láskou bez touhy měnit cokoli kromě sebe, okolí k vám bude přistupovat stejně. Kdykoli ovšem někoho kritizujete ve smyslu „jsi špatný, udělej to takhle abys byl lepší", voláte si do života stejnou situaci, a ta se bude opakovat tak dlouho, dokud ve své osobnosti budete mít zapsán názor, že můžete kritizovat a měnit druhé (i sebe) cestou negace. To jistěže můžete, moji milí, ale postupem času a přibývajících zkušeností se vám do vědomí zapíše také zbývající část tohoto názoru: „Mohu negativně kritizovat druhé i sebe a nutit je ke změně silou svého odmítnutí, ale pak budu muset přijmout následky – sám budu kritizován a odmítán, a budu nucen se měnit podle přání mého okolí, které mi dá pouze tuto podmíněnou lásku: „Budu tě přijímat a věnuji ti pozornost, jen když budeš odpovídat mým představám."
Zkuste uhodnout, moji milí, jakým směrem bude onen dotyčný v takovémto případě směrován? Jistěže ve směru zrcadlově opačném, než jaký vyžadoval po druhém. Chcete příklad? Vezměme si tedy takovouto situaci ve fiktivní rodině: dospívající dítě má poněkud volnější přístup k udržování pořádku, a matka se mu snaží kritikou, odsuzováním a tresty „pomoci" k jinému názoru. Co myslíte, jak to dopadne? Na pořadu dne budou pravidelně hádky, kdy jedna strana bude druhé vyčítat nepořádnost a neposlušnost, a zpět se jí budou vracet repliky o přehnané pedantičnosti a diktátorskému chování. Zkuste rozsoudit - kdo má pravdu?
Pokud ke tvorbě svého úsudku použijete kritéria vysvětlovaná v předchozích kapitolách, zjistíte, že ji mají ze svého osobního úhlu pohledu oba. Dokud ho ovšem nebudou schopni rozšířit o pohled druhé strany, nepodívají se tedy na situaci z nadhledu, k smysluplnému řešení se nedoberou, a konfliktní situace budou dopadat vždy podle energetické převahy jedné či druhé strany – budou se cítit střídavě jako vítězové či poražení. Řešení je pak následující: jakmile matka pochopí, že vcítit se do svého dítěte jí v žádném případě neodebere její vlastní identitu, a dítě dospěje k názoru, že pochopit postoj dospělého též není smrtelně nebezpečné, pak mají šanci se domluvit na kompromisu přijatelném pro obě strany, kdy dítě se nebude cítit povinností dodržovat určitou kázeň utlačováno, a matka nebude mít pocit, že její potomek není schopen tvořivého dialogu: to jde totiž až tehdy, když obě strany odloží principy vzájemného ovládání a stávají se na sobě energeticky nezávislými. Tento fakt ovšem nevylučuje existenci vztahu nadřazené autority matky k dítěti ve smyslu výchovy. Dítě dál poslouchá matku, pouze je v tomto vztahu strach vyměněn za lásku a matčina autorita pak vyplývá z přirozeného řádu věcí: není vynucována z pozice Já Sám, a tudíž ani tak není přijímána, ovládání bylo nahrazeno sdílením se, všechna rozhodnutí nejsou vynucována vnější vůlí, ale po vzájemné domluvě vycházejí ze svobodného rozhodnutí všech zúčastněných. Pak nemusí být vítězů či poražených, protože obě strany se mohou uvědomovat jako na sobě vzájemně nezávislé bytosti, jejichž vědomí Já a sebehodnocení vychází pouze a jedině z jejich vlastního nitra a lásky nevázané žádnou podmínkou, která vychází pouze sama ze sebe a je též sama pro sebe důvodem své existence.
Mějte na paměti, moji milí, že v jakémkoli vztahu, kdy použitým nástrojem jeho změny je kritika ve smyslu hodnocení, se tvořivé sdílení stává konfliktem v tom okamžiku, kdy toto hodnocení ztrácí podtext takovéto bezvýhradné lásky a úcty s ochotou hledat řešení vyhovující oběma stranám, a je přeneseno z rozebírání kvality vztahu mezi vámi na určité vlastnosti vašeho partnera s cílem si ho podřídit. Jakmile se tedy takto změní vaše pohnutky, a vy začnete hodnotit konkrétně určité vlastnosti svého partnera abyste zasáhli jeho slabé místo a vytěžili pro sebe osobní výhody, překročili jste pole působnosti svých energií - vaše energie z prostoru vám oběma společného zasáhla do prostoru, který je energetickým „vlastnictvím" pouze vašeho partnera. Svou energií kritiky jste otevřeli hranice jeho energetického pole, a v souhlasu se zákonem odrazu jste v tom okamžiku učinili stejnou věc v energetickém poli svém, které si tímto „prohnutím" přivolá reakci stejného typu: ať už od vašeho momentálního partnera ve vztahu, nebo od někoho jiného. Pokusíte-li se ovládnout druhého, vždy otevíráte dveře k tomu, abyste vy sami se mohli stát ovládanými.
Co myslíte, moji milí, jaký přístup k sobě i ke svým bližním zvolíte, budete jim rovnocennými partnery a své hodnocení situací uplatňovat sdílením se v lásce a se vzájemnou úctou, nebo zvolíte metodu ovládání cestou strachu, kdy jakékoli vztahy se stávají bitevním polem, a platí zákon silnějšího? Volba je na vás – víte přece, že vaše okolí v každém okamžiku bylo, je a bude dokonalým odrazem všech energií, které sami v sobě nosíte.
__________________________
Když jsem přemýšlela o tématu vzájemné otevřenosti mezi lidmi, dospěla jsem k závěru, že je to skutečně nezbytně nutná podmínka pro to, aby komunikace někam vedla, aby byla smysluplná a tvořivá. Myšlenky musejí souznít, pocity vzájemně ladit. Ale jak to dokázat, když vlastně přesně nevím, jaký je mezi těmito dvěma aspekty vnímání vztah?
21.O myšlenkách, pocitech a věcech souvisejících
Milá moje, přeješ si pomoci s pochopením záležitostí týkajících se emocionální otevřenosti mezi lidmi, začneme tedy s širším nástinem problematiky.
První významová rovina o které je řeč je rovina myšlení, druhá je rovina pocitů. Mezi nimi existuje podobný energetický vztah, jako je mezi principem Jang a Jin, jako mezi mužskou a ženskou stránkou člověka, jako mezi principem Boha Otce a Bohyně Matky: jeden bez druhého nemohou existovat, protože jsou převrácenou rovinou téhož; a zároveň v každém tomto principu existují opět aktivní a pasivní jeho složky, které je dále možné dělit na nižší a nižší duální podroviny až do nekonečna. Neboť věz, že princip samotný je jen jeden, ale forem kterých nabývá jeho konkrétní vyjádření je nekonečně mnoho.
Přemýšlej nyní dál, duše moje: co je to pocit, co je to myšlenka, a jaký je mezi nimi rozdíl?
Pomohu ti obrazovým příměrem….pocity jsou jako barvy ilustrující projevené bytí, myšlenky jsou tvary, které tyto barvy mohou ohraničovat a vymezovat, dávat jim konkrétní podobu a formu: pocit je materie zahrnující v sobě všechny možnosti, se kterou se pracuje, myšlenka je informace, která konkrétně programuje "jak, co a proč", určuje vymezení tvorby. Jak by to vypadalo, kdyby se tyto dva principy od sebe oddělily? Představuj si to…. Tvar bez barvy je strohá, neměnná, nekonečně nudná konstrukce postrádající veškerý život, barva bez tvaru je naopak nepředstavitelně pestrý neustále se měnící chaos, který vybudí smysly až k extázi, aniž by v sobě nesl cokoli konkrétního. Oboje dvoje každé zvlášť vede ke smrti, ačkoli každé opačným způsobem: tvar-myšlenka zmrazuje a konzervuje, barva-pocit tříští a rozmělňuje. Oboje dvoje sjednocené a vyvážené ve své činnosti vede k životu, otevírá možnost tvoření ve všech variantách: myšlenka dává věcem pevnou formu a umožňuje jejich projev, pocity je oživují a vnukají jim kvalitu pohybu a možnost změny. Pocity jsou tedy jakási "nosná vlna" energoinformačního pole člověka, a myšlenky tuto nosnou vlnu modulují: určují, kam energie nesená pocitem má jít a co konkrétně tam má dělat, přičemž konkrétní pocit určuje způsob, jakým se to má stát.
A nyní se podíváme, jak můžeme tuto teorii aplikovat na proces učení se ve hmotné rovině, a dále na to, jak se projevuje ve vztazích mezi lidmi.
Jelikož významové roviny jsou dvě - myšlenka a pocit, můžeme i ke konkrétnímu poznání dojít ze dvou stran. Skrze myšlenky ze strany teoretické (přičemž takto získané poznatky se musíme vzápětí naučit aplikovat v praxi), a skrze pocity z určitých konkrétních událostí ze strany praktické: při tom teoretická část - pochopení a uvědomění si určitého obecného principu - následuje až potom. Vždy ale ke konečnému poznání je potřebné v sobě ukotvit obě roviny, jinak tento proces dokončen není, a člověk se neustále pohybuje v bludném kruhu dvou typů: buď v planém teoretizování bez návaznosti k určité praktické dovednosti, anebo v nekonečně se opakujícím pocitovém vzorci, do něhož je uváděn znovu a znovu v jakési časové smyčce téměř identických zážitků, které se nemohou změnit právě proto, že schází teoretické dopochopení důvodu vzniku onoho pocitu, a tudíž i jeho změna.
Oba dva případy mají společné to, že mezi úrovní myšlenek a pocitů je zeď, hradba neporozumění. Člověk je pak svým vědomím orientován buď převážně myšlenkách (přičemž ke svým pocitům má jen velmi omezený přístup a ty jsou prakticky "zamrzlé"), anebo převážně v pocitech - to pak myšlenky do jeho činů motivovaných jeho citovými hnutími nemají příliš co mluvit. Oba případy pak ilustrují skutečnost, že člověk se svých citů bojí, neumí s nimi zacházet a protože se v minulosti jejich chybným použitím mnohokrát "spálil", izoluje se od nich. Dělá to buď tím, že je zavírá do ledového "vězení" myšlenek aby mu nezvládané nemohly ublížit, anebo je ponechá nespoutané ve svém vědomí, kde před nimi doslova utíká a topí se jejich nezvladatelným přívalem.
A proto vězte, moji milí: myšlenky a pocity jsou nástroje tvoření, ale stávají se plně funkčními teprve tehdy, jsou-li sjednoceny a dokonale spolupracují. Co je ale ke splnění této podmínky konkrétně potřebné?
Především pochopit a v sobě ukotvit základní princip: myšlenkový svět a svět pocitů jsou k sobě ve stejném vztahu jako energie mužského a ženského principu vládnoucí v celém projeveném bytí a vycházejí z nich, a zvládne je tedy jedině ten, který v sobě má obě tyto složky v rovnováze. Jakákoli disharmonie projevující se ve vztazích mezi nimi se zákonitě projeví i v rovině pocitů a myšlenek - pokřivení příčiny pokřiví i následek. A v tomto světle je tedy nutné nahlížet i vztahy mezi lidmi, které jako vzájemné hry polarit projevující se v myšlenkách a pocitech jsou nástroji poznání, cestou, kterou buď stoupáme do světla vědomí Všejednoty skrze vzrůstající celistvost svého vědomí, nebo se od tohoto světa vzdalujeme skrze jeho rostoucí roztříštěnost a izolovanost od "zbytku světa", "nejá".
Co je nástrojem směru této cesty, to jsem již dost vyčerpávajícím způsobem popsal ve svým minulých promluvách: strach anebo láska coby dva základní směry, kterými se po cestě poznání můžeme vydat. A nyní budu pokračovat v započatém tématu a rozvinu oblast, ke které tímto všeobecným úvodem a hlubším osvětlením problematiky směřuji.
Vztahy mezi (nejen) lidskými bytostmi, komunikace: je to proudění energie mezi místy nesoucími v sobě rozdíl polarit, které za prvé skrze tendenci oddělovat udržují Jsoucno v projeveném stavu, a za druhé skrze tendenci spojovat umožňují rozvoj jakéhokoli bodu vědomí a otevírají mu cestu zpět do celistvosti, ze které se vydělil prvotním rozdělením neprojeveného a jeho vstup do projevu skrze princip Jin (přijímající) a Jang ( dávající). Tyto dva hraniční póly stvoření mezi sebou otevírají celou oblast projeveného bytí bez výjimky, protože jejich podstatou je absolutní ničím neomezené dávání všeho na straně jedné, a též absolutní ničím neomezené přijímání všeho na straně druhé. Toto jsou mantinely mezi nimiž se hraje božská hra Tvoření, a jen ten ji uvidí celou ve všech souvislostech, který uskuteční sám v sobě její hraniční meze: jeho dávání i přijímání musí být v úrovni jeho vědomí rovněž ničím neomezené, bezvýhradné. A jak to udělat?
Rozvinu nyní dále obraz, který je nutný ke spatření cesty. Mezi těmito hraničními body se dalším jejich omezením-rozdělením (konkretizací skrze kvalitu živlů a vytvořením časoprostorového kontinua ve smyslu vznik-trvání-zánik) tvoří uzlové body soustředěné energie-vědomí s určitým přesně definovaným vymezením volného proudění energie ve smyslu dávání-přijímání, které se uskutečňuje rozlišováním energií na svět "já" a "nejá". Toto je energetická síť bytí rozprostírající se mezi hraničními body Jin a Jang, a pouze její Tvůrce - vědomí Všejednoty spočívající v neprojevené podstatě za prvotní dualitou - si uvědomuje celý její rozsah se všemi souvislostmi a možnostmi, které tato síť uvádí do projevu. On Je touto sítí….a přece Není. Jeho Vědomí se uvědomuje jako všechny tyto uzlové body, zažívá své tvoření ze všech možných úhlů pohledu, aniž zároveň ztrácí vědomí celistvosti, podstaty kterou je.
Jenže….v každém takovémto uzlovém bodu skrze ono omezení které mu umožňuje existenci jako individualitě vzniká jakýsi uzavřený energetický okruh s vlastním oběhem. Pak se může stát, že pokud tento oběh ztratí z jakéhokoli důvodu propojení s energií Celku, ztrácí zároveň i vědomí souvislosti všeho projeveného, ztrácí vědomí Všejednoty. Pokud se toto stane, daná jednotka vědomí se už nechová-nemůže chovat podle vůle Všejednoty, ale podle vůle své vlastní: jinou už k dispozici nemá. A protože energie které má k dispozici potom používá bez chápání hlubších souvislostí a zákonů, které v projeveném bytí panují, logicky dělá z pohledu celku chyby: jejich nesprávným použitím vychyluje rovnováhu Jsoucna, která se mu protipohybem vrací zpět, aby cestou prožití vnější zkušenosti pochopil to, k čemu si uzavřel cestu odmítnutím zkušenosti vnitřní - uzavřením energií svého vědomí individuality vůči vědomí Všejednoty.
Toto je rámec reality ze kterého vycházejí lidské bytosti, počínajíce si uvědomovat, že existuje i jiná cesta než cesta mnohdy bolestným učením se skrze chyby a omyly, a že vztahy mezi lidmi mohou být i něčím jiným, než nekompromisním bojem protikladů o energii zpoza hradeb a zdí, kterými si navykli ohraničovat své malé Já, aby ho nic "zvenčí" nemohlo ohrozit. Uvědomí-li se člověk v tomto mechanismu a dopodrobna ho zvládne tak, že se s ním ztotožní ve všech bodech své bytosti, a zvykne-li si v tomto kontextu pohlížet na svět nikoli z pozice izolovanosti ega, ale z pozice celistvého vědomí Já Jsem, začne prožívat svůj život skrze všechny oblasti svého vnímání diametrálně odlišně než dosud. Svým otevřením se lásce jako energii scelující a sjednocující jeho vědomí, a současným pochopením podstaty lásky i strachu a určením jejich přesného místa, si uvědomí "pracovní nástroje" které má na své cestě k dispozici, a začne se učit s nimi zacházet. Než se naučí rozlišovat, co je strach a co je láska v každém životním principu který používá, určitou dobu to trvá. Ale s každým dílčím pochopením a sjednocením sebe sama v určité oblasti bytí nastává to, že se mu otevírají k "přeprogramování" všechny takové události v jeho minulosti, které jsou založené na stejném principu. To mu dává možnost, aby se v každém okamžiku svého bytí odpoutal od ztotožnění se svého vědomí s určitým typem energie, která v něm doposavad vzbuzovala strach, jehož přímým důsledkem je energetická "rozplizlost" vědomí člověka v čase a prostoru, pád do hmoty, "vyhnání z ráje": v bodě vědomí Já Jsem žádné takovéto omezení neexistuje, vše je vnímáno kontinuálně jako vědomí Teď a Tady, přičemž ono Teď a Tady zachycuje v přítomném okamžiku veškerou nekonečnost projeveného bytí.
A tento proces sjednocování sebe sama pokračuje dál a dál. Děje se to skrze odpoutávání se od závislostí a vazeb ve všech oblastech života člověka včetně mezilidských vztahů. Poutník na cestě k celistvosti Já Jsem musí projít všemi základními principy situací, v nichž kdysi svým vědomím vyjádřil postoj "toto nejsem já, to nechci, to odmítám, to nechápu, s tím nesouhlasím, s tím se neztotožňuji"…..protože paradoxně aniž si to uvědomoval, tímto svým činem vytvořil svoji totální závislost na energii zrcadlově opačné vůči té, kterou takto odmítl jako "Ne-Já".
Svým uvědoměním se v lásce dostal člověk do ruky nástroj, který mu umožňuje "přeprogramovat" každou takovouto závislost-omezení v tom okamžiku, kdy je jakákoli situace mající ji ve své podstatě vyzvednuta do centra jeho pozornosti. Tato změna se děje rychlostí přímo úměrnou onomu jeho otevření….a protože proud Lásky procházející srdcem člověka může být jen tak silný, nakolik onen dotyčný zvládl "pustit" své strachy a omezení, je zpočátku tento proces hodně pomalý, a nároky na trpělivost a víru člověka ve správnost jeho cesty jsou velice vysoké: vždyť práce je tolik, a výsledky prakticky žádné. Jakmile ale "zkamenělé" energie člověka se silou lásky začnou "tavit", jakmile "pevné skupenství vědomí" dosud ztotožněného s hmotnou rovinou začne měknout a uvolňovat se, pak změny nastávají čím dál rychleji spolu se všemi doprovodnými aspekty: otevíráním vědomí vyšším pravdám, chápáním stále většího okruhu souvislostí, a možností ovlivnění svého života skrze změnu "programového nastavení" své osobnosti.
Toto vše je možné, a k tomuto všemu člověk dojde, pokud na své cestě k uvědomění se Já Jsem a opuštění své identifikace s egem vytrvá a nepoleví, přes počáteční velké obtíže, které zažívá coby bloudění ve vlastním Já z důvodu zhroucení se jeho dosavadních představ o světě. V těchto počátcích existuje několik úskalí které ho v jeho usilování mohou zbrzdit, a já se nyní jednoho z nich dotknu a poněkud ho osvětlím, protože toto téma začíná být v současnosti více než důležité.
Je jím praktická aplikace vymezování a chápání vlastního Já vůči jiným jednotkám vědomí koexistujícím na stejné úrovni projeveného bytí, a to v souvislosti s vymaňováním se ze vzorců vzájemných závislostí a vazeb ega. Vědomí začínající svoji polarizaci v Celku totiž tuto změnu orientace nejprve pocítí ve svém centru, a teprve odtud toto nové poznání sestupuje do jakýchsi "periferií" jeho pozornosti, jimiž jsou polovědomé a podvědomé vzorce chování, myšlení a cítění, které jsou jednak produktem chybných zkušeností ega získaných v minulých životech či výchovou v dětství, a za druhé vycházejí z jedincova propojení s kolektivními vzorci chování lidstva jako celku, tedy s jakýmsi "kolektivním egem" lidstva.
Toto vše způsobuje situaci, kdy se člověk v tomto stádiu přeměny uvědomuje jaksi duálně: jako Já Jsem kterému se otevírá a jímž se stále více stává, ale s nímž ještě totálně nesplynul; a jako ego - Já Sám: skrze ty struktury svého energetického systému, s nimiž se kdysi ztotožňoval, ale které ještě z jeho vědomí nebyly zcela odstraněny. Cítí se, jako by v každém okamžiku balancoval takřka na ostří nože: svým pravým Já ještě není, a ego už vnímá jako iluzi, ale přečasto se starými návyky a mechanismy ještě dá strhnout do egoistického způsobu vnímání, i když je schopen si to vzápětí uvědomit a vrátit se zpět. Nejvíce se toto jeho kolísání projevuje-odráží na jeho vztazích s druhými lidmi, a proto nyní blíže rozeberu tuto problematiku a upozorním na některé zákonitosti, které je třeba si uvědomit pro vyrovnání svého vědomí do bodu harmonie a rovnováhy: skrze něj jedině vede přímá cesta k uvědomění se ve Všejednotě.
Pro začátek předešlu fakt, který je pro nalezení své pozice v bodě Teď a Tady naprosto nejdůležitější: cokoli vnitřně uznáte jako svoji realitu, to se vaší realitou skutečně stává.
Máte problémy s pocitem, že vás druzí "vtahují" svým jednáním do pozice her ega, do kterých se už nechcete dostávat? Řešení je jednoduché: kdykoli se vám to stane, uvědomte si, že jste právě přijali jejich hru jako realitu, i když už víte, že skutečnost je jiná. Protože si stále sami sebou nejste jisti, strhne vás jejich energie zpět tam kde jste dřív byli, a to skrze zbytky vašich starých vzorců závislosti a ovládání, které jste ještě nestihli proměnit…možná i proto, že jste se na ně dosud nepodívali "novýma očima", ať už z jakéhokoli důvodu. Je tomu totiž tak, že jakákoli takováto změna ke svému uskutečnění potřebuje nejen uvědomění si jak se věci doopravdy mají, ale též uvědomění si, jak jsme se doposud domnívali že se věci mají: a teprve tímto porovnáním skutečnosti a iluze, která je tímto naším skutkem celá vytažena do plného vědomí a centra naší pozornosti, se tato zároveň rozpouští v pravdě. Celý tento děj vám tedy jednak pomáhá v sobě objevit to, co ještě přeměnou nebylo zpracováno z ega do Já Jsem, a za druhé vás má naučit novému přístupu k lidem okolo sebe, který je při změně orientace vašeho vědomí nezbytnou součástí vaší přeměny: pokud totiž změna nebude uskutečněna i v praxi, pak se praxe sama postará o to, abyste se konečně rozhodli. Buď vás stáhne zpět do vědomí ega, anebo vás vzrůstajícím tlakem na vás přinutí rozpoznat a změnit vše to, co ve vás v kontextu vašeho myšlenkového poznání dosud změněno není.
A o co v těch praktických změnách konkrétně jde? Především o to uvědomit si, jak se bezvýhradná láska ve smyslu ničím neomezeného dávání a přijímání projevuje ve vztazích k "vnějšímu světu".
Tento pojem v žádném případě nepředstavuje výzvu, abyste se na všech svých energetických úrovních otevřeli egu ostatních a umožnili mu, aby si z vašich energií kořistnicky bralo co se mu zachce: podstata tohoto pojmu spočívá v něčem úplně jiném. Máte za všech okolností zůstat sami sebou i Já Jsem, tyto pojmy se zdaleka nevylučují, spíše naopak - jeden vychází ze druhého a jsou jeden druhým podmíněny: jste takoví jací jste, a jste individualitou právě proto, že Jste…a každý okamžik svého bytí máte naplňovat smysluplnou činností v oblasti, pro kterou jste byli stvořeni, a kterou rozeznáváte podle radosti, potěšení a hmotné hojnosti vcházejících vám do života v okamžicích, kdy ji vykonáváte.
Pokračuji dále. Pokud vy se výše popsaným způsobem uvědomujete centrem svého vědomí v bodě bezvýhradné lásky a váš protějšek ne, a předpokládáte-li automaticky rovnost vašich energetických hladin, dojde zákonitě k nedorozumění, protože v takovém případě nejednáte v realitě, ale mluvíte ke své iluzi o druhém. Podívejte se dobře, než se projevíte k druhému jakýmkoli činem…nacházíte-li se skutečně ve stádiu plné vnitřní otevřenosti k sobě i k ostatním, jste schopni druhému porozumět a pochopit jeho aktuální úhel pohledu, z něhož se dívá na svět a tedy i na vás. Pak teprve můžete zvolit nejvhodnější přístup k němu, kterému porozumí a nebude se cítit ohrožen energiemi které nezná a nechápe, a tudíž se jich bojí. Vždy však vy ze své pozice musíte být ten, který svým pochopením pravé podstaty věcí má pod kontrolou situaci, a musíte si tuto skutečnost v každém okamžiku uvědomovat: pak bude vaší realitou. Zůstanete-li stále v lásce a otevřenosti a nedáte se svést žádným vývojem situace k vyslání negativní energie vnitřního emocionálního odmítnutí směrem k vašemu protějšku, pak v jakékoli situaci vám přijde skrze intuici nejvhodnější způsob jak s druhým jednat, aby se události vyvíjely k největšímu prospěchu Všejednoty, tudíž i vás obou.
Pamatujte ale vždy - jedná Já Jsem, nikoli vaše ego! Nikdy nesmíte situaci přetvářet k obrazu vlastní vůle, pouze láskou zrušit všechna omezení a touto cestou dovolit pravé podstatě věcí, aby se projevila. Vaším úkolem pak je pouze bezvýhradné přijetí všeho co nastane, protože touto cestou přichází energetické vyrovnání k vám i k vašemu partnerovi v komunikaci. Protože od Já Jsem směrem k vám proudí energetický tok: jakmile ho obrátíte a začnete sami svou vůlí působit na energie okolo vás a tvarovat je k obrazu svému, už působíte z pozice ega, i kdybyste se sebevíce slovně schovávali za postoj bezvýhradné lásky: pak je to pouze maska, za kterou se skrývá vaše nepochopení toho, co je vlastně ego, a co Já Jsem.
Kdykoli se vám tedy stane, že vás druzí nechápou či nevidíte proč se chovají tak jak se chovají, vězte, že se opět nacházíte v nějakém vzorci ega, protože základním jeho projevem je právě nevědomost. Podíváte-li se do sebe blíže, zjistíte, že na druhé přenášíte svůj úhel pohledu, aniž byste si nejprve procítili ten jejich, ať už z toho důvodu že jste to udělat zapomněli, nebo to v této energetické oblasti dosud neumíte realizovat. Pak zákonitě sklidíte co jste zaseli - energetickou disharmonii mezi vaší představou skutečnosti a skutečností samotnou, hru iluze ega. Sama takto vzniklá situace vám však už v sobě samotné nese možnost pochopení: tím, že ji - opět - bezvýhradně přijmete, a tím pochopíte, co jste až dosud chápali jinak.
Vězte, že teprve procítíte-li se celým srdcem jako Láska bez hranic, dokážete přijmout druhé takové, jací skutečně jsou, aniž byste měli sklon přehlížet anebo zveličovat jak jejich disharmonie způsobené vázaností na ego, tak ty jejich vlastnosti, které jsou vypracovány do stádia harmonie a dokonalosti. Pak teprve nebudete mít sklon chtít po druhých to, co vám nemohou dát, anebo neumožnit jim, aby projevili svůj plný potenciál lásky, který se v nich skrývá.
Vězte, že naučíte-li se takto vřele, srdečně a bezvýhradně sebe i druhé vnímat takové, jací jsou, pak se vám stejně bezvýhradně, vstřícně a radostně budou otevírat jak druzí, tak vaše nitro…a nechají si dobrovolně a rádi ukázat cestu energiemi, které z vás budou cítit: energiemi lásky, bezvýhradného přijetí pravé skutečnosti. Pak vám zbývá učinit jediné: skrze vědomý dotek srdce - procítění své sympatie k nim - probudit srdce jejich, aby poznali a vlastní zkušeností pochopili, že to, co cítí z vás, mají oni sami v sobě; a že přístup k tomu jim otevírá klíč, který jste k otevření jejich nitra použili a tím jim ho předali: bezvýhradné přijetí jich celých v takové kvalitě vědomí, v jaké se právě nacházejí. Tento přístup ke druhým v duchu poznání pravé podstaty věcí ruší lpění na minulém a mění v bezpředmětný sklon utíkat před pravdou do budoucnosti, otevírá přístup k Nekonečnu Bytí v bodě Teď a Tady….protože Láska za pravdu nezraňuje, ale naopak ji odměňuje: sama sebou, protože ona sama jí je.
________________________
Vzpomněla jsem si v tomhle bodě na jednu situaci, která se mi v životě stala... tehdy jsem se musela vyrovnat s odmítnutím člověka, se kterým jsem dlouhou dobu komunikovala, a přitom důvod proč onu komunikaci ukončil byl pro mě zpočátku nepochopitelný. Tahle situace mi ukázala, z jak různých úhlů pohledu se díváme na svět, a přiměla hledat důvody, proč to tak je, včetně toho, jakým způsobem vlastně vnímáme. A zároveň jsem chápala, že současná situace je jen pokračováním něčeho, co má kořeny hluboko v minulosti. Pak se události občas mohou vyvinout poněkud netypicky, a stejně tak chování lidí je podbarveno spoustou nezpracovaných-odmítnutých emocí, takže jejich jednání občas běží mimo veškerou logiku, kterou by v něm mohl hledat nestranný pozorovatel nemající o oné minulosti povědomí. Rovnala jsem si v sobě nové poznatky, a zároveň se ptala svého učitele…a protože výsledek byl více než zajímavý, předkládám vám ho zde ke sdílení….
22.O vnímání skrze čakry, aneb není pocit jako pocit …
Je mi smutno…..nevím jak si s tím pocitem poradit…
Prostě ho nech být, plynout….tvá schopnost otevřít se druhým je ještě příliš osobně zabarvena, než abys necítila nic, když s tebou někdo odmíne komunikovat. Zamysli se nad tím: proč to udělal? Odhoď své domněnky a předpoklady o něm, požádej o odstínění vlivu minulých životů tím, že onen vliv poznáš, a dívej se….objeví se ti mnoho věcí, které bys teď možná nepředpokládala. Pomohu ti, jen se zaměř tím směrem.
Takže pokud to správně chápu, byli jsme touto situací vráceni do určitého bodu, abychom si uvědomili co bylo špatně? Nebo je to jen můj problém?
Není to jen tvůj problém, a nebyli jste vráceni: prostě jste se nepochopením určitého principu o který jde nedostali dál. Uvědom si, že vazby ega tvoří spletitou síť tkající se mezi individualizovanými jednotkami vědomí, a dokud budou existovat, budou existovat i ony individuality jako takové, protože ony energetické nitky polaritně rozdělených životních principů je udržují v existenci. Jdi dál, tohle je jen povrchová vrstva, k pochopení jich ještě několik musíš projít. Co se vlastně tehdy stalo? Dívej se…
Vnímám, že u takové vazby není možné jednoznačně určit, který z obou jejích účastníků za to takzvaně “může”….jakoby tím rozštěpením se dělila původní celistvá energie do dvou pólů u obou zároveň… Vysvětli mi to, prosím tě, nejsem si jistá jestli správně interpretuji to, co vnímám.
Viděla jsi, jak z původní celistvé podoby dotyčné energie oním rozštěpením sestupují dva energetické proudy do nižších vibračních oblastí. To je podstata onoho děje mezi vámi, promítnutá ti do obrazu, který můžeš vnímat v pojmech lidského myšlení. Uvědom si ale, že časová a příčinná souslednost v tomto ději nehraje absolutně žádnou roli, protože se díváš do oblasti, kde prostor a čas neexistuje, a proto nemůže existovat ani příčina a následek. Toto jsou prostě možnosti skrývající se v neprojevené podstatě, které se též zároveň uskutečňují: celistvost i oddělenost jsou na stejném místě, všechny děje, které jsou ve fyzické rovině vnímatelné v oddělenosti časové či prostorové, jsou tu přítomné najednou, aniž by tím nutně musel vzniknout paradox. Zde je možné všechno, protože tu existují zároveň všechny možnosti. Když se sem zaměříš, můžeš tedy vnímat vše, co se kdy v určitém informačním okruhu, nebo chceš-li v životním principu nebo archetypu, stalo, stává či teprve stane, ovšem tyto děje se ve tvém vědomí nemusí manifestovat v konkrétní podobě určité formy. Zde záleží na záměru s kterým se díváš, ten ti otevírá informační pole Všejednoty určitým způsobem, slouží tedy jako modulační kód upravující tebou vnímané energie tak, aby tvému vědomí přinesly žádanou informaci.
Někdo si onen vstup může upravit tím způsobem, že mu přicházejí konkrétní děje z minulosti či možnosti nabízené budoucností, a z těchto konkrétních forem teprve odečítá podstatu energie o kterou se jedná; jiný nemusí využít této okliky a odečte přímo podstatu. Takové poznatky jsou ovšem slovně nesdělitelné, protože pak jsi napojená do oblastí, kde archetypy ještě nemají konkrétní formu projevu. Mohou se sdělovat jiným individualizovaným jednotkám vědomí jen v případě, pokud jsou schopné se do této vibrační úrovně svým vědomím promítnout, a děje se to rezonančně: přímým splýváním vědomí beze slov, nebo jen s několika málo slovy, které ovšem slouží pouze k naladění, nikoli k předávání informací. Nazýváš takovýto vjem slovem “pocit”, protože neznáš žádné jiné slovo které by ho mohlo označovat. Svým způsobem máš pravdu, protože k jeho vnímání používáš stejné nástroje jako lidé zaměřující se do nižších vibračních hladin z důvodu polaritního rozštěpení svého vědomí, ovšem i když nástroje jsou stejné, kvalita činnosti, kterou vykonávají, je diametrálně odlišná. Pocity duchovně neprobuzených lidí jsou vázané pouze na oblast emocionální roviny, protože u nich ještě nedošlo k propojení nižších čaker zabývajících se tímto cítěním s čakrami vyššími, které mají takřka “v náplni práce” kontakt s vyššími úrovněmi existence, odkud se paprsek individualizovaného vědomí vyzařuje, zaostřuje a konkretizuje až do fyzické roviny. Jakmile však k onomu propojení dojde, lidé začínají svůj emocionální aparát používat jiným způsobem než to dosud činili, protože mizí jeho vázanost egem, a nastupuje přímé propojení s tou oblastí vědomí Všejednoty, kterou jsi navyklá označovat Já Jsem. Dalo by se říci, že jedno podmiňuje druhé: toto propojení se otevírá přímo úměrně s odstraňováním vázanosti vědomí egem; konkrétně tedy pouze pokud nejsou emoce dotyčného člověka omezované a potlačované nejrůznějšími bloky a pokud jsou plně pod kontrolou bdělého vědomí, mohou začít čistě rezonovat se svými pravzory vibrujícími v základní struktuře projeveného bytí – tento fakt je základní podmínkou otevření vnímání skrze čakry.
Takže jestli to správně chápu, pokud chci vnímat informace plynoucí z propojení s Já Jsem a převést je do formy použitelné pro fyzickou rovinu, tak k tomu potřebuji svoje nižší čakry, které slouží jako přijímače energií?
Tuhle otázku jsi neformulovala právě nejlépe. Vím však co tě k ní vedlo, a vím co se skrývá pod ní, a pokusím se ti tedy odpovědět tak, abych vše co vnímáš okolo tohoto problému uvedl na pravou míru.
V prvé řadě – odvykni si používat termín “nižší čakry” v tom smyslu, že mají jaksi podřadnou vibrační úroveň, nepřisuzuj slovu “nižší” odsuzující hledisko ve smyslu “nízký”, a to ani co se týče důležitosti. Všechny čakry jsou svým významem naprosto rovnocenné, tvoří energetickou zhuštěninu, ve které jsou propojeny každá vibrační úroveň-oktáva se všemi ostatními, a dohromady vytvářejí obraz celého prostupu jednotky vědomí od neprojevené prapodstaty až ke tvému fyzickému tělu a níže: tyhle vibrační stupně však rozsahem svého bdělého vědomí zatím nejsi schopná zaměřit. Je to asi takhle, duše moje: čím dokonaleji tvé vědomí souzní s prapodstatou, tím šířeji se otevírá vnímání na obě strany: “nahoru” směrem k energiím Božího otcovského principu Jang, a “dolů” směrem k Božímu mateřskému principu Jin. Pokud někdo zaměří pozornost svého otevírajícího se vědomí jen jedním směrem, tedy buď pouze skrze vyšší čakry k otcovskému principu (jako to vidíme například u křesťanských mystiků), nebo pouze skrze nižší čakry k mateřskému principu (jako například u duchovních směrů využívajících ladění se na energie takzvaných přírodních duchů, což jsou zejména šamanské techniky), pak se takovým lidem může velmi snadno stát, že vzniklý polaritní extrém, který ve svém vědomí vytvořili rozvinutím jen jedné složky celistvých energií Všejednoty, se jim velmi důrazně připomene skrze fyzickou rovinu jejich existence – ta je jakýmsi projekčním plátnem ukazujícím lidem životní principy, které dosud nevčlenili dovnitř svého vědomí: proto se jim také mohou promítat pouze zevně.
Pokračuji tedy. Čakry jsou měniče energií, zahrnují tedy všechny jak aspekt přijímání, tak aspekt dávání. V praxi se tato skutečnost projevuje tak, že daná jednotka vědomí může z okolí přijímat naprosto celé spektrum energií Všejednoty, pouze však ty z nich vysílat, které má skrze poznání a pochopení začleněné coby vibrační vzorce ve svém energetickém systému. Pouze ty pak může ovládat a nakládat s nimi jako se svými nástroji tvoření, ty ostatní se k ní promítají zevně, aby naopak ony ovládaly ji, jak už víš z mých dřívějších poučení. Tvořivost a její možnosti je tedy přímo úměrná energetické šíři integrovaných-pochopených životních principů. Uvědom si ale, duše moje: tyto principy mají více hladin k pochopení než jen jednu, a není možné je též chápat odděleně od sebe, protože se navzájem podmiňují. Práce na pochopení jednoho tedy otevírá bránu k pochopení dalších ve stejné hladině, a tedy skrze jediný je možné se dostat ke všem. Zároveň ale připomínám další souvislost: odmítnutí byť i jen jediného cestu k ostatním uzavírá. Tím způsobem je zajištěno, že jednotka vědomí nemůže dosáhnout další oktávy poznání, pokud nemá zvládnutý byť i jen jediný životní princip v sebenepatrnějším detailu. Správně cítíš, že k dílčím pochopením samozřejmě dochází stále, ovšem k onomu vibračnímu skoku který všechny ony jednotlivé střípky poznání složí dohromady v celistvý obrazec dojde až tehdy, když poslední dílek skládanky zapadne na své místo: pak všechno dosud poznané a pochopené dostane svůj správný rozměr, svoji správnou barvu, své správné místo…a vědomí se přehoupne kvantovým skokem do nové úrovně bytí.
….a touhle oklikou jsme se dostali k bodu, odkud jsme vyšli: k problému, který si právě řešíš. Bylo to nutné k zdůraznění, že pokud se ve tvém vědomí nesloží vše na své místo pochopením posledního detailu onoho problému, budeš stále stát na stejném místě, odkud tě tvé roztříštěné energie dál do celistvosti nepustí. Co je ale onen detail? Je to tvé odmítnutí určité polarity konkrétního archetypu – životního principu. Tvůj dualitní protipól účastnící se s tebou v této energetické výměně opět odmítá druhou polaritní složku, proto jste k sobě byli přitaženi, abyste propojením a pochopením svých protikladných úhlů pohledu v oné oblasti mohli tuto nerovnováhu v sobě vyřešit, a dostat se tímto pochopením energeticky o tolik výše, o kolik byl předtím váš úhel pohledu protikladnější a tudíž zdánlivě neslučitelnější.
Otevři se, duše moje, a zkus se odpoutat nejen od této své osobnosti, ale i od všech dřívějších, ve kterých sis řešila stejný problém. A pak se podívej…chvíli to uvědomění si pravé podoby věcí možná bude trvat, ale s tímto přístupem, který se ti osvětlením výše popsaného mechanismu otevřel, spěješ k celkovému pochopení právě tak jistě jako cesta ke svému cíli: nemůžeš nedojít, a čas zde hraje svoji úlohu jen v takové míře, v jaké mu to dovolíš – jsi-li na cestě, dojít do cíle nějakou dobu trvá, ovšem splyneš-li s cestou, spojí se začátek a cílový bod v jediném okamžiku… Opět ovšem – tento princip věčného Teď a Tady na všech úrovních poznání můžeš skutkem naplnit až tehdy, kdy skrze postupné poznávání v realitě časoprostoru znáš dostatek dílků oné cesty, abys skrze sílu jejich rezonance s Všejednotou mohla odstranit zbylé přehrady nepochopení a dosáhnout sjednocení s celkem. Pak v jediném okamžiku se nejen doplní chybějící částečky obrazu, ale objeví se on sám v celé zářivé nádheře celistvosti, kterou jsi dříve ze změti oněch barevných střípků nemohla ani tušit.
Doufám….otevírám se….a vím že ten proces probíhá, a mně nezbývá než tiše pozorovat a čekat. Je to tak správné?
Ano, duše moje. Stojíš v tom bodě, kdy začíná působit rezonance, aby provedla svoje dílo, ale k tomu tvé vědomí musí být naprosto čisté, nevázat se ani na jediný jednotlivý střípek tvého poznání: pak je teprve volné a připravené převzít celistvý obraz pravé skutečnosti, který ovšem ony střípky obrazně ležící před tebou používá jako ukotvující body, oporu, na které se uchycuje a rozvíjí – bez nich by to nebylo možné uskutečnit.
Všechny situace, které nyní v životě zažíváš, ti mají ukázat, kde ještě své vědomí pevně vážeš, kde jsi nepustila střípek, který je skutečně jen střípkem, a o kterém by sis ráda myslela, že pohled skrz něj ti nahrazuje celkový obraz. Každý z vás, kteří stojíte před tímto prozřením, má ještě v různých oblastech takové dluhy, ovšem každý z vás je skrze svoji touhu splynout se Všejednotou dováděn k takovému bodu, ve kterém jeho vědomí nebude vázat nic, bude prázdné a připravené k převzetí svého pravého dědictví.
Nedělej si pak starosti s tím, že včas ony střípky nedokážeš pustit: stačí tvé odhodlání a to, že o nich víš, a když už ne samo tvé otevřené vědomí, pak události fyzické roviny tě už přetvořením onoho tvého vědomí skrze konkrétní zážitky dovedou k bodu, v němž tímto přijetím vnějších skutečností pochopíš to, k čemu ses nemohla či nechtěla dobrat skrze své vnitřní poznání.
Fyzická rovina vždy slouží jako nápověda v případě, kdy ti bloky ve tvém vědomí brání vnímat pravou skutečnost. Nakolik ovšem tato nápověda musí být důrazná, to závisí jednak na tom, jak chápeš a dokážeš využít výše popsaný mechanismus, a za druhé samozřejmě na tom, zda to udělat chceš. Víš přece dobře – nestačí držet určitý nástroj v ruce a volat po výsledku, který ti má pomoci dosáhnout, protože tu práci za tebe nikdo neudělá. Tak se už konečně rozhodni, a použij ho! A neříkej “nevím jak” – to pochopení se ti celé otevře v tom okamžiku, kdy se celou duší rozhodneš. Neexistuje “já nemohu”, “já nevím”, “já neumím”, z vyššího úhlu pohledu existuje jen “já nechci”. To ostatní jsou jen iluze ega, výmluvy jak oddálit svůj cíl, které ti před oči stavějí ty části tvé osobnosti, které jsi ještě nedokázala uznat za své a ztotožnit se s nimi: jakékoli překážky a omezení ve fyzické rovině jsou zrcadlícími se překážkami a omezeními v tobě, víš to přece, že? Vše souvisí se vším….a proto ti znovu připomínám, že poctivost sama k sobě i ke druhým a ochota vidět pravdu za všech okolností ti pomohou otevřít všechny dveře, které po dlouhé věky zůstávaly zavřené. Stačí jen bezbřehé odhodlání, bezbřehá trpělivost, a bezbřehá láska k sobě: pak jako mávnutím kouzelného proutku zmizí všechny bariéry, které se ti bez probuzení těchto vlastností mohly dříve zdát nepřekonatelné. Ale ty už víš že takové nejsou – a teď se jen utiš a otevři, aby ses tímto věděním mohla stát.
_________________________
Když se můj učitel ve své odpovědi na tuto i předchozí otázku dotkl tématu lpění, bylo mi jasné, že tato vlastnost je přímo spjatá s energií strachu, a že z její existence ve vědomí člověka vyplývají všechny reakce založené na pokusech zachovat staré a nedovolit příchod nového…a bylo zároveň jasné i to, že právě lpění je příčinou, proč se často nedokážu otevřít a přijmout nový úhel pohledu, i když po té změně toužím. Jak bych se tedy měla naučit lpění rozeznávat, a jak ho rozpouštět? Jistě to není jen můj problém, tento strach ze změn slyším ze slov lidí mně obklopujících, a cítím ho i v jejich energiích…jak to tedy je, a co s tím?
23.Lpění
Moji milí, tento text vám poví něco bližšího o tom, co může být příčinou překážek na vaší cestě, a co byste mohli udělat pro to, abyste se jich zbavili. Nepotřebujete být upozorněni na to, jaký myšlenkový a pocitový vzorec stojí v pozadí konkrétní situace ve vašem životě; vždyť jakákoli popisovaná jednotlivost vytržená ze souvislostí tam, kde je nutné všechny energie chápat ve vzájemných vazbách a spolupůsobení, funguje spíše jako brzda v procesu poznání, než aby vám umožnila dokonalejší vhled do podstaty věcí a jevů. Protože o tento problém tady jde především: o změnu vašeho úhlu pohledu takovým směrem, který vám umožní vidět všechna fakta, která jste až dosud jako jednotlivé jiskry vědomí na své cestě poznání nashromáždili, v trochu jiném světle. Nebudete tedy muset řešit jeden problém či více problémů jeden po druhém, a nepotřebujete k tomu nutně znát nová fakta, protože samotný váš nový postoj umožní, aby jednotlivé střípky vašich znalostí se skrze něj složily v trochu jiný obraz, celistvější, než dosud ve vašem vědomí tvořily. Nově chápané souvislosti dají tak všem jednotlivostem okamžitě jiný smysl a účel, než jaký pro vás původně měly: změna úhlu pohledu směrem k většímu splynutí vaší osobnosti s Já Jsem složí dosud oddělené a nespolupracující části vaší bytosti stejně tak, jako upraví vaše vnímání - do větší celistvosti, harmonie a dokonalosti.
Pokusím se vás svými radami doprovodit do bodu, v němž se vám otevře toto vyšší chápání skutečnosti nutné k tomu, abyste pochopili samotné kořeny svých problémů a byli schopni je odstranit, ovšem jak jistě tušíte, k uskutečnění této cesty je třeba splnit určité podmínky, které vám nyní postupně představím - spolu s náležitým vysvětlením. Než ovšem začnu, požádám vás o jednu věc: odložte prosím v tuto chvíli všechny vazby ovlivňující vaše vnímání skrze předpoklady či zkreslující pocity, až zůstane pouze nejvnitřnější podstata vašeho Já. Jste tu pouze vy, přítomný okamžik a tento text, nic jiného, a pouze z tohoto vztahu mají vycházet vaše dojmy a závěry.
První ze zmiňovaných podmínek je – zbavit se lpění. Jako všechno projevené, také lpění má své odstupňované úrovně, a jejich postupné překonávání se dá přirovnat k pokrokům žáka procházejícího školou třídu po třídě. Tři používané aspekty projevu vědomí vtělené lidské bytosti (tělo mentální, emocionální a fyzické) spolu souvisejí a vzájemně se podmiňují, proto nevyrovnanost v jedné oblasti se zákonitě projeví i v obou ostatních. Tyto nevyrovnanosti ve formě závislostí se pak za prvé projevují jako neduhy fyzického těla, za druhé se odrážejí v těch konkrétních podmínkách vašeho života, které v něm cítíte jako omezující prvek, a které stavbu života vaší vědomou vůlí budovanou ničí a rozbíjejí, namísto co by ji pomáhaly tvořit.
Rozvedu teď trochu více projevy, kterými se lpění váže do souvislostí s ostatními energiemi v lidském životě, abyste si mohli učinit představu o práci, kterou na změně svého vědomí máte vykonat, než pro vás bude možné prohlásit, že jste se projevy lpění naučili ve všech vašich vědomě prožívaných rovinách rozeznávat a ze svého života odstraňovat.
Jako každý z negativních projevů, které duši váží do pout duality, má i lpění v pozadí svého vzniku strach, a víte snad z minulých mých promluv, že nejzákladnější příčinou strachu je uzavření se před určitou energií, tedy neochota ke změně: ztotožnili jste své vědomí pouze s jedním pólem určité duality natolik, že je pro vás nemožné přijmout pól druhý jinak, než jako svoje ohrožení. Víte-li pak, proč tomu tak je?
Vždy, když je vědomí ztotožňující se pouze s jednou stranou určitého životního projevu postaveno před stranu druhou, cítí ji jako popření sama sebe, proto se jí brání a před ní se uzavírá: pouhé uznání existence tohoto protipólu a pochopení jejich jednotné podstaty totiž v onen okamžik vnímá jako smrt sebe sama, smrt ega. V důsledku tohoto omylu spojeného se strachem ze zániku pak ego před oči bdělého vědomí staví nejrůznější iluze a klamy, které vydává za pravdu tím dovedněji, čím propracovanější a kultivovanější jsou mentální a emocionální nástroje, které má k dispozici. Rozeznat je a odpoutat se od nich dokáže až velmi vyspělé vědomí, které se skrze vytrvalé a důsledné cvičení meditace uvědomilo v pozici nezaujatého pozorovatele sebe sama – své osobnosti jako svého nástroje, které se naučilo hodnotit a posuzovat vše z pozice celku, bez ztotožnění se s osobními city, které zabarvují pohled a brání jasnému vnímání pravé reality.
Tyto vazby na jednu stranu duality samotné to jsou, co v podstatě tvoří ego egem, vždyť spoutávají vědomí stvořené k absolutní svobodě vnímání jednoty všeho bytí do vězení iluze roztříštěnosti, do vazeb dualitního chápání projevů bytí. Co je to tedy ego? Můžeme ho definovat jako všechny hráze a bariéry, které svobodná vůle určité jednotlivé jiskry vědomí vytvořila, aby se nemusela měnit podle pokynů a inspirací Já Jsem chápaného ve smyslu vědomí Všejednoty, vědomí Boha: aby se tedy od působnosti jeho vůle a tím i od něho samotného oddělila. Není proto vhodné zaměňovat pojem „ego“ s pojmem „osobnost“ – tu bychom si mohli nejspíše charakterizovat jako projev Já Jsem individualizovaný do fyzické roviny existence. Osobnost může a nemusí být totožná s egem, to velmi záleží na míře čistoty projevu Já Jsem skrze ni: čím je tato čistota větší, tím více osobnost přestává být egem ve stejné míře, jakou se stává prostupem Já Jsem. Ego totiž v podstatě vzniká v okamžiku, kdy nějaká nepřijatá, nepochopená a odmítnutá součást vědomí lidské bytosti se váže na nástroj vědomí – osobnost, a dává jí tedy iluzi, ž ona sama je vědomím. A čím více takových odštěpených částí v lidském vědomí existuje, tím silnější je ego – tím větší má vládu nad skutečným vědomím člověka. Dá se říci, že ego tvoří všechny nitky lpění, které váží vědomí do připoutanosti na iluzích polarity – jsou to všechny body, kde se lidská duše uvědomuje pouze jako část celku, nikoli celek samotný.
Tyto výše zmiňované aspekty ega jsou navzájem svázané a tudíž vzájemně podmíněné, že je není možné nikterak oddělit: každý strach se projevuje lpěním na jednom pólu duality určitého životního principu při současném odmítání pólu druhého, čímž je zamezen volný pohyb energií mezi nimi. Tento pohyb podle zákona přitahujících se protikladů směřuje ke scelení obou, k energetickému vyrovnání: vždy ten z nich, který je zastoupen ve vědomí jedince, k sobě z jeho okolí přitahuje protikladnou energii jako svůj doplněk. Toto se bude dít tak dlouho, dokud onen jedinec oba póly duality jejich poznáním a pochopením nesjednotí do prapůvodní jednoty čistého bytí v bodě svého vědomí, a nedosáhne tedy rovnovážného stavu sám v sobě a tím zároveň i bodu splynutí s čistým bytím - pak rovnováhy nebude muset dosahovat skrze vazbu svého vědomí s vnějšími energiemi, které ho jako životní kulisy obklopují, aniž by si je svou vědomou vůlí přivolal.
Lidská bytost v ideálním stavu dosažení, završení své učební pouti fyzickým světem, tedy v sobě má všechny energie zastoupeny v celistvosti, neexistuje žádná, kterou by ve svém vědomí měla dualitně rozštěpenu, kterou by tedy vnímala jako dva vzájemně bojující, nesmiřitelné protiklady…. pro takovou bytost nadále reálně neexistují pojmy „nepřijatelné“, „nepochopitelné“, „nesmyslné“, „nesjednotitelé“. Každá její energie (odpovídající všem jednotlivým životním principům – archetypům) je naprosto harmonická a v dokonale rovnovážném stavu, což v bodě dosažení této rovnováhy se okamžitě projeví jejich sjednocením do energie jediné, která je totožná s dosud nediferencovanou energií vyvěrající jako prvotní projev z neprojevené podstaty: může tedy rezonančně souznít s prapočátkem všeho bytí, čímž se individualizované vědomí lidské bytosti stává opět součástí celku, odkud vyšlo – vědomí Všejednoty, Neprojevené Podstaty. Barvy duhy vzniklé rozštěpením čisté neposkvrněné bělosti se spojily, aby po svém opětovném scelení dosaženém skrze cestu naplněné individualizace přinesly do Božího vědomí novou kvalitu: křišťálově průzračnou čistotu probuzeného vědomí zrozeného z poznání sebe sama… V tomto bodě dosažení se před lidskou bytostí otevírá veškeré vědění Všejednoty – kronika Ákáša. Uvědomuje se jako součást všeho, vnímá vše stvořené jako přítomné ve věčném Teď od prvotního vystoupení z neprojeveného až k postupně stále více se štěpícím nižším rovinám projevu bytí, aniž by u kterékoli z vnímaných jednotlivostí ztrácela nit kontinuity vědomí, jednoty všeho se vším. Tato nit vede od každé této jednotlivosti až k podstatě, z níž vznikla spolu se všemi ostatními jednotlivostmi nacházejícími se na stejné úrovni bytí, které všechny jejich souvislosti váží světelnou sítí – sítí vědomí - jako souhrn zpět do původního celku: bez tohoto celostního přístupu vše vnímané ztrácí svůj smysl.
Ovšem je nutno upozornit na jeden důležitý fakt - ostře a zřetelně, tedy s možností praktického využití ve fyzické rovině bytí, pro tuto bytost vystoupí smysl jen takových informací, k jejichž pochopení si bytost svými životy prožívanými v oddělení od vědomí Všejednoty vypracovala příslušné rezonanční body v podobě konkrétních schopností, znalostí a dovedností své osobnosti, v podobě vyspělosti svých nástrojů – myšlenkového, pocitového a fyzického těla spolu se všemi vzorci v nich uloženými, které dokonale harmonizují se všemi prapůvodními archetypy bytí, rozpracovávajíce je zároveň pro všechny možnosti jejich projevu ve všech souvislostech, kterých mohou dosáhnout ve fyzické rovině bytí. Toto vše otevírá prostup Já Jsem do všech těchto úrovní existence, a proto čím přesnější a propracovanější je stavba energetických vzorců tvořící individualizovanou osobnost, tím větší možnosti se pro Já Jsem otevírají…..ovšem také tím déle trvá, než je takováto stavba dohotovena a závěrečným scelením a vyladěním připravena pro konečné završení onoho procesu – vplynutí tohoto jednotlivého vědomí do celistvosti Já Jsem skrze odstranění vjemu oddělenosti.
A co z těchto skutečností vyplývá pro bytost, která je teprve na cestě k tomuto stavu vědomí? V prvé řadě bych upozornil na fakt, že dosažení určitého stavu vědomí se rodí ze stádia možnosti do stádia skutečnosti v tom okamžiku, kdy si hledající uvědomí, čeho chce vlastně dosáhnout, a – co je velmi důležité - když si uvědomí svůj hlavní cíl též spolu se všemi náležitostmi k jeho dosažení potřebnými. Tedy jinými slovy - když dokáže tento obecný cíl pro sebe zosobnit, když si uvědomí všechny i nejnepatrnější podrobnosti změn svého vědomí nutných k jeho dosažení: a v momentě tohoto jeho uvědomění se tyto změny jeho vědomí zároveň realizují. Není k tomu nutná žádná dodatečná snaha ani napření vůle – jen uvědomění si, ŽE tento proces právě probíhá, ovšem zároveň bez jakýchkoli pochybností o něm či beze strachu z realizovaných změn. Pro většinu hledajících je to záležitost delšího časového období, ve kterém sledují jednotlivé dílčí změny a jsou jich vědomě účastni - mimo jiné tím, že se učí odpoutávat své vědomí od strachů které jim brání tyto změny uskutečnit. Pouze nepatrné procento z nich dokáže realizovat okamžitě změnu celkovou: to nastává ovšem po dlouhém období zdánlivé nečinnosti beze všeho viditelného pokroku, kdy se dílčí změny reálně připravují a tvoří takříkajíc pod prahem bdělého jejich vědomí, a do konečné fáze završení dospějí až v cílovém okamžiku připravenosti, kdy po závěrečném impulsu se všechny hotové „polotovary' složí ve fungující celek.
Stručně shrnuto: moji milí, nepodceňujte hodnotu detailů a maličkostí, vždyť ony to jsou, co tvoří celek, a ten by bez nich nikdy nemohl vzniknout….rovněž tak ovšem ani detaily bez celku by nemohly existovat. Toto je jedna z možností praktické aplikace podstaty symbolu monády: vše souvisí se vším, mikrokosmos je zahrnut v makrokosmu a naopak, a teprve když si hledající v každém pozorovaném procesu je schopen uvědomit OBA tyto aspekty jsoucna se všemi úhly pohledu které mu toto uvědomění otevírá, může si být jist, že jeho vnímání reality je v tomto bodě správné.
Dosažení celostního vědomí pak před bytostí otevírá ještě jednu důležitou schopnost: souvisí s tou výše zmíněnou skutečností, že pro ni už reálně neexistuje pojem „nepochopitelné'. Dokáže se totiž podívat očima jiné bytosti jako by onen pohled byl její vlastní, a to za prvé bez ztráty sebeuvědomění, za druhé beze strachu že toto vědomí sebe sama ztratí, a za třetí beze ztráty vědomí sounáležitosti s celkem – Všejednotou. A proto – strach coby pocit ohrožení vlastního Já skrze přijetí a pochopení úhlu pohledu druhých, včetně poznání z jakého bodu reality se dívají, je projevem dosavadní nejednotnosti takové bytosti s Já Jsem, a zároveň: odstranění tohoto strachu, ochota a tím zároveň i budovaná schopnost podívat se cizíma očima bytost do bodu vědomí Já Jsem posouvá - otevírá totiž této bytosti stav vědomí bezvýhradného přijetí reality skrze uvědomění si, co se za tím pojmem konkrétně v praxi skrývá. Opět – vše souvisí se vším, všechny procesy je možné zrcadlově obrátit, příčina se stává následkem a následek příčinou, tedy realizovaná cesta cílem směřování: ať se k cíli vydáte kteroukoli z nich, v určitém bodě zjistíte, že jsou do ní zahrnuty i cesty všech ostatních, které jste rozšířením svého úhlu pohledu získali, i když jste před dosažením tohoto bodu vědomí mohli mít pocit, že jimi nikdy nepůjdete, protože je necítíte jako pro sebe vhodné. Zjistíte, že dříve to pravda byla, nyní už není….a s postupujícím rozvojem vědomí tak před žákem tají jako sníh na prudkém slunci všechny takové oblasti jsoucna, které dříve pokládal za „nepřijatelné', „nepochopitelné', „nesmyslné', „nesjednotitelné'…
A čeho dosáhnete praktickou realizací tohoto přístupu? Porozumíte-li takto druhým, najdete si vždy nejvhodnější cestu k jejich srdcím, aniž byste naráželi na hradbu jejich nepochopení, která je vždy rezonancí vyvolána nepochopením vaším, ať už je jakéhokoli druhu. Pamatujete, co jsem říkal o detailech? Někdy i vaše neporozumění druhému v nejnepatrnějším detailu a následná nepřiměřená reakce může uvést do pohybu řetězec příčinných souvislostí, který vystaví mezi vámi hradbu tak vysokou, že přes ni ani jeden z vás nedohlédne na skutečnou podstatu svého protějšku. V takové fázi je pak porozumění vyloučené téměř ve všem, a chcete-li tuto situaci vyřešit, je nutné se cestou rozumové analýzy a vhledu do situace protějšku dobrat prapůvodní příčiny skrze níž nedorozumění vzniklo, a jejím vyřešením rozplést onen uzel energií odporu a nepřijetí, který se na ní následně vytvořil.
Moji milí, až odstraníte ze svého vědomí do posledního zbytku onen výše zmiňovaný strach ze ztráty sama sebe skrze přijetí nových úhlů pohledu, upraví se i váš přístup k ostatním.
Jak? Tím způsobem, že rezonancí přestane vyvolávat stejný strach ve vašich partnerech v dialogu, pokud k němu ještě mají sklony. Osa vaší komunikace pak bude vedena rovinou bezvýhradné lásky bez všech nižších osobních emocí uzavírajících vás do izolace ega, kdy každý z vás skrze touhu porozumět postoji druhého do všech detailů a odhalit tak přesné prameny všech jeho názorů bude schopen mu v klidu a s pochopením naslouchat a vidět ho v reálném světle, nikoli skrze zkreslující hradbu svých předpokladů o něm. Uvědomíte-li se v tomto bodě vědomí, otevře se vám skrze skutečný prožitek podstata slovního spojení „neexistuje já a ty, pouze jediné celistvé Já…“. Není tím zdaleka řečeno, že pro dokonalé porozumění by nejprve měly všechny názory individualit účastnících se dialogu splynout do jediného, to je pouze jedna možná varianta: tyto názory jsou správné všechny, a podstata sjednocení s Já Jsem dává i plně prožít tento fakt v celé jeho nádheře a plnosti – umění podívat se pohledem kterékoli individuality jako svým vlastním, a nehledat v něm správnost či nesprávnost. Tyto pojmy reálně přestávají existovat v momentě, kdy se bytost svým vědomím plně ztotožní s poznatkem, že tento svět jako celek se skládá z jednotlivostí, bez jejichž existence by se nikdy nemohl vynořit z neprojevené podstaty všeho bytí: vše je obsaženo ve všem, nekonečné možnosti se odrážejí ve svém neprojevení, dokonalý projev v neexistenci dalších možností….a proto je projevené bytí zároveň nekonečně jednoduché i nekonečně složité zároveň - oba krajní extrémy tvoří dokonalou jednotu v bodě svého splynutí, který je zároveň prostupem do neprojeveného zdroje všeho stvořeného bytí.
__________________________
A přicházím k otázce, kterou jsem si vlastně kladla od začátku spolupráce s mým učitelem. Je náhoda, že ke mně přišel právě v této době? Je náhoda, kolik takovýchto kontaktů existuje, a je náhoda, že mezi lidmi neustále sílí zájem o duchovní záležitosti? Protože jsme nedávno vstoupili do nového tisíciletí, řekla jsem si, že takováhle událost rozhodně stojí za zamyšlení. Nějakým způsobem se nad tím zamýšlí jistě každý, ale jak se tohle zamyšlení odrazí v tom, jak bude vypadat svět, ve kterém žijeme, naše společnost, naše okolí? A bude to vůbec mít nějaký vliv? A pokud ano, tak jaký? Jaké faktory ovlivňují náš život, a můžeme ho my sami vůbec nějakým závažným způsobem usměrnit?
24.Nové tisíciletí
Moje milá, ptáš se na hodně složitou věc, která ale má v současnosti velký význam, jak jsi správně odhadla. Lidstvo stojí před událostí, kterou bych nejspíše označil jako probuzení, prozření, objevení pravého stavu věcí. Nyní se bude rozhodovat o tom, zda vůbec - a také kdy - se lidská společnost oprostí od iluzí, které jí zbavovaly možnosti smysluplně ovládat směr své budoucnosti. Proč tomu tak je, to se částečně pokusím vysvětlit.
Stav české společnosti, a nejen české, se dá krátce charakterizovat asi takto: na pozadí staré, přežité struktury se začíná rodit nová kvalita, která svými charakteristikami částečně neguje tu starou, ale částečně z ní také vychází. Učí se z jejích chyb, a přebírá od ní a ke svému obrazu přizpůsobuje ty faktory, které z jejího hlediska se dají nazvat pozitivními. Tento systém ještě zdaleka není plně funkční: dá se říci, že se jako člověk po dlouhém spánku pomalu probírá k plnému vědomí sebe sama, nebo spíše jako rostoucí dítě začíná objevovat, že vůbec existuje, kdo vlastně je, a jaké jsou jeho možnosti a schopnosti. Jako každá společnost i tato má svého ducha, bytost, která je jejím vědomím, a která se skládá na nižším stupni existence z jednotlivých lidských bytostí jako ze svých jakýchsi „nervových buněk", které se k ní svými příbuznými energiemi přiřazují. Čím více takovýchto lidí k ní patří, tím silněji působí taková bytost na celkovou skupinu lidí, jejíž je jako podmnožina součástí, v tomto případě tedy společnosti České republiky. Ta má mnoho takovýchto podmnožin, a každá má na celek různý vliv - podle toho, jakými energiemi disponuje a v jaké strategické pozici je rozprostřena. Jednotliví lidé mohou být podle zaměření svých energií součástmi jedné nebo i více těchto podmnožin, a mohou se v nich jejich různým podílem uplatňovat. Uvedu příklad – učitelka se dvěma dětmi, která se zajímá o jógu a meditační činnost, a je též členkou skupiny šířící tuto filozofii mezi veřejnost působí ve společnosti jednak v roli matky (v okruhu své rodiny a sousedů), za druhé v roli učitelky (v okruhu pracovníků školy a svých žáků, případně jejich rodičů), za třetí coby šiřitelka duchovnosti (v okruhu své skupiny přátel a známých spolu s lidmi, kteří se o jejich činnost zajímají). Svými energiemi má vliv ve třech společenských podmnožinách, dalo by se říci ve složce rodinné, ve složce profesní a ve složce zájmové (kdybychom její postavení dopodrobna rozebrali, bylo by jich i více). Navíc působí svou osobností jako spojnice mezi těmito podmnožinami, protože je účastná ve všech třech zároveň. Lidí kteří působí ve vícero pozicích je převážná většina, připojují se i rodinné a přátelské vztahy a výměna informací v nich, proto je celá skupina podmnožin tvořících celistvou společnost provázána a propojena velmi složitou a komplikovanou energetickou sítí vzájemných vztahů. Převzetí celé její složitosti ovšem ani není ve tvých příjmových možnostech, ani není cílem této promluvy, proto takovéto stručné vysvětlení coby základní stavba pro můj další výklad zcela postačí.
Nyní se tedy vrátíme k tomu, co bych rád pověděl těm, kteří mají ochotu naslouchat, dívat se okolo sebe, učit se z chyb proto, aby je už nemuseli opakovat, a mají snahu nejen o to, aby se jim samotným vedlo lépe, ale aby lepším, plnohodnotnějším životem mohla žít celá společnost, jejíž jsou součástí.
Jeden ze základních zákonů fungování společnosti totiž zní: „Energie celku je výslednicí působení energií všech součástí, které tento celek v sobě zahrnuje." Není to jen prostý součet, pouhé okopírování známého fyzikálního zákona, a proč tomu tak je, to hned vysvětlím.
Společnost jako celek energeticky působí stejně jako její jednotlivé součásti – lidské bytosti – ve třech rovinách: v rovině mentální (myšlenkové), v rovině emocionální (pocitové), a v rovině konkrétních, fyzických činů. Každý lidský čin je tedy doprovázen a předznamenán svou nosnou myšlenkou, která ho stvořila, a zároveň pocitem, který ji provází. Vše toto je určitou modulací a formou čisté energie, která se nachází v každém bodě projeveného bytí, ale protože nemá žádnou formu která by jí dávala podobu, není vnímatelná, není projevená. Je to ona v duchovních kruzích tolik známá a tolik diskutovaná neprojevená podstata, substance, z níž vše stvořené vychází a opět se do ní vrací, nezčeřená hladina, která pro svou absolutní čistotu nemá žádný projev. Z tohoto neomezeného rezervoáru energie je možné čerpat kdykoli jakékoli množství, jen je k tomu třeba vědět, JAK…….
Zdá se vám, moji milí, že by bylo krásné a užitečné něco takového umět? Řeknu vám tedy jednu dobrou zprávu: děláte to každým okamžikem své existence. Za touto zprávou ovšem následuje ihned další, která ji poněkud uvede na pravou míru: neděláte to vědomě, proto má na tento proces vůle vaší osobnosti jen velmi malou účast. Je tomu tak proto, že víte jen velmi málo o tom, jakým způsobem je možné tuto energii uchopit a tvarovat podle svých záměrů, protože neznáte zákony, které proces vázání a modulace absolutní formy energie řídí. Neznáte, ale můžete je znát, a můžete se je také naučit používat, tedy samozřejmě pokud budete chtít. Do této doby bylo toto vědění před lidstvem utajováno, stejně tak jako moudrý rodič do rukou svého příliš malého dítěte nesvěří věc, kterou by si z nevědomosti mohlo ublížit. Už jednou se tak v minulosti stalo – vzpomeňte jen na Atlantidu a okolnosti jejího zániku. Toto vědění bylo esoterické, utajené: bylo přístupno jen úzkému okruhu zasvěcených, vyspělým duším, které rozvojem svých vnitřních kvalit dokázaly, že tyto síly nejen jsou schopny zvládnout, ale též jich využít pro dobro celku, nikoli pouze sobecky pro vlastní prospěch. Nyní však ve vývoji lidstva nastává etapa, kdy začíná být jako celek zralé k převzetí zodpovědnosti samo za sebe: dokázalo to už tím, že na fyzické rovině si otevřelo cestu k energiím, kterými by samo sebe mohlo zničit. Aby se toto nestalo, je nutné k „hračce" dítěti dát i návod k použití, a sdělit mu všechny důsledky, které jeho činy mohou mít. A to činy jakékoli, ne pouze ty, které mají viditelný globální účinek. Protože nikoli jen takzvané „velké" činy působí ovlivnění celku, je to i účinek oněch malých, zdánlivě nepatrných činů takzvaného „všedního života", které lidé mnohdy automaticky a netečně denně provádějí, aniž by se zamýšleli nad jejich sčítajícím se účinkem……
Ano, moji milí, povězte: jak často ráno vstáváte zamračení a omrzelí, jak často se během dne zlobíte sami na sebe, na své děti, rodinu, na svět, který vám takzvaně „otravuje život"? A jak často vítáte den úsměvem, jak často děkujete svým bližním za to, že vůbec JSOU, že jdou životem vedle vás a pomáhají vám na vaší cestě? Jak často s vděčností pomyslíte na to, že máte co jíst, kde bydlet, co si obléci, a jak často vnášíte svým vnitřním naladěním do celkových vibrací světa radost a lásku? Protože je tomu skutečně tak: celkové myšlenkové i pocitové vibrace spolu s vibracemi konkrétních činů vás, jednotlivců, se sčítají, aby utvořily celkovou energetickou strukturu společnosti, ve které žijete. Každý z vás má svůj podíl na celkové atmosféře panující ve vaší společnosti, ovšem ten zmiňovaný podíl jednoho každého z vás není stejný. Proč, to se vám pokusím vysvětlit.
Každý člověk má možnost naprosto stejného čerpání energie z rezervoáru, o němž jsem se výše zmiňoval. Možnosti každého jsou stejné, ale ne každý je plně využívá, protože existují limitující faktory, které toto čerpání ovlivňují. Abych vás dovedl k pochopení, je nutné nejprve osvětlit určité charakteristiky, které každému člověku umožňují rozeznat kvalitu každé energie, kterou přijímá, a tyto charakteristiky zároveň tvoří onu limitující složku, o níž jsem hovořil.
Možná mnohé z vás překvapím, ale oním rozpoznávacím nástrojem jsou – vaše pocity. Vaše pocity vám říkají, zda je vám ta či ona energie v té či oné formě příjemná či nepříjemná, tudíž pro vás prospěšná či škodlivá. Pocity příjemné vám totiž ohlašují, že množství vaší využitelné energie se zvyšuje, nepříjemné hlásají opak: o energii přicházíte. Množství vaší energie je totiž určováno vaší vibrační výší: tento princip se dá částečně přirovnat k výkonu počítače, který je limitován rychlostí kmitů svého procesoru. Energii přijímáte z vnějších zdrojů na principu rezonance, a rezonujete vždy s takovým energetickým zdrojem, který přesně odpovídá vašemu „naladění". Stejné přitahuje stejné, proto si zároveň takové zdroje do svého okolí přitahujete: tvoříte společně rezonanční systém vyššího řádu, který se navzájem energeticky podporuje. Proto jste-li naladění převážnou většinu svého času pozitivně, šíříte-li do svého okolí radost, dobrou pohodu a porozumění, vyskytne-li se v něm někdo se stejným vyladěním, bude přitahován on k vám a vy k němu. Naopak: vaše případné převažující negativní emoce vám vaše okolí „vytvarují" přesně k vašemu obrazu.
Shrnu tedy tuto moji promluvu: celá vaše společnost je taková, jaké je převažující pocitové vyladění většiny lidí. Zdá se vám to deprimující, a máte pocit, že s tím stejně nemůžete nic dělat? Omyl, moji milí. Můžete, a já to hned vysvětlím.
Je-li většina lidí v negativním pocitovém vyladění, je míra jejich využívání energie kterou mají k dispozici velmi nízká: tím méně, čím nižší jsou vibrace, na které se ladí. Pokud dostatečné množství lidí ve společnosti se naladí na vysoké vibrace lásky, radosti, dobroty a otevřenosti vůči ostatním, může svou celkovou energií negativní vibrace přezářit, i když jich bude daleko méně než polovina. Láska a radost nepotřebuje nadpoloviční většinu, aby přezářila strach a nenávist, a o to tu v případě oné rodící se „nové společnosti" jde: jejími členy jsou vyspělé lidské duše, které intuitivně cítí převahu a větší sílu lásky a radosti nad negativními emocemi, i když se jim praktiky vládnoucí v současné společnosti snaží vnutit, že opak je pravdou. K vítězství lásky stačí jen to, aby si potenciální členové oné nové společnosti uvědomili nesmírnou sílu, která se v samotné lásce skrývá: její podstata samotná to je, která jí dává nad negacemi převahu.
Moji milí, strach a nenávist izoluje člověka, který je cítí. Stává se osamoceným, neschopným komunikace s podobně „postiženými", a množství izolovaných jednotlivců se dá kýmkoli ovládat daleko snadněji, než celistvá společnost sjednocená láskou a porozuměním. Protože kde vládne láska, tam nejsou omezeny možnosti komunikace mezi lidmi, tam je vše jasné a pravdivé, tam není možné komukoli cokoli nalhávat, protože vzájemným porozuměním a neomezeným kontaktem a otevřeností jakákoli lež okamžitě vychází najevo.
Láska je světlo, strach je temnota. V atmosféře strachu se vždy proto mohlo dařit nejrůznějším podvodným praktikám obírajícím lidi o jejich energie, protože byly v oné tmě přerušené komunikace velice dobře skryty. Láska tmu prosvětluje, ale mnohým jedincům dosud zvyklým na tmu může být nepohodlná, protože velmi dobře odhalí, odkud kdo vlastně bere energie kterými disponuje: zda z vlastních zdrojů, či je získává od lidí, jejichž nevědomosti zneužil, a to bez účasti jejich vůle.
Láska je vědění, strach je nevědomost. Budete-li žít ve strachu, který vás uzavírá před světem a znemožňuje vám komunikaci jako zdroj poznání, budete jako nevědomí velice snadno ovladatelní a zneužitelní nástroji strachu, těmi, kdo skrze vlastní nevědomost o povaze takovéhoto zneužívání si do své vlastní budoucnosti přivolávají stejnou situaci, kterou vám způsobují. Je to zákon akce a reakce, zákon vracejících se důsledků způsobených příčin. Pokud se nacházíte v okruhu energií strachu se všemi jeho důsledky, je tento koloběh nekonečný: po věky budete střídat své role zneužívaných a těch, kdo vás nyní zneužívají: jste s nimi ve vazbě, kterou dohromady váže – strach. Vysvobodí vás až poznání příčin, proč je tomu tak, a až nad touto situací zapřemýšlíte, pochopíte podstatu oněch dvou základních energetických stavů, o nichž mluvím: strachu a lásky.
O veškerých svých energiích každý člověk rozhoduje sám, včetně každého okamžiku svého pocitového vyladění. Možná vám přijde nepravděpodobné, aby se člověk dobrovolně rozhodl pro strach, ale možné to je, vysvětlím to. Strach je totiž jen doprovodným jevem stavu duše, kterému říkáte sobectví. Jste-li na tento stav vědomí naladěni, uzavíráte se před okolním světem, chápete vše pouze z hlediska vašeho osobního prospěchu; a jak tento váš prospěch zapadá do prospěchu celku, na to neberete ohled, vaše obzory tak daleko nesahají. Za toto uzavření se do sebe však platíte daň ve formě uzavřenosti všech vašich energií, nikoli jen těch, o které momentálně máte zájem a neradi byste o ně přišli. V důsledku toho následuje vaše nízká komunikativnost, nevědomost, a následně vaše snadná ovladatelnost někým, kdo nad vámi získá výhodu určité informace, kterou vy nemáte.
Zdá se vám to tvrdé, moji milí? Ne, je to jen pravdivé. Zákony vesmíru platí pro každého, jsou nezrušitelné a nepřekročitelné, a jeden z nich zní: „Žádnou bytost jakákoli kvalita energie zvnějšku nemůže negativně zasáhnout, pokud ji sama zároveň nenosí v sobě." Proto nechcete-li být ovladatelní jinými, zbavte se toho, co vás s nimi svazuje a činí z vás jejich snadnou oběť: svého sobectví.
Není k tomu třeba ničeho jiného, než přiznat se k němu, uvědomit si co je jeho podstatou čím je způsobeno, a upřímně si přát ho odložit – nikoli ovšem jen kvůli sobě a svému strachu z jeho následků, ale kvůli své lásce k druhým. Jakmile to uděláte, budete mít otevřenou cestu k lásce, a vkročíte na ni tehdy, až budete schopni změnit úhel pohledu: v tom momentě, kdy se začnete dívat na svět očima celku, vyměníte svůj strach za lásku, protože láska se dostavuje automaticky na místo, odkud strach odchází. Je to základní energie ze které je utkán svět, je přítomna vždy a všude, a strach ji jen zahaluje jako plášť: plášť iluze, kterému jste dali přednost před pravdou. Odstraníte-li ho ze své duše, objeví se láska, která tu vždy byla, je a bude pro každého, který je schopen ji vnímat. Její síla je nesmírná, protože má tu nejvyšší vibraci, kterou energie v tomto světě může mít. Máte-li ji v sobě, strach ani nenávist kohokoli vám nemůže ublížit, protože tyto energie jsou její silou okamžitě zneutralizovány.
Proč si myslíte, moji milí, že před lety zvítězila vaše „sametová revoluce"? Zvítězila v ní láska: sounáležitostí mezi lidmi a komunikací mezi nimi byla prolomena informační bariéra, která silou strachu udržovala snadno ovladatelnou společnost skrze lži a polopravdy v nevědomosti o pravém stavu věcí. Zvítězila láska, ale na jak dlouho? Na celém světě se nyní bojuje boj, který svými ozvy zasahuje až k vám: boj o pravdu, boj o volnou komunikaci, boj lásky se strachem.
Na jednom každém z vás záleží, jak tento boj dopadne. Vaše energie to mohou být, které vrženy na misku vah neúprosně určí, kam se váhy převáží – zda na stranu lásky, či na stranu strachu. Čtete tato slova, pravda je před vámi otevřena: jak se rozhodnete, moji milí, jakou stranu budete volit v těchto volbách vašeho budoucího osudu? STRACH, anebo LÁSKU?
_______________________
Ano, stojíme před volbou… Stále větší počet lidí v současnosti tuší předzvěst čehosi co se má stát, tuší, že se blížíme ke zlomovému momentu ve vývoji, k něčemu, za čímž dosavadní život ani pociťované životní priority už nebudou tím, čím bývaly. Výklady o tom všem, co bude, se různí. A stejně tak i reakce lidí - od pocitů zmatku, dezorientace a beznaděje nad umírajícím "starým světem", až po euforii z nových energií spojenou s nepřekonatelným pocitem, že člověk doslova "musí jít a něco radikálního udělat". Já sama to "nové" ve vzduchu vnímám jako očekávání něčeho krásného, nádherného, něčeho dlouho touženého a velmi, velice potřebného...ale co se vlastně blíží, jak se to bude projevovat, a můžeme se na "to" nějak připravit, něco konkrétního pro to udělat? Zeptala jsem se..
25.Co nás čeká?
Milá moje, hovořil-li jsem o zlomovém momentu ve vývoji této planety, je skutečně takříkajíc "na dohled", a svými předzvěstmi svůj příchod ohlašuje. Citliví lidé mohou vnímat takřka hmatatelně svou vzrůstající touhu po kontaktu se stejně smýšlejícími lidmi, po otevřené komunikaci s cílem vyměňovat si vzájemně informace, tříbit v diskusi své názory, a tímto vzájemným sdílením se s druhými duchovně růst.
Duše moje, celé vzedmutí oné zmiňované vlny energií - vlny Lásky na této planetě - je závislé na tomto vzájemném otevření se a navázání láskyplné plodné spolupráce mezi bytostmi Světla ve hmotném vtělení. Jedině tímto způsobem pak bude zajištěno sestavení energetické sítě vzájemně propojených vědomí, která bude schopna tuto vlnu zachytit a převést její energie do plného projevu ve fyzické realitě.
Ano, už samotné otevírání se a navazování spolupráce je reakcí na první předzvěsti příchodu této vlny; a vše nyní záleží na vás, kteří onen impuls cítíte, jestli uposlechnete hlasu svého srdce, otevřete se a půjdete za jeho voláním učit se sdílení se v lásce se svými bližními, nebo zvítězí váš strach a sobectví, a dáte se uvěznit natrvalo ve svých dosavadních poutech konvencí a omezení, kterým dáváte tak bezútěšné pojmenování - "realita všedního dne". Vězte, že působením přicházejících energií bude vaše orientace na určitou cestu mnohonásobně zesílena a upevněna. Budete-li se tedy nacházet na cestě lásky, půjdete po ní pevně vedeni vyš a výš. Naopak - zůstanete-li zanořeni v poutech hmotné reality a v izolujících vibracích strachu, který k nim neoddělitelně patří, budou tato vaše pouta stále více upevňována: až ke hranici, za níž už vaše realita bude naprosto oddělena od reality Všejednoty, nebude s ní mít společnou už ani tu nejmenší část.
Milí moji, žádnému z lidí, kterému jasně plane oheň lásky v srdci, takováto ztráta vědomí sebe sama nehrozí, i kdyby onen oheň v sobě nosili a okolo sebe šířili naprosto nevědomě, tedy bez vědomí své vnitřní sounáležitosti s vědomím Všejednoty, Já Jsem. Kdo však tento oheň v sobě pomalu hasí svým sobectvím, neobrátí-li se včas nazpět k lásce, tomu po překročení určité hranice nezbude nic jiného, než dále se ubírat cestou tmy a strachu, protože cesta ke Světlu už pro něho bude uzavřena, nedostupná.
Ptáš se, jak máš ve srovnání s touto informací chápat fakt, že duše se vždy může vrátit zpět ke Světlu, ať se nachází jakkoli hluboko ve tmě? Jistěže je to pravda, ale uvaž, že onen návrat do Světla může uskutečnit pouze a jedině tehdy, je-li ho schopna. Po překročení určité hranice je totiž tato cesta před ní zastřena a bytost má natolik zkreslené vnímání, že ji nedokáže rozeznat ani jako možnost, natož jako realitu.
Přejdu ovšem nyní zpět k tématu sdružování a navazování spolupráce, protože je pro současnost nanejvýš důležité. Vězte, že nyní se začínají poznávat a jsou k sobě sváděni lidé, kteří se už před zrozením do tohoto života zavázali vypracovat a otevřít své vědomí do takové dokonalosti, aby mohli zachytit a do knihovny vědění hmotné roviny převést informace, které v budoucích letech budou sloužit jako návod pro sebezdokonalování na cestě ke své Boží Přítomnosti nejen pro vaše následovníky, ale i pro vás samotné: vždyť sebezdokonalování a práce na sobě je nyní pro všechny žáky Světla úkolem vrcholné důležitosti - bez jeho splnění nemáte šanci postoupit ke splnění úkolů dalších, které budou vyžadovat vaše vědomí ve stavu plné připravenosti, očištěné a vybroušené k dokonalému zvládání práce s energiemi, které mají přijít. Přijdou-li a budou zvládnuty, mohou tvořit, stavět a budovat jako nástroj neuvěřitelné síly. Nebudou-li však ovládány, mohou se zachovat právě jako ničím neřízená vlna energií: zničí vše, co se jim postaví do cesty.
Pamatujte, moji milí, že pro tuto práci jste se připravovali dlouhá staletí, mnohými velmi tvrdými zkouškami jste za tu dobu prošli, a vaše příprava byla řízena takovým způsobem, aby každý z vás byl rozvinutý v jiné oblasti než ostatní: tato metoda jednak ušetřila čas k vaší přípravě potřebný, a za druhé pak vás měla svést dohromady, protože jedině společnou prací obsáhnete celé spektrum výrazů dokonalosti Boží přítomnosti, z něhož jako jednotlivci vyjadřujete pouze malou výseč. Za třetí milí moji: za dobu vaší společné práce můžete podle své ochoty ke sdílení se s ostatními a volnému a otevřenému přebírání jejich dokonalosti v oblastech, v nichž vy sami dokonalí nejste, obsáhnout svým vědomím cely okruh vnímání, který vaše rodící se skupiny budou zahrnovat. Řekl jsem můžete - a tuto možnost budete schopni realizovat skutečně jen v té míře, v jaké se vzájemně ostatním otevřete ve volném dávání a přijímání svých energií.
Uvědomte si jediné - pokud bude toto vaše otevření se bezvýhradné, bude mít tento proces osobního růstu jednoho každého z vás maximální možnou efektivitu. Čím více pak bude omezeno volné proudění energií mezi vámi, tím bude pomalejší, a já nyní stručně vyjmenuji nejdůležitější problémy, které by vám v něm mohly bránit, a na jejichž rozpoznání v sobě a odstranění byste se měli zaměřit v prvé řadě.
Především - váš strach z vlastní nedokonalosti, z toho, že přiznáte-li ji sobě i ostatním, bud vás to velmi bolet, budete se cítit před nimi i před sebou pokořeni a poníženi. Nemusíte, moji milí. Uvědomte si, že v každém okamžiku vaše pocitové vyladění závisí pouze a jedině na vašem svobodném rozhodnutí, a cítíte-li se tudíž v určité situaci pokořeni, je tomu tak proto, že to tak chcete - vy sami, ne vaše okolí. Máte v sobě výchovou v současném životě i životech minulých uložen energetický vzorec, který tyto dvě energie svazuje dohromady a nutí vás nasazovat si masky klamného zdání dokonalosti vůči komukoli, kdo by svými skutečnými vlastnostmi dokazoval vaši dosavadní nedokonalost ve zvládnutí energií určitého životního principu.
Už před věky lidstvo jako celek tento model chování přijalo za svůj, protože to pro většinu z nich bylo pohodlnější, než uznat ve světle pravdy své nedostatky a z nich pramenící chyby, a svou prací na sobě je odstranit. Zvolili cestu lži a klamu, odtržení od reality Vševědomí Já Jsem, izolace jednotlivých vědomí, cestu strachu. Doufám však, že necítíte stud, moji milí - i tato cesta byla nutností, aby lidstvo poznalo oba stavy - strach i lásku - a uvedlo tak své vědomí do bodu absolutního středu Já Jsem, kdy v sobě zahrnuje zvládnuté oba tyto základní stavy energetické výměny, a může podle svých cílů mezi nimi svobodně volit. Neboť ony oba mají svůj smysl a účel v běhu projeveného bytí - jsou nástroji vibračních změn, a pokud je jednotka vědomí zcela ovládá, má svobodu pohybu mezi úrovněmi projeveného bytí. Vibračním sestupem svázaným s použitím energií strachu lidé ztratili kontinuitu vědomí v po sobě následujících svých vtěleních, tudíž jejich cesta se pro ně v jejich vnějším vědomí promítajícím se do fyzické reality stala nevědomou. Vy se nyní vědomě učíte lásku i strach od sebe odlišovat, a podle své vůle mezi oběma těmito stavy přecházet, abyste jejich cíleným používáním mohli přesně určovat svoji cestu, zvát do života přesně ty energie, které ke svému vývoji potřebujete, svobodně volit kulisy své fyzické reality. Pokud chcete znovu vystoupit na takovou úroveň vibrací, že se po vás otevře kniha vaší minulosti i možných budoucností, je pro vás nutná a nezbytná cesta lásky, která vás do oné výšky vyvede. Po dosažení úrovně, na níž se znovusjednotíte s vědomím Všejednoty však zjistíte, že se vám otevřela široká škála úrovní vaší realizace, přičemž rozlišením mezi nimi je vaše větší či menší konkretizace: a možností ji měnit je právě míra vašeho otevření se volnému proudění energie ve vás spolu s vyladěním na energii určitého typu. Co přesně je však těmito slovy míněno, na to si většina z vás bude muset ještě počkat - jsou to pro vás dosud mlhavé pojmy, do nichž jasno vnesete až prožitím popsaných situací.
Moji milí, až se tedy naučíte svým vědomím přesně rozeznávat, co se za určitým vaším jednáním v dané životní situaci skrývá - zda láska anebo strach - získáte tím klíč k rozšifrování jejich účelu a smyslu. Pochopíte a přijmete každou lekci, kterou vám život přinese - a tímto přijetím a pochopením tuto energii učiníte svou součástí. Dosud ve vás tato integrace životních principů probíhala neuvědoměle, mnohdy i za cenu značné bolesti a utrpení. Nyní jste vkročili na cestu vědomého poznání, a já před vámi postupně začnu otevírat a slovně i energeticky přibližovat podstatu jednotlivých životních principů přesně tak, jak svými energiemi vstoupí na pořad dne. Vězte, že nic se neděje náhodně, projeveným bytím podle přesně stanovených zákonitostí probíhají energetické vlny určité kvality, a tato energie rezonuje s vibrací určitého životního principu ve vašich jemných tělech, kterýžto energetický vzorec jste používáním jeho energií v příslušných životních situacích za celý průběh svých předchozích životů svou vůlí upravili do určité podoby. Čím větší rozdíl je mezi vaší variantou a dokonalostí její předlohy znící právě svým tónem v projeveném bytí, tím větší disharmonie se mezi vámi a jím projevuje, a tím větší bolest vám do života vnáší. Tato bolest vás nutí přehodnotit určité své postoje, a tudíž upravit energetický vzorec projevující ve vás onen životní princip blíže k dokonalosti jeho božské předlohy. Až tento proces postupně dovedete ke zdárnému konci, projeví se ve vás příslušná energetická vlna jako naprosté souznění, radost a láska, která navyšuje vaše vibrace stejnou měrou, v jaké jste této energii otevřeni.
Až toto učiníte s každým životním principem ve vaší bytosti zahrnutým, projeví se tento fakt jako mohutné vzedmutí vašich vibrací, které vaše vědomí fázovým posunem vynese do vyšší vibrační oktávy, čímž opustíte sféru nutnosti opakovaných inkarnací ve fyzické rovině z důvodů karmických závislostí.
Nuže, moji milí - znáte nyní vše pro to, abyste věděli, co za úkoly před vámi stojí na vědomé stezce poznání, která je nyní před vámi otevřena. Vyžaduje po svých adeptech poctivou a svědomitou práci spolu s absolutně čestným přístupem k sobě i k ostatním. Vždyť uvědomte si - vzhůru jste se vydali cestou lásky, protože tím směrem žádná jiná cesta nevede; a pravda a láska jedno jsou. Rozmyslete si proto dobře, zda tuto podmínku jste schopni a ochotni přijmout - pokud ne, nyní se ještě volně od této vědomé stezky a od svého úkolu v nadcházejících událostech můžete odvrátit a následovat pomalejší, nevědomou cestu ostatních lidských duší, s nižší úrovní energie a tedy i zodpovědnosti. Cesta lásky se před vámi otevírá: není jednoduchá, vždyť už vstoupit na ni vyžaduje mnoho a mnoho práce na sobě před tím, než bytost dosáhne určité mezní hranice otevření se lásce, která vstup vůbec umožňuje. Vězte však, že už dosažení této mezní hranice vám umožní, abyste se stali jedním článkem sítě, která bude moci zachytit, využít a přetvořit vlnu změn, která se už řítí vesmírem směrem k vaší modré planetě. Protože ta vlna je Láska, která příbuznou kvalitu na své cestě podpoří a rozvine, ale kvalitu opačnou svou silou pohltí a přemění. Budete-li Láskou, budete posíleni, budete-li Strachem, budete vzati a přetvořeni...ale už bez účasti svého vědomí. Pro co se rozhodnete, moji milí? Není třeba se ničeho obávat, vždyť podstatou přicházejících změn je Láska, a ať už se tedy rozhodnete jakkoli, změnou projdete v každém případě; vaše rozhodnutí se týká jen způsobu, jakým se budete účastnit budoucích událostí - zda aktivní či pasivní formou.
____________________________
Vlna lásky…jak se asi v praxi bude projevovat? Tahle otázka mi okamžitě projela hlavou, když jsem si připomněla stav „reality“, kterou okolo sebe každý den vidím. A vzpomněla jsem si i na jeden velice netradiční dotaz jednoho mého přítele, který se dále vyvinul poněkud nečekaným způsobem. Zeptal se mě tehdy: „Nevíš proč kdysi stál párek pět korun a dnes stojí skoro padesát?" Nejdřív jsem chtěla odpovědět jak se na podobné dotazy v „běžném hovoru" odpovídá – pokrčením rameny a poznámkou typu „všechno se přece zdražuje, je inflace"… jenže pak mi přišla na mysl ta trošku šťouravá otázečka „A proč vlastně?" A následoval úsměv mého učitele a odpověď, ve které bylo v jediném okamžiku zahrnuto úplně všechno. A co to „všechno" vlastně obsahovalo, to se teď alespoň částečně pokusím (s laskavou pomocí svého učitele) převést do poněkud těžkopádnější a méně výstižné (zato však konkrétnější) řeči slov…
26.Vztah dávání a přijímání
Milá moje, toto je jedna z otázek, které mohou být označeny oním okřídleným slovním spojením „špička ledovce": zdánlivě nepatrná, povrchní a banální věc, která ovšem při hlubším zamyšlení pod „povrchem všednosti" odkrývá problém dalekosáhlého významu. Proč je stejná věc nyní dražší? Jakým způsobem se změnil pohyb energií zvaných „peníze" ve společnosti tohoto státu, a jaké jiné energie a principy jejich fungování na tento pohyb mají vliv? Všechno souvisí se vším, ovšem některé věci či jevy jsou spolu svázány těsněji a jiné méně. Podíváme se tedy, jaké životní principy jsou spojeny s energií peněz.
V prvé řadě je to základní princip pohybu energií vztahující se k určité jednotce vědomí (ať už je to jednotlivý člověk či celá společnost), a tím je dávání a přijímání. Jakákoli výměna energie mezi dvěma duálními protipóly je vztahem, proto se tato problematika týká všech typů vztahů včetně peněžních, všech aktivit, které jsou založeny na dávání a přijímání energie.
Obecně lze k fungování tohoto principu říci následující: určitý bod vědomí do sebe může zahrnout pouze určité omezené množství energie určitého typu. Není tedy pro nikoho možné donekonečna přijímat aniž by zároveň dával a naopak, jinak se proud energie zastavuje. Jaký je tedy praktický důsledek, pokud se týká peněz? Pokud v sobě ona zmiňovaná jednotka vědomí nemá obě tyto složky vyrovnané do rovnovážné polohy, bude mít problémy s dostatkem peněz: jejich přítok se zastaví buď kvůli neochotě je vydávat, nebo kvůli neochotě je přijímat, ať už z jakýchkoli důvodů. V prvním případě se jejich přítok zastaví po nahromadění onoho limitního množství omezeného kapacitou této jednotky vědomí, ve druhém tehdy, když se ona kapacita vyprázdní.
A co je obecným důvodem pro neochotu dávat či přijímat? Je to strach. V případě neochoty dávat strach z toho, že dáme-li, bude se nám nedostávat, tedy nedůvěra v to, že v každém okamžiku naše s láskou procítěná a uznaná potřeba čehokoli tuto energii automaticky povolává do našeho života. A z čeho tento strach z dávání vyplývá? Nedůvěřujeme-li, že v každém okamžiku budou naše potřeby naplněny, je to způsobeno dlouhodobou zkušeností, v níž tyto potřeby skutečně plněny nebyly. Rozebereme si nyní, proč se to dělo. První podmínkou pro splnění určité potřeby je přiznat si, že takovou potřebu vůbec máme. Pokud tomu tak je a naše přání přesto splněno není, naznačuje to skutečnost, že proti naší vědomé energii působí energie jiná. Buď je tedy v našem podvědomí obsažen vzorec, který existenci našeho vědomého přání popírá, nebo si svá přání přejeme nesprávným způsobem. Jak to tedy má správně být? Za prvé – naše přání musí být v souladu s harmonií celku, proto může být splněno pouze tehdy, když je v tomto bodě osobnost člověka (Já Sám) podřízena vedení duše, Já Jsem: žádné přání se tedy splnit nemůže, pokud jeho energie jsou v rozporu s energiemi vyššího cíle, kam dotyčný člověk jako jedna z jeho částí směřuje. S tím zároveň souvisí i ten fakt, že jsme-li v souladu s energiemi Já Jsem, naše přání jsou automaticky přáními vyššího celku, protože jsme s ním energeticky ve shodě. A za druhé – aby toto vše se mohlo uskutečnit, musíme v bodě týkajícím se našeho přání být bezvýhradnou láskou, se všemi podmínkami k tomu potřebnými, včetně už několikrát zmiňovaného sebepřijetí - dokonalého poznání sebe sama; což zároveň znamená odbourání veškerých negativních vzorců z podvědomí.
V případě neochoty přijímat je též příčinou strach: strach ze ztráty svobody, ze vzniku závazků; z toho, že přijmeme-li cokoli od někoho, vzniká nám tímto u něho energetický dluh, který musí být splacen. Proč se toho tak bojíme? Protože jsme v mnoha případech opakovaně zažili zkušenost ovládání a závislosti, která nám do podvědomí vložila vzorce strachu ze vztahů. Řešením je opět totéž jako v předchozím případě: pochopit rozdíl v přístupu mezi strachem a láskou, mezi Já Sám a Já Jsem: víme-li, že jsme nedílná součást celku, nemusíme mít strach přijmout a tím se zavázat: víme, že vnitřní pocit svobody nezávisí na počtu našich závazků, ale na tom, kolik z nich jsme učinili dobrovolně. Svoboda není anarchie, tedy absolutní nespoutanost, svoboda je přesné poznání svého místa v běhu celistvosti projeveného bytí a jeho dobrovolné dodržování. Pro příklad uvažme jednu věc – čím je samostatná jaterní buňka bez celistvého organismu, kterému slouží a který jí poskytuje možnost existence? Co se stane, když se taková buňka rozhodne se „osamostatnit" a v mylném domnění, že svoboda je absolutní nezávislost na čemkoli, se začne chovat jako absolutně samostatný organismus? Normální, zdravá, svému okolí i sobě samé užitečná buňka se přemění v buňku rakovinnou. Podle svého mínění je svobodná. Jaké je ale mínění celku – organismu, a jak nakonec celá záležitost skončí? Absolutní nekorespondence jednotlivých součástí celku s jeho vyšším řádem může skončit jen jedním způsobem – absolutním zmatkem, kdy mezi jednotlivostmi navzájem i mezi celkem jako takovým přestává jakákoli komunikace. Co je logickým důsledkem? Chaos – smrt jako absence řádu - života.
Obojí přístup – neochota dávat i neochota přijímat - vychází z individualistického životního názoru, který když vyměníme za celostní pohled na strukturu projeveného bytí, nám automaticky upraví náš přístup k dávání a přijímání energií obecně, nejen k energii peněz: podíváme-li se celostním pohledem, vnímáme naprosto jasně vzájemnou propojenost všech jednotek vědomí skrze pohyby energií určované základními zákony bytí, a víme tedy naprosto jistě, že pokud se vnímáme jako nedílná součást celku, každá naše potřeba je okamžitě plněna stejně tak, jako svoboda v celostním pohledu je chápána jako naprosté pochopení a tím i možnost dokonalého využití všech omezení, které nám dává a určuje naše přesná úloha v mechanismu tohoto celku. Nemusíme tedy znát žádná nová fakta ve smyslu vědomostí o zdrojích peněz a jejich využití, stačí změnit úhel pohledu na svoji pozici v běhu projeveného bytí: radikální změna našeho chápání světa od individualistického přístupu k přístupu celostnímu bude mít za následek stejně dramatickou změnu našich životních podmínek….ovšem je nutné vzít přitom v úvahu, že tato změna se musí týkat nejen našeho bdělého vědomí, ale také podvědomí: tedy všech starých vzorců myšlení, cítění a jednání, které jsou v něm za současný život i životy minulé nashromážděny. Podmínky pro to byly podrobněji rozvedeny v článku „Práce s energetickými vzorci". A protože přeměna celého vědomí i podvědomí - jakési „přepólování" energií strachu na energie lásky - je zřídkakdy záležitost krátkodobá, je zřídkavou záležitostí i náhlá prudká změna finančních podmínek – daleko častěji je to spíše pozvolná záležitost.
Přejdeme ovšem zpět k hlavnímu tématu otázky – proč je stejná věc nyní dražší, ačkoli množství energie vynaložené na její výrobu je stejné? Abychom mohli zodpovědět tuto otázku, položíme si nejprve další: jaké energii ve vyšších rovinách odpovídají peníze pohybující se ve fyzické rovině? V rovině emocionální je to energie pocitu svobody, kterou peníze svému vlastníku přinášejí, v rovině mentální je to ocenění určité formy projevu, tedy její převedení do vyčíslitelného množství neutrální energie, kterou ve své podstatě peníze jsou. Když navíc uvážíme všechna fakta o pohybu peněz uvedená v předchozích odstavcích, dojdeme k následujícímu závěru: podstatou inflace je klesající hodnota peněz ve vztahu k formám, které mají zastupovat. Peníze jsou na vyšších energetických úrovních ekvivalentem míry svobody člověka a též hodnoty, kterou pro něj mají energetické formy potřebné k jeho životu. Co se tedy stává, když hodnota peněz klesá? Člověk získává peníze vlastní prací, a vynakládá je podle jeho rozhodnutí o svých prioritách na věci, které potřebuje či pouze chce. Pokud existuje nerovnováha mezi hodnotou jím vytvořenou a hodnotou jím požadovanou, mění se i hodnota energie, která tvoří převodní stupeň mezi těmito dvěma úrovněmi: pokud tedy lidská společnost více vytváří než požaduje, hodnota peněz stoupá – člověk si za stejnou částku koupí více, pokud však více požaduje než vytváří, jejich hodnota klesá: za stejnou částku člověk dostává méně.
A co je příčinou současné inflace v české společnosti? Pokud jste pozorně četli předcházející řádky a dobře uvažovali nad jejich smyslem, dojdete k následujícímu závěru: její příčinou je obecná neochota lidí dávat, sdílet se o sebe samotné, otevřít se. Obecná příčina – nedůvěra a strach. Konkrétních důvodů je hned několik.
Za prvé – neochota lidí poskytnout celku – své společnosti - ve formě vlastní práce to nejlepší, co v nich je. Řekněte ale, moji milí, co čekáte, že vám při takovémto přístupu podle zákona odrazu přijde zpět? Říkáte, že vám vaše vlastní společnost připadá nepřátelská? Kdo tuto skutečnost ale má změnit, když ne vy sami?
Za druhé – nevážení si hodnoty peněz. Člověk příliš mnoho z toho, co mu je Všejednotou s láskou poskytováno, považuje za samozřejmost, aniž by cítil sebemenší potřebu za to poděkovat, tedy UVÉDOMIT SI hodnotu všeho, co k němu v životě přichází. Milí moji, svým díkem za všechny dary co dostáváte si je udržujete ve svém životě a určujete jejich cenu….svým vlastním vědomím určujete cenu peněz, situace ve vaší společnosti je tedy logickým důsledkem myšlenkového vzorce, který mezi vámi převládl.
A za třetí – vaše vlastní práce ztrácí hodnotu též proto, že si jí a potažmo ani sami sebe – opět – nevážíte. Pochopte – vaše vědomí, nikoho jiného, je nástrojem, který vytváří vaši realitu. Co vám chybí, moji milí, ve vašem přístupu k sobě i ke své společnosti, víte to? Až láska ve vašem vědomí nahradí strach, až pochopíte jeden každý z vás svoji úlohu v běhu bytí a budete ji plnit s radostí a s pocitem osvobození dosaženém tímto svým poznáním tak nejlépe, jak jen dokážete, pak přestanou peníze jako odraz hodnoty vás samotných ztrácet svou cenu: přestanou naplňovat hodnotu iluze, ale tak jako vy sami se stanou Pravdou…..pak se vše objeví v pravém světle – Lásce, protože pak teprve stíny strachu ztratí svoji moc.
____________________
Stíny strachu….jak hmatatelně ve světě vystoupily na povrch onoho osudného dne, kdy…
Myslím, že na událost která se stala v tento den nelze nereagovat: každý člověk který viděl to co se stalo, se nějakým způsobem změnil - ucítil nějakou emoci, začal přemýšlet, usuzovat, možná se k něčemu rozhodl, možná se jeho vidění světa a názor na realitu proměnily. I já jsem tímhle procesem prošla. Ptala jsem se – kvůli čemu se to stalo, čím mohu sama za sebe přispět aby se to neopakovalo, jak tomu všemu mám rozumět? Cožpak cesta násilí je jediná, kterou můžeme jako lidstvo jít?
27.Úterý 11. 9. 2001
Milá moje, ptáš se, jak můžeš ze své pozice pomoci vzhledem k tragédii která se stala, jak může pomoci kdokoli z lidí, kteří nemají bezprostřední účast na této tragické události? Duše moje, jedině tím, že s láskou otevřeš své srdce: otevřeš ho nejen obětem oné katastrofy, ale i těm, kteří ji vyvolali v život…neboť věz, že oni byli pouhými nástroji sil, které se projevily jako nevyhnutelný důsledek působení myšlenkových a pocitových vzorců zúčastněných ve spletité energetické síti této planety. Otevřeš své srdce, a porozumíš motivům které stály v pozadí, a svou láskou a vírou v dobro v člověku budeš všem lidem ochotným naslouchat ukazovat cestu, kterou je možné se vydat – jinou, než dosud lidstvo šlo, cestu lásky, cestu pochopení. Věz, že čím více takových lidí bude, tím bude zřetelnější, otevřenější, přístupnější…
Pochopení a porozumění – jedině to může napravit veškerá pokřivení a přehrady strachu, nakupené mezi jednotlivými oblastmi tohoto světa…..vzájemná domluva a vyjasnění sporných stanovisek. Kdy je ale možné spolu mluvit? Jedině tehdy, když jsou obě strany účastné v nějakém energetickém konfliktu ochotné vzájemným smířením, energetickou výměnou tento konflikt řešit, rozpustit protikladně působící energie mezi sebou skrze ochotu podívat se na vzniklý spor očima nezávislýma na stanovisku jedné či druhé strany, nezaujatýma očima nadhledu, s cílem nikoli jednostranného prospěchu, nýbrž prospěchu obou stran.
Cítíš lítost nad tím, co se stalo? Duše moje, ale ono se to muselo stát, protože jiným způsobem nebylo možné upřít pozornost světa na problémy, které už dávno byly zralé k řešení. Pověz, co se stane, když člověk v běžném životě ignoruje nějaký konflikt, který se k němu zvnějšku promítá, a nejenže není ochoten si přiznat svůj díl energií kterým se na něm účastní, ale odmítá ho jako takový vůbec vzít na vědomí? Tento mechanismus funguje nikoli pouze u jednotlivých lidí, ale i u lidské společnosti, u států a národů jako energetických uzlů konkretizovaných působením nějakého společného jmenovatele. Každý stát či národ charakterizují určité typické rysy a vlastnosti kterými se od ostatních odlišují, a tyto odlišnosti působí ve vzájemném styku stejné jevy jako mezi jednotlivými lidmi: pokud se o ně s láskou sdílí, mohou sloužit jako vzájemné obohacení, pokud ovšem z nich mají strach a odmítají je cestou útoku na ně či útěku před nimi, pak vzájemné rozpory stále rostou. A porostou do té doby, než nahromaděná energie agrese na straně jedné prolomí bariéru pasivní obrany na straně druhé. Co se stane pak? Situace se obrátí, uskutečněná agrese vyvolá protiútok. Jak dlouho tahle energetická výměna bude pokračovat, co myslíš?
Vžij se do této situace, jako by probíhala mezi dvěma lidmi: jeden svobodomyslný, zvyklý spoléhat pouze sám na sebe, bohatý, schopný se velmi dobře o sebe hmotně postarat, ale ignorující v sobě vzorce netolerance k těm, kteří totéž nedokážou a kteří jsou jiní než on, spolu se strachem ze ztráty toho, co svými schopnostmi dosáhl. Druhý člověk je nesamostatný, až fanaticky oddaný svému přesvědčení, ovládaný strachem a předsudky proti čemukoli od sebe odlišnému včetně bohatství, a spočívající v takovém zajetí těchto svých vzorců, že není schopen jasného hodnocení situace: proto má neustále dojem, že onen bohatý a úspěšný ho ovládá a utiskuje. Jak se situace mezi nimi bude vyvíjet dál? Podle zákona o vyrovnávání protikladů směrem k celistvé dokonalosti jsou k sobě přitahováni vzájemnými polaritními odlišnostmi ve formě dosud nezpracovaných energií, tedy energií, které prozatím nebyli schopni do sebe včlenit a naučit se je používat.
Jakákoli polarita, která je izolována od svého doplňujícího protějšku, své energie vystupňuje k extrému; a ve stejné míře k této své izolovanosti přestává být bezvýhradnou láskou, protože láska je celistvost a vyváženost: jakýkoli extrém je proto příčinou i důsledkem opačného energetického stavu – strachu symbolizujícího oddělenost a nevyváženost.
Co jeden z nich má a druhý ne, co vzájemně oddělené tvoří mezi nimi nepřekročitelnou překážku, a co sjednocené by bylo nesmírným obohacením pro ně oba? Zkusme o tom zapřemýšlet. Čím je schopnost hromadění hmotného zabezpečení bez vyššího cíle, kterému by člověk byl oddán? Harmonicky vyvážený člověk není odtržen od fyzického světa, stojí nohama pevně na zemi a umí si zajistit hmotné prostředky – ovšem ty mu slouží k tomu, aby mohl naplnit vyšší ideál, vklad rozvoje své osobnosti na cestě ke svému vyššímu Já, který věnuje myšlence prospěchu celku, nikoli pouze svým osobním, sobeckým zájmům. Obě strany mohou ze vzniklého konfliktu vyjít celistvější – pokud zvolí cestu vzájemné ochoty k přijetí a pochopení svého protějšku. Pokud to ale neudělají, odmítnuté energie se jim opakovaně budou vracet zpět, obohacené vždy ještě o energii každého jejich odmítnutí.
Pak zbývá už jedině výše zmíněná možnost – namísto co by je přijali dobrovolně a pochopením se přeměnili v celistvost sjednocením se svojí opačnou polaritou, budou jim vnuceny násilím, čímž se vychýlené kyvadlo extrémů zhoupne na opačnou stranu reality. Vzápětí se situace bude opakovat – tak dlouho, dokud se tyto extrémy nesjednotí. Pro tuto alternativu je ale nutná a potřebná jedna věc – pochopení obou stran, že se skrze svého „protivníka" dívají na vlastní obraz v zrcadle, že to jsou jejich vlastní odmítnuté energie chybějící jim k dokonalosti, kterým upírají právo na existenci, a které jim proto k přijetí přicházejí zvnějšku násilnou cestou, když už nevyužili možnost citelně méně bolestnou: vyřešení dobrovolným přijetím dosud odmítaných částí sebe sama. Proto pokud jakákoli ze zúčastněných stran se nevyrovná se svým stínem, nevynese ho do světla a nepřizná se k němu aby ho mohla přeměnit, ponese nevyhnutelné následky svého činu – energetické vyrovnání cestou násilí.
Poučení plynoucí z této situace je možné uzavřít jediným způsobem: uvědomte si, moji milí, že podle zákona odrazu co nedáte, to zpět nemůžete dostat. Co skrze svoje srdce nabídnete světu? Pokud chcete, aby tento svět byl světem lásky a vzájemného porozumění, má vaše srdce být branou, kterou budete s radostí vítat vše od vás odlišné s hlubokou vděčností za to, že vám byla touto cestou dána možnost poznání. Svou láskou a vírou ve stejnou lásku ve svém protějšku mu otevíráte cestu, aby ji skutečně mohl projevit. Toto je možná budoucnost, moji milí, kterou začínáte tvořit v přítomném okamžiku. Uvědomte si ale další věc: situace která nyní nastala směřovala ke svému vyvrcholení po dlouhá a dlouhá léta vzájemného působení strachu, a rozpustit tyto staré vzorce bude nějakou dobu trvat, i když snaha o to bude sebevětší. Pro úspěch je proto důležitá jedna vlastnost, která je neodlučitelnou sestrou lásky: trpělivost. Přeji vám tento úspěch, moji milí, z celého srdce. Protože má-li se stát tato planeta rájem, nepůjde to bez vzájemné spolupráce každého s každým, bez sdílení se v lásce a harmonii: to je cesta ke sjednocení v Já Jsem, ve kterém se všechny dílčí cesty – proudy vědomí – sbíhají do jediného celku.
________________________
Ano, je to tak: jen naše vlastní energie to jsou, které ve svém součtu a průniku tvoří hmatatelnou podobu tohoto světa….nejen české společnosti. I svět okolo má ego, nikoli pouze jednotlivé lidské bytosti, a to ego předá vládu Všejednotě jen tehdy, když dostatek nás jednotlivců dokážeme tímto směrem zrealizovat svoji změnu.
Existuje mnoho knih které napovídají cestu, a jednou z nich je například Tajemství Shambhaly od Jamese Redfielda, autora známého Celestinského proroctví. Při její četbě jsem si uvědomila, jak její téma nádherně zapadá do děje, který okolo sebe vnímám, do příprav na změnu, na kterou se chystá celá planeta…a začala jsem sledovat souvislosti, a s pomocí svého laskavého učitele je řadit k sobě. Výsledek vám nyní předkládám.
28.Tajemství Shambhaly
Milá moje, přečetla sis velmi důležitou knihu: zjednodušeně podává to nejdůležitější, co by si měl následovník Světla uvědomit, čím by se měl řídit, a podle čeho žít. Správně cítíš, že Shambhala není místo ve fyzické rovině, je to skutečně bod vědomí, ve kterém jsou soustředěny nevtělené síly Světla společně s vědomím nejvyspělejších lidských bytostí, a svým vyzařováním cíleně působí na zvyšování sebeuvědomění jak lidstva jako celku, tak jednotlivých lidských bytostí, pokud mají v sobě ochotu jít za Světlem, následovat jeho volání.
Ptáš se, zda „druhá strana" činí totéž, ovšem zrcadlově opačně? Samozřejmě, duše moje, vždyť ve všem vždy existuje rovnováha, a možnost cesty do Světla je vyvažována možností opačnou; svoboda volby každé duše je posvátná, a jakou kvalitu energie si jeden každý člověk do svého vibračního pole – aury – pozve, ta přijde, na tomto zákoně není nic složitého ani nepochopitelného. Tuto problematiku jsme už ovšem několikrát podrobně probírali, nemyslím tedy, že bych měl opakovat mnohokrát vyslovené. Dopovím raději započaté téma, je pro tuto dobu velmi aktuální.
Současná doba je dobou probouzení stále většího počtu lidí, kteří ve svém srdci zaslechli ono pomyslné „volání Shambhaly", a snaží se ho následovat tím nejlepším způsobem, jaký znají. Jde ovšem o to, že pokud ono volání je přijato pouze emotivně, tedy srdcem, daná bytost ho vnímá jako velice intenzivní pocit touhy po lásce a kráse, po něčem nádherném, ale dosud nedefinovaném a nevyhraněném. Má v srdci touhu, ale nevidí žádný zřetelný směr, kterým by za předmětem své touhy měla jít, nezná ho, neví o něm. Nebude ho znát do té doby, dokud se ono volání nedotkne vědomé úrovně člověka, dokud se ke složce pocitové nepřidá složka mentální, a dokud svým sjednocením neotevřou před dotyčným člověkem úroveň nové kvality – úroveň intuice. Pak teprve – když se k srdci přidá hlava – toto sjednocení otevírá bod vědomí, který si lidé zvykli nazývat „třetí oko", energetické centrum, které je cestou k vyšším hladinám vědomí, ke světu příčin a podstat všech věcí a jevů.
Vplynou-li takto do vzájemné součinnosti cit s rozumem, před bytostí se začnou otevírat všechny příčiny její touhy spolu s vzájemnými návaznostmi, a začne se vynořovat konkrétní, jasný cíl, spolu se vším, co je k jeho dosažení potřebné, tedy spolu se všemi dílčími etapami cesty, která k onomu cíli vede. Vydá-li se pak bytost po ní, začne stále více vibrovat společně s vibracemi vyšších celků vědomí, začne tedy naplňovat svůj díl Božího plánu, plánu vybudování Království Božího na této zemi, plánu plného projevení se Boha jako celku na fyzické rovině skrze každou i sebenepatrnější jednotlivost, která tvoří součást oné celistvé Boží Dokonalosti. Stane-li se toto, bytost pochopí úlohu a funkci citu sjednoceného s rozumem, a uvádí se skrze uchopení a použití intuice – nástroje vzniklého skrze toto své pochopení - postupně do souladu s vibrací Všejednoty ve všech vibračních okruzích, které v sobě zahrnuje. Její vůle tudíž stále více splývá s vůlí Boží, a skrze toto splývání jsou jí postupně odkrývány poznatky stále větší důležitosti spolu se stále silnějšími energiemi na ně se vážícími.
Duše moje, ty už znáš konkrétní podobu, kterou ve fyzické rovině tento cíl má, že? Je jím tvé dokonalé poznání toho, čemu se říká láska, aby ses touto láskou mohla stát pro sebe i pro ostatní, a předávat toto své poznání všem, kteří se tě s upřímným zájmem budou ptát. Víš, že pojem „stát se láskou" znamená ve své podstatě otevřít se s bezvýhradným přijetím a uznáním všem typům vztahů – energií, a naučit se s nimi pracovat, pochopit tedy jejich podstatu a naučit se je využívat pro určitý konkrétní cíl. Jsi-li takto vyladěná do harmonie se všemi jednotlivostmi projeveného bytí, tento cíl vždy odpovídá zájmům Celku, je jedním z dílečků skládajících dohromady určitý celkový cíl Všejednoty.
Nejbližším takovýmto cílem pro planetu Zemi je sladění a vzájemné propojení energetických polí všech jednotlivých jiskřiček vědomí na této planetě se nacházejících, což nezahrnuje pouze lidské bytosti, ale i celou škálu společenství vědomí nejrůznějších typů i podstat, o jejich existenci běžný člověk mnohdy ani nemá tušení. Splynutí těchto jednotlivých střípků vědomí do jednotného celku spolu se současným otevřením vyšší hladiny vědomí, tedy umožnění konkretizace až do fyzické roviny daleko rozsáhlejší a komplexnější inteligence, než se zde dosud mohla projevit, probuzení latentního kolektivního vědomí této planety do sebeuvědomělého stavu: to je to, oč nyní jde, a na tento proces se celá planeta včetně lidstva postupně připravuje.
Celé mé dosavadní učení sloužilo k tomu, aby tobě i dalším zájemcům vložilo do rukou nástroje, kterými se můžete přetvářet do požadovaného bodu vědomí. Ony tvoří cestu, která vás vede k cíli, ovšem vaše nohy to jsou, které po ní jdou – bez vaší snahy tyto nástroje uchopit, naučit se s nimi zacházet a začít je smysluplně používat by tato cesta pro vás zůstala pouze možností: otevřenou sice, ale neuskutečněnou.
Duše moje, jednotu všech ovšem nelze dosáhnout, pokud jakákoli jednotlivost upřednostňuje svůj pohled na projevené bytí před projevy ostatních, pokud neuzná všechny tyto pohledy za sobě rovné, a hlavně: pokud se nenaučí dívat se jimi tak, jako by byly její vlastní, s naprostým pochopením faktu, že vše to, co vnímá a jak to vnímá, je dáno a určováno kvalitou bodu vědomí, odkud daný pohled vychází. Dostat se do této fáze rozpuštění Ega není snadné; bez této podmínky však není možné splynutí do vyššího celku vědomí. Mnoho jednotlivých duší už touto fází prošlo, ovšem nyní před ní stojí tato planeta jako celek, a z tohoto faktu vyplývá už dříve vyslovené: dokud tohoto stavu vědomí nedosáhne určitý kritický počet jednotlivých střípků vědomí, z nichž se celá planeta skládá, tento její přechod do vyšší vývojové fáze není možný.
Úloha všech duší, které se do uvědomění si existence tohoto děje začínají probouzet, je tedy jasná: za prvé si uvědomit, jaká je podstata procesu v němž se nacházejí, co za možnosti otevírá, jaký je jeho konečný cíl, a čím je třeba osobně přispět k tomu, aby se mohl uskutečnit; za druhé začít na sobě v příslušném poznaném směru pracovat, a za třetí dělit se nezištně o všechny svoje dosažené poznatky se všemi, kteří o ně projeví zájem, aby se okruh vědomých duší mohl stále rozšiřovat, a celková úroveň uvědomění se lidstva jako celku postupně stoupala.
Proces sdílení se, splývání, strhávání bariér, zdí a překážek mezi všemi bytostmi, nastupující vzájemná bezvýhradná důvěra a láska: to je nyní proces prvořadé důležitosti, uvědomíš-li si všechny návaznosti, zjistíš, že souvisí i s procesem poznání, protože je to de facto jedno a totéž – splynutí vědomí není možné bez odstranění všech omezení, a stupeň poznání dané bytosti je přímo úměrný množství omezení, která v sobě nosí. Dokonalé poznání tedy má pouze ničím neomezené vědomí, kterým je Bůh spočívající v neprojeveném – a to je též zároveň konečný cíl, k němuž postupným splýváním do stále větších a větších celků spějí všechna jednotlivá dílčí vědomí.
29.Uvedení do praxe
Milí přátelé….tohle všechno, co se před vámi v tomto textu objevilo, by nebylo ničím než prázdnými slovy, kdyby nebylo možné je uvést určitými technikami do praxe. Povím vám tedy nyní v závěru svoje praktické zkušenosti a podělím se s vámi o vše, co v této souvislosti používám.
Už víte, že nejzákladnějším nástrojem práce s vědomím je pro mě meditace coby pohroužení se do sebe, abych skrze introspekci pohybů energií uvnitř své osobnosti i mezi ní a okolním světem mohla zjišťovat, kde jsem skutečně už sama sebou, a kde ještě ne…případně co mohu udělat pro to, abych byla.
Ti, kdo se mě ptají na detaily ohledně meditační práce, většinou z meditační praxe využívají nejrůznější techniky relaxace a mnohdy jen vzdáleně tuší, že se meditace dá využít i k něčemu jinému. O těch „jiných věcech" si něco povíme, ale protože bych ráda aby tohle povídání mohli využít i úplní začátečníci kteří možná ještě ani nezkoušeli relaxovat, začnu nejprve o zkušenostech z mých úplných začátků.
Meditace – co to tedy je a jak se to dělá? Nejprve se usadíme tak, aby nás nerušilo nejen nic vnějšího, ale ani naše případné nepohodlí. Není důležité zda sedíme v klasické meditační poloze lotosového sedu, nebo na židli s rovným opěradlem v pozici faraonů, nebo si lehneme na zem. Důležité je jen naše pohodlí a fakt, že naše páteř je v rovině, nehrbíme se, můžeme volně dýchat a nemáme sklon usínat….ani případně potřebu „v nejlepším“ vstát a jít si pro deku, když nám začne být zima.
Podstatou každé meditace je odpoutání pozornosti od vnějšího světa, aby člověk mohl naslouchat sám sobě, a k tomu potřebuje svoje energie převážně zaměřené vně sebe nasměrovat opačně – dovnitř sebe. Co je pro to nutné? Předně – naučit své vědomí „zmlknout", aby mohlo „naslouchat". Pro to je obzvlášť pro neustále přemýšlejícího člověka „západního typu“ velmi důležité přenést centrum svého vědomí jinam, než kde převážně je: v hlavě, v myšlenkovém světě.
Jakmile se tedy v klidu a v pohodě usadíme, uvědomíme si centrum svého vědomí někde uprostřed hlavy či za očima, nádechem ho jakoby „nabereme do sebe“, a výdechem ho hladce přesuneme do oblasti srdce….a s dalším dýcháním ho už v této pozici jen jakoby „hladíme“ – ujišťujeme se beze slov a vnitřní námahy, že tam skutečně je. Jakmile se nám to podaří, a podaří se též na dostatečně dlouhou dobu „vypnout“ myšlení, dá o sobě toto místo za chvíli vědět nádherným teplem a pocitem blaha. Ale protože žádný učený z nebe nespadl…
Řečí našeho vědomí jsou neustále produkované myšlenky spolu s představami a doprovázejícími je pocity. První obtíž, na kterou meditující začátečník narazí, je tedy toto vyžadované uvedení se do klidu, nutné pro sladění nejsvrchnější vrstvy přes den používaného bdělého vědomí s hlubšími vrstvami lidského vědomí, které jsou obvykle dostupné jen ve spánku, a které nás spojují s naší nejvnitřnější podstatou. Člověk objeví, že není tak snadné udržet své soustředění do stavu bez ubíhajících myšlenek, do stavu prapočátku bytí, kdy vědomí jen JE, aniž by k potvrzení své existence potřebovalo neustálý proud myšlenek a doprovázejících je pocitů. Nejprve se chvíli poctivě snaží s myšlenkou, že žádný učený z nebe nespadl, a že to tedy chvíli potrvá. Jenže když ta „chvíle" začne být zdánlivě neúměrně dlouhá, ztratí trpělivost a začne se zlobit – sám na sebe že to nedokáže, a rovněž na ty dotěrné myšlenky, které místo aby poslušně usnuly a nerušily, dorážejí jako obtížný hmyz, nedají se žádnou mocí odehnat a spíše se rozmnožují než by ubývaly. Pochopitelně – v té době člověk ještě neví nic o působení energetických zákonů, tudíž ani neví, že působit proti něčemu nechtěnému svým odporem znamená onu věc nikoli odbourávat, ale naopak posilovat, protože kam je zaměřena naše pozornost, tam jdou naše energie: jsou-li zaměřené na oblast tvorby myšlenek, budou tuto část našeho vědomí posilovat tím více, čím silnější je náš odpor.
Řešením tohoto problému je tedy činnost opačná – zaměřit svoji pozornost někam jinam, a myšlenek si vůbec nevšímat; pak jejich tvorba ustane sama, protože zmizí energetický proud který ji vyživuje - pozornost. Jakmile se to člověk naučí, prošel první fází cesty k tomu, jak se naučit meditovat. Ale kam by onu pozornost měl zaměřit, aby mohly být myšlenky „vynechány ze hry"? Samozřejmě na něco, na co nepotřebuje myslet, co probíhá samo. To může být buď koncentrace na některý bod v prostoru (pokud meditujeme s otevřenýma očima), a pokud se takto nejsme schopni soustředit a chceme je mít raději zavřené, může to být nějaký tón či zvuk. Z mnoha důvodů je však lepší nevázat se na vnější prostředí, proto hodně lidí při meditaci jako zklidňující prostředek volí soustředění na rytmus vlastního dechu, což má i jiný účel než vyloučení myšlenek, jak si za chvíli povíme.
Než člověk zvládne a pevně si zafixuje tuhle fázi, nějakou dobu to trvá, a bylo by chybou se pouštět dál, dokud si nejsme naprosto jistí, že v tomto stavu „vypnutí myšlenek" dokážeme setrvat alespoň několik minut. Objeví-li se občas nějaká ojedinělá myšlenka, nevadí to, důležité je dokázat si jí nevšímat a nesledovat ji vědomím, zůstat mimo: za chvilku bez energií naší pozornosti sama zanikne. Toto umění je důležité pro výcvik takzvané „pozice nezaujatého pozorovatele", kdy se takto vlastním prožitkem ztotožníme s faktem, že sice máme myšlenky, pocity a představy, ale že jsou to nástroje našeho vědomí, nikoli naše vědomí samotné, které existuje nezávisle na nich: může je pozorovat, ale nemusí se jich účastnit.
Další fází, která může probíhat i souběžně s cvičením nevázání se na myšlenky, je uvolňování těla čili relaxace: pro mnoho lidí je to konečný cíl meditace. Jde o to, že souběžně se soustředěním na svůj dech zaměřujeme pozornost na jednotlivé svaly svého těla, a to postupně buď od špiček nohou nebo od temene hlavy, to záleží na tom co je nám příjemnější. S každým výdechem si představujeme, jak z našich svalů odchází napětí vyvolané stresem, jak se uvolňují a odpočívají – tímto způsobem projdeme sval po svalu celé své tělo.
Mnoho lidí takto při první meditaci zažívá své tělo poprvé, a mnohdy až při tomto vědomém prožití svého těla si uvědomíme, kolik napětí projeveného formou stažených svalů v sobě nosíme. Postupně dospějeme do fáze, kdy se cítíme naprosto uvolnění, a nyní se zaměříme na svůj dech jiným způsobem: s každým vdechem si vizualizujeme energii v podobě bílého světla či světla nám sympatické barvy, nebo jen ve formě příjemného pocitu, která nám vtéká do těla, občerstvuje nás a vitalizuje. Jakmile v tomto cvičení získáme určitou praxi, můžeme se jím občerstvovat kdykoli během dne když se cítíme unavení a bez energie: po čase nám to, co dříve zabralo nejméně čtvrthodinu, bude trvat se stejným účinkem pouhých několik vteřin.
Umíme nyní „vypnout" myšlení a uvolnit se, můžeme tedy přejít k další fázi: k umění, jak se naučit spojovat se s vyšší podstatou své bytosti, jak skrze sebe umožnit promlouvat své Boží Přítomnosti….ale k tomu je nejprve nutné, abychom odbourali všechny svoje blokády, které nám toto spojení zkreslují a zastírají: blokády ve formě nezpracovaných a nepochopených energií svých minulých zážitků, které jsme kvůli svému strachu kdysi odmítli prožít, a ponořili je do podvědomí, odkud jejich energie působí bez účasti naší vědomé vůle. Abychom je ale mohli odbourat, k tomu je nejprve musíme umět objevit, a jak se to dělá v meditaci, to vám nyní povím. Klíčem k tomu je fakt, že každé stažení svalů, které jsme se učili uvolňovat, je způsobené strachem. Každý strach vyvolává uzavření pohybu energií a tudíž blok v energetickém systému, každý strach je něčím způsobený, patří k určité oblasti psychiky člověka, týká se určitého životního principu. Když se tedy uvolníme popsaným způsobem a odpoutáme pozornost svého vědomí od těla (nejlépe opět zaměřením pouze na rytmus svého dechu), když se po chvíli svou pozorností k tělu opět vrátíme, zjistíme, že mnohá stažení svalů jsou opět na svém místě, jako kdybychom s nimi nic nedělali. Každé takovéto stažení které se opakovaně vrací neomylně indikuje blok v psychické oblasti. Jen málokdo má takové vědomosti o těle a o návaznostech jeho jednotlivých oblastí na psychiku člověka, které by mu dovolily okamžitě pochopit čeho se blok týká. Není to ani nutné, můžeme to zjistit jinak.
Zaměříme svoji pozornost na ono stažené místo přesně tak, jak jsme se to učili s dechem, a chvíli ho jakoby s odstupem „pozorujeme". Jeho energie se tím zesílí, může se stát, že pocit stažení či tlaku přejde až do lehké bolesti. V tomto okamžiku si vnitřně položíme otázku, čeho se daný problém týká, a svým vědomím si procítíme ochotu ho poznat a pochopit: tomu můžeme napomoci svým procítěním, jak bolestivé místo s láskou přijímáme do svého srdce, beze všech pocitů strachu či odmítnutí. V tomto pocitu bezvýhradného přijetí a souhlasu se vším dříve prožitým zůstáváme stále. Pokračujeme dál – uvolníme své vědomí vyloučením myšlenek a volně se otevřeme všem vjemům a asociacím, které nám v souvislosti s oním bolestivým místem přijdou. Může to být vzpomínka z dětství či z dávnější minulosti na nějakou nepříjemnou událost, nebo jen asociace s určitou stále se opakující situací v našem životě, která nás nějakým způsobem negativně zasahuje, nebo jen pouhý nepříjemný pocit, ke kterému se neváže žádná konkrétní událost: ten ohlašuje, že jsme blok pouze otevřeli k řešení, a události které nám ho osvětlí k nám přijdou až následně, skrze nějakou situaci v běžném životě. Tyto všechny varianty jsou možné, a v převážné většině se nepodaří blok rozšifrovat a vyřešit napoprvé; mnohdy to může trvat i několik týdnů. Důležité je takto meditovat pravidelně a cílevědomě, nevzdávat se při prvním nezdaru, a neustále si uvědomovat svoji touhu po pochopení životní oblasti které se blok týká, abychom ho oním pochopením mohli odstranit. Tato naše touha jednak zaměřuje naši pozornost na blok čímž jeho energie zesilují a on k nám v životě přitahuje situace umožňující nám jeho pochopení, za druhé pak těmto situacím takřka „urovnává cestu" a urychluje jejich příchod, a za třetí si k ní můžeme vložit doprovodná přání pomoci a podpory od doprovázejících nás světelných bytostí spolu s prosbou o co nejméně násilné řešení tohoto problému.
Energie našich přání to jsou, co nám tvarují životní cestu, a je tedy dobré si to uvědomit z několika důvodů: pokud se s tímto faktem naučíme vědomě zacházet, můžeme si v životě ušetřit mnohou nepříjemnost způsobenou našimi neuváženými přáními. Dále je dobré vědět o síle přání kvůli tomu, že mnohá naše přání jsou v důsledku našich blokád s nimi spojených ponořena do podvědomí, a až přítomnost určité životní situace nás upozorní na to, že jsme si ji svými energiemi vyžádali. Pokud nám není příjemná, můžeme spolu s „vymazáním" starého přání skrze pochopení všech okolností které k němu vedly vznést přání jiné, které nám energii příslušného životního principu umožní využívat způsobem, který pro nás bude mít příjemnější důsledky.
Toho, kdo by chtěl prací podle tohoto návodu dosáhnout nějakých smysluplných výsledků, upozorňuji, že tahle meditační práce je opravdu každodenní záležitostí, protože pro dosažení určitých kvalit vědomí k tomu potřebných je nutný dlouhodobý a pravidelný trénink. Nejen na úplném začátku je dobré se nepřetěžovat, učit se klidu mysli a relaxaci nejprve jen pár minut vcelku a postupně si po minutách přidávat, a v případě únavy meditaci okamžitě ukončit. Kdo by na sobě chtěl pracovat násilím a nerespektoval by svoje možnosti, po čase by zjistil, že má k meditování nechuť až odpor. Je užitečné si tudíž práci rozdělit do více několikaminutových celků za den, a postupně dospět ke stálému dennímu řádu, který v ideálním případě by měl zahrnovat ranní a večerní meditaci v trvání nejméně čtvrt hodiny, lépe půl. Je dobré cvičit se v krátkodobém „mžikovém" soustředění i během dne. Kdo to udělá, po čase zjistí, že se životem pohybuje takřka „na dvojí rovině": vnímá zároveň povrch věcí i jejich nejhlubší příčiny, a daří se mu tudíž „rozšifrovávat" své bloky prakticky v tom samém okamžiku, co přijde na to, že je vůbec má. Pak za čas zjistí, že se mu stále více daří splývat se svým středem, se svou Boží Přítomností, což mu umožňuje nejen v každém okamžiku života rozeznat ten pro něj nejvhodnější směr, který přinese jemu i celku maximální užitek, ale tento pocit splynutí se postupně rozšiřuje i na ostatní jednotlivosti, které spolu s ním obývají tento svět. Chcete si popovídat s vaším duchovním učitelem, s přírodními bytostmi, chcete vnímat co cítí strom, skála, tráva pod vašima nohama, podívat se pohledem celé naší planety jako jednotného organismu? Máte možnost se to naučit, ovšem podmínkou je vaše práce a vytrvalost, a zároveň správnost pohnutek, které vás vedou k cíli. Neuspěje ten, který zohledňuje jen sebe, kterého motivuje jen touha vyniknout nad ostatními; úspěch zaručuje jen upřímná touha dát Všejednotě k dispozici to nejlepší ze svých schopností: pak totéž Všejednota dá k dispozici i vám.
Tak co, líbí se vám tahle perspektiva?-)) Není to utopie, je to naprosto reálná a uskutečnitelná záležitost, což vám může potvrdit každý,kdo tímto způsobem se sebou delší dobu pracuje. Přidáte se také?
Z hlediska mého momentálního úhlu pohledu je život nádherná, dobrodružná hra…v současnosti jaksi "přímo v terénu" čili sama na sobě a ve svém životě zkouším uvést do praxe všechny poznatky, které jsem dostala ve formě těchto textů od svého učitele: vstřebala jsem je do oblasti svého vědění, tedy do své myšlenkové úrovně, teď se je učím žít, tedy převádět je postupně i do roviny emocionální a fyzické. Mohu říci, že to mnohdy není snadný proces…a z jakého důvodu? Přeladění do celostní podoby těch vzorců myšlení-cítění-jednání, které byly doposud založeny na bázi polarity - strachu, je totiž přímo prožíváno ve své prvotní fázi jako obrovská nejistota. Tím, že daný vzorec je přeměněn do pozitivní podoby pouze v rovině myšlenkové, se upřením pozornosti na něj otevřou i zbylé dvě roviny - emocionální a fyzická, spolu s veškerých strachem, který je v nich stále ještě nepřeměněn. Je to pocit jako když stojíte na skokanské věži, pod vámi v hloubce deseti metrů bazén, který se z té výšky jeví ve velikosti kapesníčku, a máte poprvé skočit dolů: víte že to uděláte, že je to nutné a pro vás velmi prospěšné, že se vůbec nemusíte bát….ale co je to platné, ten pocit je prostě hrozný!J) No….a když už letíte dolů, dopadnete, vyplavete….vždyť ono to dokonce bylo krásné a vzrušující! Ale tohle potěšení je možné zažít v plné míře až tak potřetí, počtvrté…prostě až už se křehké emocionální "dítě" v nás přesvědčí, že mu ta "novota" v žádném případě hlavu netrhá, že neztratilo tou změnou samo sebe, že pořád existuje…a dokonce s daleko většími možnostmi, než mělo dřív!J Po několika opakováních takovýchto situací - životních "skoků do neznáma"- objeví tohle dítě dokonce i kouzlo samotného tohoto principu, a přestane se neznáma bát, začne ho dokonce vyhledávat. Ví už, že z každé takovéto zkušenosti vyjde bohatší zkušenostmi, a tudíž celistvější… Takto se v praxi projevuje proces, který byl kdesi v literatuře nazván "přepólování z ega na Nadjá", a který se dá označit též jako "přeladění vnitřní orientace ze strachu na lásku". Vždy ale je nutný tento třífázový postup "přeladění Já Sám v Já Jsem:
- uvědomění si správné podoby určitého energetického vzorce,
- uvědomění si strachu v rovině emocionální,
- rozpuštění tohoto strachu konkrétním činem v duchu našeho nového úhlu pohledu.
Tímto způsobem se nám otevírá cesta k vnitřní celistvosti, a v našem reálném životě se svými vlastními prožitky začneme přesvědčovat o skutečnosti, že touto cestou si naše duše přestává přednostně uvědomovat pouze materiální svět, ale otevírá se vyšším vibracím Nadjá: přestává brát své fyzické smysly jako hlavní nástroj orientace ve světě, objeví svět vnitřního vnímání, a posléze objeví, že fyzické smysly stejně jako materiální projevy bytí jsou jen jeho součástí - sice důležitou, ale opravdu jen součástí, která nejsouce napojena na vnitřní souznění s podstatou všech věcí a jevů logicky ani nemůže do vědomí člověka předávat jiné informace, než zkreslené. A posléze pochopí, že je to právě vnímání co největšího počtu souvislostí mezi všemi jednotlivostmi, která vědomí oné podstaty otevírá…
Jak je to konkrétně možné uskutečnit? Znáte jistě onu okřídlenou biblickou větu "Na počátku bylo Slovo". Zkusíme se podívat, jakým způsobem lze v téhle souvislosti její smysl chápat.
Pokud nám bude chybět vědomí souvislostí mezi písmeny, nepřečteme z psaného textu nic, ani jedno slovo, natož celou větu. Právě toto vědomí souvislostí dává slovům smysl, vědomí souvislostí nám podává smysluplný obraz světa který svými smysly vnímáme, vědomí souvislostí nám umožňuje tvořit ze starého nové: tím, že staré energetické vazby rušíme, a nové vytváříme. A vědomí souvislostí tvoří i tento svět, toto projevené bytí - vědomí Boha, který svým uvědomováním si pevných referenčních bodů a všech vztahů mezi nimi uvádí v existenci celé Jsoucno: těmito pevnými referenčními body celistvé energetické sítě Stvoření jsou myšlenkové podstaty všech věcí a jevů, a vztahová energie celého existujícího spektra pocitů zprostředkovává komunikaci mezi nimi. Boží vědomí vyzařuje z neprojevené Podstaty v ničím neomezené podobě jako Absolutní Projev, zahrnuje všechny tyto referenční body i všechny možné souvislosti mezi nimi: v tomto bodě vědomí jsou obrazně řečeno všechny brány poznání otevřené, a všechny cesty mezi nimi volně přístupné. Jednotlivé bytosti zahrnuté do Stvoření jako nižší podjednotky vědomí, ke kterým patříme i my, používají tuto síť tím způsobem, že zahrnutím určitých referenčních bodů a určitého vztahového spektra mezi nimi do svého vědomí vymezují okruh svého Já….a mohou se po této síti tímto způsobem svým vědomím i pohybovat. Dá se říci, že ve svém vědomí pro sebe "otevírají" tyto brány a cesty tak, že prostě uznají jejich existenci…ale to mohou udělat jedině tehdy, když do sebe poznáním včlení jejich podstatu, tedy pochopí smysl a účel těchto energií, a naučí se s nimi zacházet.
Každé vědomí tedy vymezuje samo sebe tím, co vnímá jako Já, a vše ostatní vně tohoto okruhu vnímá jako "ne-Já", tedy vnější svět okolo sebe: tento proces ilustruje i postupnou cestu evoluce vědomí od prvotního uvědomění ve formě nediferencované hmoty, přes vědomí hornin a minerálů, vědomí rostlinné a živočišné říši, lidské vědomí….a dál, kam naše přímá zkušenost ještě nedosahuje.
Jak tedy vidíme, naše osobnost coby výsledek tohoto názoru není pevná neměnná struktura, její „pole působnosti“ se může zvětšovat i zmenšovat podle libosti – podle svobodné vůle bytosti, která tvoří ohnisko tohoto vědomí. Jediná kritéria pro uskutečnění změny sebe sama - vědomí Já - je tedy naše uvědomění, že to vůbec můžeme udělat, a dále samozřejmě naše vůle, že to udělat chceme.J) A ovšem další naprosto nezbytná věc - musíme vědět JAK. Prostě - znát know-howJ))) Mnohým z vás je jistě jasné, že nevědomě to děláme stále - dlouhodobá tendence k pohybu vědomí směrem vzhůru po vývojové spirále je základním archetypem našeho bytí. Ovšem je-li tento proces vědomý, můžeme tento pohyb nejen maximálně zefektivnit, ale máme navíc možnost volby, jakým způsobem ho můžeme prožívat.
Jak se tedy můžeme v praxi měnit, zužovat či rozšiřovat svoje vědomí, čili pohybovat se v rovinách reality Bytí, co jsou ony nástroje změny vědomí Já - změny zaostření našeho bodu vědomí v konkrétním místě oné myšlenkovo-pocitové sítě projeveného Bytí kde se právě nacházíme, tedy v našem praktickém životě? Ti z vás, kteří četli moje předchozí články, už si to asi uvědomili: jsou to dva základní principy-směry ovládání parametrů energetického toku vědomí - strach a láska.
Strach uzavírá komunikaci našeho vědomí se strukturou energetické sítě Stvoření, uzavírá ony výše zmíněné "brány poznání" a "cesty" mezi nimi, tudíž vědomí zužuje a omezuje. Láska skrze bezvýhradnou vstřícnost a otevřenost naopak napojuje ke struktuře našeho vědomí stále nové a nové referenční body myšlenkových podstat, a otevírá stále širší spektrum energetických cest komunikace mezi nimi - pocitů. Oblast, kterou vnímáme jako Já, se stává stále širší, oblast "ne-Já" se neustále zužuje, a tento proces se zobrazuje i v energetickém systému našich jemných těl: energetické cesty se též rozšiřují a vzájemně stále více propojují, a zároveň se proudění energií v nich stává našemu vědomí stále více “čitelným“ ve všech vztazích, které má k našim myšlenkám a pocitům. Vše totiž se vším souvisí, projevené bytí funguje jako hologram, a proto máme-li vědomí souvislostí v některé jeho části, máme ho automaticky i v části jiné….a ovšem naopak.J Tento fakt funguje rovněž jako nádherný test úspěchu na této cestě za poznáním - k sobě samotným: pokud v tomto procesu scelování sebe sama postupujeme úspěšně, dovádíme tedy své poznání až do nejhlubších hlubin našeho podvědomí a skrze ně až do praktického života, nahlížíme na sebe sama s absolutní poctivostí a neexistují stránky našeho Já které bychom nebyli ochotní vnímat, potom se celý náš život a všechny okolnosti v něm rovná do stejné harmonie a celistvosti, jakou máme ve své rovině myšlenkové. Pokud ale ne, má to efekt přesně opačný.
A proč tomu tak je? Myšlenková úroveň dostává stále více energie v důsledku svého napojení na stále větší počet referenčních bodů energetické sítě Bytí a cest mezi nimi, a tato energie ve stejné síle sestupuje i do těch nepřijatých částí našeho Já, dosud tonou v polaritních vzorcích strachu. Tento strach spolu s tématem které nese je rezonancí projektován do našeho okolí, v němž generuje svoji projekci k nám skrze naše milé bližní. Lapidárně řečeno - pokud skrze nějaké svoje pochopení "jak by to mělo být" vidíme smítka v očích druhých a přehlížíme nějaké svoje břevno, přisviští nám bumerangovým efektem zvenku jako pořádná traverza….a ta nás automaticky "srovná" do takového fyzického bodu, ve kterém je naše myšlenková realita. Děje se tak s tvrdostí úměrnou míře nepochopení tohoto mechanismu, a též míře naší neochoty přijmout reálné, nejen teoretické změny ve svém životě…kteréžto změny jsou ovšem zcela závislé na změně celkového úhlu pohledu na životní souvislosti. Zjednodušeně řečeno coby praktický příklad: pokud někdo přijme myšlenku o správnosti idey nelpění do své mentální sféry jako svoji pravdu, a dál lpí na čemkoli ve svém poli působnosti, prostě o tu věc, jev či osobu přijde - sestupnou cestou energie této myšlenky zapůsobí na podobu jeho reality, a zapůsobí nátlakem zvnějšku právě proto, že onen dotyčný nebyl schopen dovést tuto myšlenku do důsledku i v rovině pocitové. Pokud by se tak stalo, mohl by si dál to zmíněné "něco" uchovat v okruhu svého energetického působení, ale s plným vědomím vlastní nezávislosti. Protože se tak nestalo, energie jeho myšlenky sestoupily až do fyzické roviny, kde zhmotnělé zapůsobily coby nástroj změn emocionálních: "Tak ty opravdu na ničem nelpíš? Pravda, teď už nemáš na čem…"J Na tomto procesu je velice zajímavé, že pracuje opravdu bezchybně - jak se na vlastní kůži mohli a mohou přesvědčit mnozí "duchovně pracující", kteří v meditacích a jiných aktivitách hledají pouze nástroj k tomu, aby utekli před životní realitou, která je v praktičtějších úrovních bytí neúprosně "válcuje". Nechci ale nikomu křivdit - mnozí z nich to dělají opravdu nevědomě, netuší nic nebo jen velice málo o fungování tohoto výše popsaného mechanismu, a jejich chování pak z této nevědomosti také vychází. Všichni duchovně hledající se ale dříve nebo později dostanou do kontaktu s poučením jak to vlastně je, a pak už hodně záleží na jejich ochotě vidět pravdu, a následně svůj přístup k celé věci tomuto svému novému poznání přizpůsobit. Je totiž pravda, že nejsnáze se člověk mění v myšlenkách, ale pokud by změna měla zabrousit do roviny pocitové, mnoho lidí se jim vyhýbá jako čert kříži, protože některá taková retrospektiva sebe sama opravdu hodně bolí….je totiž mnohdy svázaná s velice negativními zkušenostmi z našeho dětství, které jsme raději zapomněli, než abychom je opětovným prožitím zkorigovali do správné podoby: strach do lásky, bolest do radosti. Život opravdu totiž nemusí bolet, ani zdaleka ne!J) Záleží ovšem opravdu na tom, jak ochotně se ve všech svých úrovních otevřeme nutným změnám sebe sama, které nám otevření našeho vědomí směrem v vyššímu Já přináší. A jak se to tedy konkrétně praxi dělá, co je třeba v sobě změnit pro to, abychom těmto vnitřním změnám co nejsnáze otevřeli cestu k uskutečnění?
Rozšiřování našeho vědomí souvislostí a tudíž naše stále dokonalejší nahlížení do příčin a podstat všech věcí a jevů se děje skrze bezvýhradné přijímání všeho, na co jsme si ve svém dřívějším životem zvykli nahlížet jako na "ne-Já", a čemu jsme se vyhýbali, nebo před tím dokonce utíkali. Když už jsme pak byli mechanismem přitahování opačných polarit svedeni dohromady se situací, která nás s touto polaritou konfrontovala, a to doslova násilím, bránili jsme se vnitřně co to šlo, cítili jsme bolest, ublížení, křivdu, a reagovali jsme podle své povahy buď agresivním útokem, nebo pasivním stažením se do pozice oběti….netušíce, že tu bolest nám nepůsobí vnější situace, ale jen náš odpor k ní. A čím ten je způsobovaný? Je to jedině naší neochotou přijímat nové, naším lpěním na původním uspořádáním našich energií - na našich "jistotách", naší neschopností přijmout změnu jako základní životní princip - jako jedinou jistotu bytí.
Pokud se ovšem naučíme ke každé energii vcházející nám do života přistupovat jinak než takto, bude jiný i výsledek: nedostaví se strach, odpor a tudíž ani bolest, ale naším neustálým „průvodcem“ na cestě scelování našeho vědomí směrem k neomezeným možnostem tvoření bude radost, vstřícnost, jedním slovem láska. A návod k téhle změně přístupu? Žádný není, milí přátelé - prostě to udělejte. Nic víc, a nic méně než to. Uvědomte si svůj odpor k čemukoli - a změňte ho na přijetí a vstřícnost. Tu změnu musíte cítit v srdci, mít z ní radost a vítat ji…projeví se jako nádherný pocit uvolnění a blaha, jako něžné pohlazení tam, kde dřív byla jen tvrdost, sevřenost a často bolest. Užívejte si ten pocit, ukotvěte se v něm…už je váš, nikdo vám ho nemůže vzít, otevřel se vaším vlastním rozhodnutím, a též jen vaším rozhodnutím se může ztratit….A pak se už jen dívejte a pozorujte, sebe i své okolí….. teď už bez těch omezujících bariér strachu v sobě, které vám nedovolovaly vnímat žádné jiné stanovisko, než jen vaše vlastní…..teď se vám otevřel přístup ke všem ostatním referenčním bodům Bytí, které až dosud vnímáte jako ne-Já, a vy z nich můžete beze strachu a s radostí volně čerpat všechno poznání, které v nich je….a vy najednou s překvapením zjišťujete, že se vám už jen tímhle faktem "přepólování ze strachu na lásku" otevřely takové úhly pohledu a možná řešení dříve pro vás neřešitelných situací, že se vám o nich dříve ani nesnilo. Takto se projevuje kvalita absolutní důvěry v Bytí, která přichází s Láskou…. Zjišťujete, že ty vaše vlastnosti, za které jste se možná dřív styděli nebo je odmítali jako "slabost", jsou nyní vaší největší silou: protože jste se přestali bát ostatních, odložili jste strach ze změny, kterou vám jejich odlišný úhel pohledu na svět potencionálně přinášel….najednou zjišťujete, že není třeba být "silní muži" - proti komu byste tu sílu uplatňovali? Proti komu je třeba se bránit, na koho dělat "ramena" a tak ho zastrašovat, koho od sebe "odstrkovat" a dávat mu nejrůznější nálepky "nepřijatelnosti"?J) Jste vším….jen se tak ještě neprociťujete jako celek, jen to VÍTE ale NEŽIJETE, a proto z výše zmíněných důvodů nutného fyzického "dorovnání" vaší mentální úrovně do praxe se stává sdílení se, citovost a kvality přijímání, jedním slovem ženskost, vaším největším kladem. To, co jako bytosti probuzené do kvality vědomí Já Jsem zažíváte, je totiž nejprve pomalé, a postupně stále rychlejší "nasávání" nových energií, vnímání stále širších a širších souvislostí, a jejich převádění do vašeho praktického života…..vy i vaši přátelé cítí jak se měníte, stávají se z vás docela jiní lidé: padají masky ega, objevujete pod nimi svoji pravou podstatu….a skrze vaše otevírání se do vyšších a vyšších rovin poznání dochází ještě k jednomu jevu, o kterém je zde třeba se zmínit.
Paradoxně totiž tím, že se stáváte právě svým otevřením se Celku tímto Celkem samotným, (ale pozor - pouze v těchto vyšších rovinách!!!!!), na rovinách nižších, na rovinách své osobnosti se naopak stáváte stále více a více sami sebou. Přestáváte totiž záviset na energiích svých bližních, které získáváte nejrůznějšími "hrami" ega, a cele svoje bytí otevíráte energetickému sycení z roviny vyššího Já. To uskutečňujete právě tím, že se plně a beze strachu otevřete všem energiím, které k vám přicházejí, jako svým vlastním. Tak co, máte strach, že se ztratíte, že přestanete být sami sebou, že se rozplynete v ostatních okolo sebe?J)) Zkuste to, moji milí….a já vám zaručuji, že se naopak znovu najdete. Budete konečně vědět kdo jste, najdete své pravé Já…ovšem pokud to celé provedete beze strachu, s plným vědomím že to jste VY, kteří se bezvýhradně otevíráte, že to jste VY, kteří přijímáte nové informace a přetváříte jimi sami sebe, že to jste VY, kteří o svojí změně kamkoli dobrovolně rozhodujete. Tímto skutkem totiž i sami za sebe přebíráte zodpovědnost, bez níž na duchovní cestě nelze pokročit dál, než k iluzím ega…a najednou VÍTE, že nikdo jiný než vy opravdu nemůže s vašimi energiemi manipulovat…. Této kvality vědomí jste dosáhli proto, že jste se téže manipulace vzdali ve vztahu k ostatním skrze žitý poznatek, že bez zpětných karmických následků zvnějšku nemůžete měnit nikoho jiného než sebe sama, a tudíž jste bezvýhradně uznali, že VŠECHNY energie které k vám zvnějšku přicházejí nejsou a ani nemohou být ničím jiným, než produkty vašeho vlastního tvoření. Zjišťujete totiž - chápajíce takto pojem Já jako Já Jsem a nikoli pouze Já Sám - že do pojmu Já je najednou zahrnuto celé projevené bytí: všechny jednotlivosti s veškerými vztahy a souvislostmi mezi sebou, nikoli pouze vaše osobnost jako výchozí bod, a učíte se tuto kvalitu absolutního přijetí včleňovat do všech aspektů svého života: jste vším, není už "já" a "ti druzí". Tím vzrůstá vaše vnitřní síla až k maximu - už nejste sami, jste Všejednota!, a tím se také ve vás budí odvaha nutná k tomu, abyste onu dokonalou změnu sebe sama dokázali převést do fyzického života, dotáhli ji do konce, uměli skutečně bezvýhradně celým svým nitrem i vnějším životem stát sami za sebou - za Já Jsem.
A protože tohle poznání otevírá ještě jedno téma, které v proudu otázek a odpovědí možná dostatečně nevyniklo, přidám ho na úplný závěr celé knihy.
Hmmm….možná jako úplně první by v této souvztažnosti mělo zaznít jakési "logo"těch z nás, kteří opravdu úspěšně chtějí svých cílů dosáhnout:
Kdo za to může? Já!
Komupak z vás se to nelíbí? A jestlipak víte proč ?J))))))
Je to totiž všechno o odpovědnosti: o pochopení, že můžeme zacházet jen s tím, za co tu zodpovědnost převezmeme. Máme pocit, že nás náš život válcuje? Převezměme za něj zodpovědnost - a pak ho můžeme přetvářet jak chceme, dát mu přesně tu podobu, jakou potřebujeme. Záleží JEN na našem rozhodnutí, na ničem jiném! Na naší ochotě vidět, přijmout a žít pravdu za všech okolností…
Někdy nám ale ta pravda a odpovědnost připadá tak těžká, že ji radši odmítneme nést….ale protože jsou to naše vlastní energie a nelze se tudíž před nimi nikam schovat, celá ta situace kterou jsme vnímali jako nesmírnou tíži UVNITŔ SEBE, ve svém vědomí, se nám pak promítne ZVNĚJŠKU, zažíváme ji jako realitu, kterou jsme si svým přesvědčením o tíži zodpovědnosti a pravdy sami vytvořili. My sami, ne Bůh - tomu je to totiž srdečně jedno, protože nám dal svobodnou vůli o kterou jsme si řekli, a teď jen čeká, jak si s tím vytouženým dárkem poradíme. Jak jinak - tahle volba je taky na nás…J
Takže jsme se kdysi rozhodli k tomuhle: pravda a zodpovědnost spojená s poznáním, že všechny energie jsou NAŠE VLASTNÍ, je moc těžká a my ji nezvládneme. Zkusíme tedy žít iluzi o své bezmoci a necháme Boha - Vesmír - rodiče - ostatní (dosaď podle libosti) ať se o nás postará, to bude lehčí cesta. Výsledkem byl postoj negativismu - nic neumím, nic neznám, potřebuju aby se o mě někdo staral. A klubíčko iluzí se neustálým "zahýbáním za roh" při tomhle uhýbání před pravdou tak zamotává, že za chvíli rovně k pravdě už nikdo nedohlédne:
Ale když něco neumím, to jsem vlastně špatný, nedokonalý, cítím za to vinu a to bolí….co s tím, aby ta bolest zmizela? Schovám to! Prostě si nepřiznám, že s něčím neumím zacházet. Není pak nic jednoduššího než to, že svůj vlastní nedostatek (pramenící z iluze) zakryju další iluzí, že za TO může někdo jiný…..a podvědomí je na světě, naše pravá tvář je zakryta maskou, ze které se na svět dívá někdo jiný....
Nemám peníze? To přece není moje vina, za to může vláda, protože mi nevytvořila dost dobré podmínky pro jejich vydělávání, potažmo proto, že mi je prostě nedala….a tak dále, a tak podobně: stupeň "obvinitelnosti" čehokoli-kohokoli je tady velice široký, a možnosti prakticky neomezené:
Jsem nemocný, je mi špatně? No bodejť by mi mohlo být dobře, když ti doktoři a vůbec celé zdravotnictví stojí za starou bačkoru!!!
Ti lidé okolo mě jsou ale nesnesitelní, kdo to má s nima vydržet? Pořád se jenom chtějí hádat a mají úplně nemožné názory, radši už s nima nebudu mluvit, nic jiného si nezaslouží….a začnu jedině až jim dojde jací vlastně jsou hrozní, a něco s tím udělají! Tak.
Ten svět je prostě STRAŠNÝ, kam to spějeme???!!!
Prásk…..a další zrcadlo leží ve střepech…ta tvář iluze na něm byla příliš hrozná, než aby se dalo připustit, že jsme to my sami…J
Povím vám teď jeden příběh, moji milí. Bylo nebylo….ale bylo to dávno! (nebo snad teď?J…existovala jedna bytost. Byla sama, a docela už ji to nudilo. A tak začala snít - ve svém vědomí si tvořila společníky, nové a nové bytosti, stále víc a více….její snový svět byl složitější a složitější, podrobnější a pestřejší. Žila v těch snech, cítila se být všemi těmi novými bytostmi, hrála si s nově objevenou energií vztahů mezi nimi. Ale….nebylo to pořád ono. Pořád, i v těch bytostech o sobě věděla, věděla že je zároveň jimi i sebou! A tak….ji napadla nová varianta hry. Zapomnění. Co by se stalo, kdyby "zapomněla", že je sama sebou? A jaké by to bylo teprve krásné, kdyby skrze to zapomnění měla něco úplně nového, co ještě nezná a může objevovat! A protože ve svém snovém světě byla neomezeným pánem, byla všemohoucí, stalo se: jen pomyslela a bylo to…..a jí stvořené bytosti najednou ztratily spojení s jejím vědomím, přestaly vědět o svém "tvůrci" a své totožnosti s ním, odpoutaly se od něho a byly samy v neznámém světě….a začaly používat svoji takto nově získanou svobodnou vůli, ovšem bez jakýchkoli znalostí o čemkoli.
Je to hezká a zábavná hra na objevování sama sebe, že? A jak napínavá….nikdy není vidět, co je za nejbližším rohem! A protože mám vždycky možnost volby, můžu se rozhodnout - buď z těch objevujících se novot budu mít strach, budu se cítit jako opuštěné malé dítě a reagovat z permanentního pocitu křivdy buď neustálými útěky nebo útočností, nebo si tu hru nevědomosti hezky naplno užiju se vším všudy….
A existuje ovšem ještě další varianta: rozhodnutí, že už mám dost té hry na nevědomého otloukánka, a prostě se vrátím tam, odkud jsem vyšla - k pravdě a s ní spojené odpovědnosti za všechny svoje energie.
Ale jak už jsem napsala - těch kliček už bylo tolik, že to musím vzít krok po kroku, najednou to nejde - zbavit se tedy nejprve iluze o iluzi…a iluze o další iluzi…..až tam někde na dně bude ta dlouho hledaná pravda: že vše je jedna velká Bytost, a že tedy skrze všechny ty malé bytosti okolo sebe hledím do tváře - sama sobě.
A tak…..jen já jsem ta, která si svým myšlením-cítěním-jednáním, zkrátka celým svým bytím, tvoří svoji realitu. Myslím si, že jsem ubohá oběť, kterou všichni utlačují? V pořádku, Vesmír to zařídí - jsem ubohá oběť. Nechci už trpět jako ubohá oběť? Není nic jednoduššího - stačí přestat myslet jako oběť, přestat se cítit obětí, a přestat jednat jako oběť. Všechno to troje dohromady se v předivu reality složí do celistvé skutečnosti, a výsledek je - už nejsem oběť. Zrcadlo - okolní svět - věrně a poslušně zobrazí moji novou verzi reality, kterou svým vědomím vytvořím…ale jak se to dělá?
Dostávám se nyní k tématu, které je uvedené v nadpisu článku - k laskavosti. Co je to laskavost? Různí lidé ji definují různě….ale podle svých zkušeností bych tuto vlastnost já sama za sebe označila jako schopnost jednat za všech okolností z pozice bezvýhradné otevřenosti: dávat celého sebe, a rovněž tak přijímat i ostatní.
Možná bude mnohým z vás tahle definice připadat mlhavá, a tak ji trochu rozvedu: osvětlím co tím míním především v přístupu k ostatním bytostem, tedy ve vztahových záležitostech.
Tak, jak jsem prožívala a ověřovala si tak spoustu věcí, které jsem se dozvěděla z odpovědí svého učitele na moje dotazy, ujasňovaly se mi postupně určité záležitosti a já si dokázala konkrétněji představit, co se v praxi skrývá pod teorií. Bylo mi například sice jasné, že mám-li ve vztahu s druhým strach z čehokoli, bude logicky následovat neporozumění mezi námi, protože strach mi byl definován jako uzavření se volné komunikaci. Teprve vědomé prožití takové situace mi ale napovědělo, jak složité může být se z takové situace dostat, pokud už člověk do ní jednou spadl….protože skrze ten strach nemůže vidět všechny souvislosti, které by mu umožnily pochopit, že strach mít nemusí….bylo to doslova jako snažit se vytáhnout sama sebe z bažiny tím, že se popadnu za límec a začnu tahat.
Jak z toho ven? Dost dlouho jsem to nechápala….a s potěšením jsem se cítila ublížená, a litovala jsem se ostošest.J Až mi přišlo řešení v podobě "objevu" - a jako všechny podobné bylo geniálně prosté a jednoduché: můj strach nemá ve skutečnosti vůbec žádný důvod! Vznikl totiž pouze a jedině z mého rozhodnutí, že je třeba bát se přijímání nových věcí, tedy změny. K tomu, aby strach zmizel, je pouze třeba učinit jiné rozhodnutí - že budu změny vítat a otevírat se jim. Je to zpočátku docela tvrdá práce - strach ze změn prorůstá každou maličkostí mého života, je přítomen v každém mém rozhodnutí, v každém okamžiku mého bytí. Učím se ho rozeznávat, pouštět a přijímat nový postoj otevřenosti: je to jako kdybych brzdila rozjetý vlak, a pak se ho pokoušela znovu rozjet opačným směrem….než se vůbec začnou projevovat nějaké změny, člověk má pocit, že dře jak barevný a není to vidět vůbec nikde.J) A proto jako vedlejší produkt téhle nádherné a potěšující práce se vyvíjí (nebo snad znovuobjevuje?) jedna pro ni docela potřebná vlastnost - bezmezná trpělivost.J))) Je to vlastnost vpravdě těsně doprovázející bezvýhradnou lásku, která je jiným pojmenováním pro dokonalou otevřenost všemu a všem, čili dokonalé pochopení…..stejně jako laskavost, protože jedna bez druhé nemohou existovat. Chci-li být laskavá k druhým, musím být trpělivá a chápavá…..a trpělivost ani pochopení nejsou možné bez laskavosti!J
A jedině bezvýhradná láska v sobě má dost laskavosti i trpělivosti, aby stačila svým pochopením na jakoukoli událost, která nás může potkat - protože ona jediná nám k oněm třem vlastnostem dodá dost vnitřní síly. Ona jediná nám ji totiž může přinést, protože představuje přímé spojení s rezervoárem veškeré energie ze kterého pramení toto projevené bytí - ať mu chce kdo říkat jakkoli: Bůh, Neprojevená Podstata, Vesmír, nulový bod….
….a k tomuto bodu se svým nitrem nedostanu nijak jinak, než že sundám všechny masky strachu a přijmu pravdu o svém pravém Já - z ní pramenící odpovědnost za všechny svoje energie.
Jak to tedy vlastně je? Když nemám dost vnitřní síly, jinými slovy pochopení a trpělivosti, a nejsem laskavá k druhým, je to automatický signál který mi říká, že mé pravé Já má někde nasazenou masku iluze, že lžu sama sobě. Žiju někde v iluzi své vlastní nedostatečnosti, sebeodsouzení a nedokonalosti, které skrývám aby mě nezraňovaly, a snažím se zbavit těch energií tak, že je přenáším na druhé: jsem netrpělivá, nelaskavá, nedokážu je pochopit, odsuzuji je a zraňuji svým jednáním, mnohdy nevědomým…..což se mi od nich vrací jako v zrcadle.
A jak z toho ven, moji milí?J Být laskavá, trpělivá, chápající, otevřená…..jedním slovem milující, za všech okolností. Dokážu to, protože vím, že když taková nejsem, brání mi v tom jen a jen moje iluze, ke které jsem se sama rozhodla! A iluzí může být také to, že se při svém nelaskavém, necitlivém jednání vymlouvám na to, že "ti druzí si začali", já jim jen zrcadlově vracím jejich vlastní energie….ale kdo začal, a kdo vrací, vždyť to všechno jsem přece já sama?!! S dostatkem lásky mám vždy dost vnitřní síly abych dokázala vnímat tuhle vnitřní jednotu nás všech za všech okolností a pomoci jí "na svět"….protože mám dost pochopení k tomu, abych vždy dokázala změnit energetické pozadí situace a navázat komunikaci s druhým člověkem tak, že se svojí otevřeností a bezvýhradným přijetím dotknu jeho srdce, a pomohu mu pochopit a přeměnit jeho strach v lásku…i kdyby právě nepříčetně řval v záchvatu vzteku. A budu mít i dost vnitřní síly k tomu, abych k takové situaci nezůstala - lhostejná. A když to nedokážu?J Pak je to o jednom jediném, a já skončím jako jsem začala:
Kdo za to může? Já!
……protože jedině po tomhle přiznání s tím můžu něco udělat.J
Tím jsou odstartovány změny ve vás - skočili jste z té výše zmíněné věže, už letíte dolů, a nemůžete už nic jiného, než dopadnout.J)
Změny jsou odstartovány - a co bude dál? J) Šťastnou cestu, moji milí, tohle už si prožijte každý sám….každé slovo navíc by vám ty nádherné zážitky jedině kazilo.J)))))
Tak….tady by měly texty končit. Je tady všechno, včetně praktického uplatnění v životě. Ale….je tady opravdu všechnoJ?
30.Příběh jedné zkušenosti
Celé to začalo velikým přáním….jak už mnohé příběhy začínají, protože přání je hybným momentem většiny dějů na tomhle světě. A jaké to přání bylo? Začnu trochu zeširoka…protože kořínky mého vědění které se sbíraly k poznání, po čemže to vlastně toužím a co si přeji, se sbíraly také pěkně daleko od toho mého "bodu uvědomění"…
Při mé práci se sebou i s lidmi na odstraňování bloků v emocionální rovině, potažmo potíží na rovině tělesné jsem převážně pracovala "odshora": vždy jsem jako prvotní brala vyřešení problému na úrovni psychiky skrze pochopení a odstranění strachu, který jako neprůchodná zeď působil rušivě na volné proudění energií. Dovolím si tvrdit, že k nalezení a upřesnění takového bloku jsem si dlouhou praxí vypěstovala docela solidní citlivost…a mám také tu výhodu, že na svoje vnitřní otázky dostávám přímé odpovědi v jakémsi "informačním hologramu" - v té míře přesné, v jaké je svým vědomím dokážu odečíst.
A právě v téhle fázi se objevil problém. No dobrá - informace by byla k dispozici - v mentální úrovni vím o co jde. Sama se svými problémy pak dokážu pracovat dál - sestoupím v meditaci do emocionální podvědomé roviny, prožiju si znova negativní emoci kterou jsem měla doposud k dané situaci "připíchnutou", a skrze její pozitivní přijetí v okamžiku svého vědomého znovuprožití ji měním: dokážu-li to absolutně, příště už podobnou situaci budu pocitově vnímat úplně jinak, a tudíž se v ní dokážu i jinak chovat. Můj strach vedoucí mě k destruktivnímu způsobu chování - agresi či hře na oběť - je pryč….dokážu reagovat konstruktivně, a události dříve pociťované jako ohrožení mohu využít k prospěchu svému i ostatních kteří se jich účastní: nejsem už figurka postrkovaná po šachovnici života silami které mě ovládají, ale už jsem to já, kdo určuje co se bude dít….protože jsem skrze své zbavení se strachu k tomu získala dost vnitřní síly i odvahy, odvahy zachovat se "jinak" než přizpůsobením se momentální energetické hladině dané situace!
Jenže….když jsem se tuhle svoji "dovednost" snažila předat lidem kteří mě žádali o pomoc se svými problémy, zjistila jsem, že ne všichni to považují za tak jednoduché jako to připadalo mně. Někteří vůbec nevěděli o čem mluvím. Další logicky třeba i chápali o co jde, ale při "praktickém" provedení jsem často zjistila, že práce se svými emocemi je pro velké množství lidí nepřekonatelný problém, protože na ně doslova "nedosáhnou". Nevědí co se tím myslí, když se řekne "vezmi svůj strach a změň ho, změň svůj přístup k té situaci která tě až doteď ničila, vždyť to tak nemusí být!" Nechávají se svými emocemi dále ovládat, nechápou, že mohou SAMI určovat co chtějí cítit a jak se chovat, prostě už proto, že se k tomu rozhodnou…..ale proč to tak je? Proč když vědomí už VÍ, proč podvědomí stále dál vzdoruje, proč tahá lidi v určitých situacích i proti jejich vědomé vůli do stále se opakujících často sebedestruktivních vzorců myšlení, cítění i jednání? Slyšela jsem od nich TAK často: "Nemohu se změnit, to nejde. Prostě něco v tu chvíli jedná za mě, to nejsem já! Bojím se, nedokážu to, jsem tak slabý - slabá, nemám dost trpělivosti…" VĚDĚLA jsem, že k tomu aby se jejich vědomí znovu scelilo je nutné sebepřijetí v bezvýhradné lásce, aby znovu mohli dosáhnout na nepřijaté části sebe sama, které doslova za jejich zády tropily tu neplechu…
Ale k odstranění toho odmítajícího strachu kouskujícího vědomí na vzájemně spolu nemluvící malá Já je prostě nutné - nemít strach! A nejenže nemít strach, ale mít rád sám sebe natolik, aby člověk měl dost trpělivosti k té práci, která je za prvé hodně dlouhodobá, a za druhé ze začátku se zdá, že i při vynaložení maximální námahy….výsledky veškeré žádné. Protože v tomhle případě dorazit do "vnímatelného" cíle znamená obrazně řečeno zastavit rozjetý vlak svých energií, a dostat ho do pohybu opačným směrem. A setrvačnost starých, "zkamenělých" vzorců bývá taková, že se mi často zdálo o plavání proti proudu nikoli ve vodě, ale v medu.
Zdálo se to jako začarovaný kruh. Jak z toho ven? Věděla jsem, že k získání odvahy je těm lidem třeba pevné odhodlání….a že to odhodlání jim může dát i tlak opakované a dlouhotrvající tělesné či psychické bolesti, když už se k němu člověk nedokáže dostat skrze cestu lásky. Ale proč by měli lidé trpět, vždyť je to tak zbytečné, a přece nikdy není k cíli jen jedna cesta, tak se musí najít i tady, i když sami nedokážou sebrat dost síly k opuštění svého strachu!
Přemýšlela jsem nad tím a pokoušela jsem se to vyřešit hodně dlouho. Nějaký čas jsem i spolupracovala s jedním léčitelem ze Slovenska, který dokázal lidem "narovnat" jejich "pokřivené" energie mnohdy tak, že tělesné obtíže okamžitě mizely. Jenže ne vždy….a taky ne vždy navždy. Navíc - k čemu je jakékoli umělé narovnání čehokoli v nás, když nás to nedovede k pochopení lepší cesty, k celostnějšímu úhlu pohledu?
Uvědomila jsem si, že energie, která v lidech dokáže "rozmrazit" jakýkoli jejich blok, je jedině bezvýhradná láska, dokonalé sebepřijetí, které otevírá cestu k odmítnutým energiím v podvědomí, a zároveň propojuje vědomí člověka s neomezeným energoinformačním rezervoárem Já Jsem, poskytujícím veškeré možnosti k nápravě všech našich "energetických okruhů"-čaker do optimálního stavu. Jenže taková pomoc může být předána jedině rezonancí s energiemi v dokonalé podobě. Může ji uskutečnit jedině člověk, který ve všech těchto energoinformačních okruzích "zní" na rovině absolutního splynutí s Já Jsem, a může být předána pouze otevřenému člověku, který nabídne bez výhrad všechny své energie ke změně. Tak to dělal Ježíš: kdo uvěřil a otevřel se jeho energiím, byl vyléčen.
Ale já nejsem Ježíš, do stádia jeho dokonalosti mi zbývá ještě dlouhá cesta, ale přece toužím pomoci lidem tím, co už vím o zákonech bytí na myšlenkové úrovni, i když má přeměna v rovině emocionální a tělesné ještě zdaleka není dovedena do konce! Musím doopravdy čekat ještě celé ty dlouhé roky nebo i desetiletí, než ten proces mé vnitřní změny doběhne ke svému konci, dorazí až do fyzické roviny?
Mé úvahy se ocitly na mrtvém bodě - s mými současnými informacemi jsem nevěděla co s tím. A tak….formulovala jsem přání. Přání, které v sobě zahrnovalo tohle všechno s prosbou ke Všejednotě, aby mi do cesty vložila řešení. A to řešení přišlo, i když způsobem, který pro mě byl dost neočekávaný.
Začalo to nevinně - dotazem jednoho mého kamaráda, který hledal rozšíření podnikatelského pole působnosti. Prý jestli bych nevěděla o výrobku, který by přinášel lidem prospěch nejen hmotný, ale i duchovní. Řekla jsem si - dobrá kombinace, to bych také brala, jen to najít…ale tak trošku jsem to nechala být. Pak jsem za čas mluvila s dalším kamarádem, na tohle téma přišla řeč, a já jsem se zmínila o tom nápadu. Odpověděl mi: "A co tachyony? Ať zkusí tachyony!" Něco mi to říkalo, už jsem se s tím slovem jednou setkala. Ale opět - jen jsem vzkaz předala dál adresátovi, blíž jsem se o to nezajímala. Člověk holt někdy potřebuje víckrát popostrčit, než mu něco dojde…
))) V mém případě to bylo napotřetí. Jozef - můj kamarád kterému jsem předávala vzkaz o tachyonech - se tím směrem skutečně pustil, a nadšeně mi referoval o účincích. Zbystřila jsem pozornost….zní to náramně, ale nebude TO podvod? Nebude TO založené na placebo-efektu? A i když TO teda třeba umí všechno co se o tom povídá, k čemu pak bude úsilí člověka někam se dostat, pracovat na sobě, když TO všechno udělá za něj, zadarmíčko a bez práce???
Měla jsem milion otázek….a pochybností….a námitek…a vysloužila jsem si po telefonu nádherné seřvání, že hodnotím a nevím co, a že si hraju na chytrou, i když jsem to ještě ani nevzala do ruky, abych si na vlastní kůži vyzkoušela, co to umí...
To byla pravda…takže jsem to uznala, přečetla si knížku čímž jsem se připravila teoreticky, a jela jsem se přesvědčit, co to umí prakticky.
Hmm…mohu říci, že….slovně se o tom povídá MOC špatně. Ale přece jen to zkusím, i když….vlastní zkušenost je v tomhle případě opravdu neocenitelná.
Zjednodušeně k teorii - tachyonové věci jsou určitým technickým postupem upravené na submolekulární úrovni tak, že se z nich stávají jakési antény - "prostupy" k energii nulového bodu. Skrze ně pak může k čemukoli co je v jejich poli působnosti přicházet taková energie, která je v současném okamžiku nejpotřebnější k vyladění do harmonie. A protože nulový bod zahrnuje všechny energetické možnosti spolu s informací o maximální harmonii vždy a všude, může je předávat kamkoli, kde jsou právě potřebné. Neexistuje možnost přeenergetizování, které vede do disharmonie "na druhou stranu", jak se to mnohdy stává u zářičů, které působí z nižších, frekvenčních energetických hladin. Působí to podobně jako reiki (které funguje na stejném principu, jenže přes lidi), a protože je to ukotvené ve fyzické rovině, má v poli působnosti zahrnutá všechny těla člověka, nejenom ta vyšší, jemnohmotná.
A praxe? Vzala jsem si do ruky kulatou šedostříbrnou destičku zatavenou do průhledného plastového obalu….a pozorovala svoje dojmy. První pocit - nezachytila jsem žádnou mně známou energii, žádné pocity, barvy, nic, s čím jsem se kdy setkala. Pochopitelně - dodatečně jsem si uvědomila, že vnímat můžu jedině nižší energie, které už mají frekvenci…a že tedy zachytím jen energetický pohyb doprovázející vyrovnání mezi oblastí některého mého těla která právě potřebuje energii, a tachyonovou anténou coby prostupem do nulového bodu. Soustředila jsem se na své vnímání - budou změny snad vnímatelné tady? Bylo to zvláštní….jako by se okolo mě "rozsvítilo". Jinak se to asi říct nedá: vnímala jsem jasněji, zřetelněji, s menší námahou, potřebovala jsem menší soustředění než jindy. Jako by zafungovala jakási "energetická podpora"…protože jemnohmotné vnímání funguje na tom principu, že člověk "dohlédne" jen tak daleko, kam (jak se jednou poeticky vyjádřil můj učitel) "dolétne světlo jeho vědomí". Dolétlo prostě trochu dál než obvykle.. A pak jsem si uvědomila další věc - ta anténa je jako brána, která se otevírá přesně tím způsobem, aby do projeveného bytí propustila přesně určené množství a kvalitu energie, která je potřebná pro vyřešení nějakého energetického deficitu či pokřivení! A také….když si o tu energii "řeknou" oblasti našeho těla, nad kterými nemáme žádnou vědomou kontrolu, funguje tenhle proces automaticky. Stejně, jako proudí reiki energie z rukou, které jsou přiložené na určitou část těla. Ale pokud se týká mého vnímání, které je pod mojí vědomou kontrolou: mohla jsem si ŘÍCT co potřebuju, ono je TO inteligentní, a odpovídá TO na moje podněty! Bylo to docela překvapení…ze začátku trochu šokující….ale pak velice příjemné.. Mohla jsem si říct - ale mohla jsem taky přijmout jen to, na co jsem stačila, nic víc. Prostě - dětem se dávají takové hračky, které dokážou využít ke svému i obecnému prospěchu….a kterými si nemohou nijak ublížit….až povyrostou, dostanou víc.
A můj současný dojem: učím se zacházet s něčím, co má neuvěřitelné možnosti, a co mi je tím, jak si je zkouším, zároveň představuje….co mě samo učí…a co je omezené JEN tím, nakolik já přijdu na to, co se s tím dá dělat! Není to jen nástroj k tělesnému uzdravování a léčení, je to i nástroj k rozvoji vědomí! Rozsvícené světlo, které odkrývá, co přede mnou dosud zůstávalo zahalené, co mi pomáhá se podívat na svoje bloky abych je mohla vyřešit z nadhledu….a co totéž může poskytnout i ostatním! Moje přání se splnilo, Všejednota mi představila řešení… A tak - budu tuhle nádhernou cestu co se mně i druhým otevřela, využívat jak se dá…protože je to nádherný dar k objevování - sebe sama, světa, Boha…a doporučovat ji i ostatním (což tímto činím), protože dar zůstává darem jen tehdy, když je šířen dál. A proto mají tyto stránky ještě další pokračování, kde se dozvíte víc o možnosti zvané tachyonová energie.
Pro mě je tato možnost i cesta k naplnění krásného hesla pana Eduarda Tomáše:
Subham astu sarvadžagatam!
Šťastny ať jsou všechny bytosti!
Óm.
Míla Rejlková